pondělí, 3. červenec 2017

Claude Debussy: Pelléas et Mélisande, hudba žijící v pohybech vody

Napsal(a) 

 , foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn foto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Vídeňská Státní opera uvedla po jednadvaceti letech na sklonku právě uplynulé sezony nové nastudování Debussyho opery Pelléas et Mélisande v premiéře dne 18. června 2017. Vůbec první provedení ve Vídni na jevišti dvorní opery následovalo devět let po její premiéře v Opéra-Comique v Paříži v roce 1902.

Pětiaktová, téměř tři hodiny trvající Debussyho opera, není jednoduchým kusem ani pro posluchače, ani pro inscenátory. Dílo je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Každý objekt, postoj nebo gesto může být dešifrováno jako symbol. Text Maurice Maeterlincka je nesen atmosférou strachu, nejistoty, hledáním cesty, ať už té skutečné, především ale té vnitřní. Nejde tu o realitu, ale o symboly, které ji vyjadřují. Tmavý hrad v lesích, starý nemocný král, hladovějící lid, všudypřítomný smutek a beznaděj, tajemná žena s dlouhými vlasy jako symboly/archetypy sociálních a psychologických vztahů, které v různých souvislostech posunují význam vcelku jednoduchého příběhu směrem do třináctých komnat lidské duše, do podvědomí. Symbolismus, z jehož pramene opera čerpá, odkrývá temné stránky našeho podvědomí, toho, co je smyslům a tzv. realitě skryto a odhaluje tak tajemné a neznámé stránky naší duše, imaginace, našeho ega. Tím nejvýraznějším prvkem - symbolem, alespoň v této inscenaci režiséra a scénografa Marca Artura Marelliho byla voda a to nikoliv v symbolické rovině, či znaku, ale skutečně přítomná na scéně. Do vody je vhozena nejen Mélisandina koruna na samém začátku opery, ale i prsten, který jí později daroval její muž – Golaud, jež sám chtěl ve vodě ukončit svůj život. Voda je všudypřítomným elementem, symbolem čistoty, života, stejně jako chladu a smrti. Po vodě odplouvá mrtvá Mélisande v závěru této inscenace, voda se třpytí na oponě během instrumentálních meziher.

Claude Debussy na své první dokončené opeře pracoval řadu let. S divadelní předlohou Maurice Maeterlincka se poprvé setkal v roce 1892. O rok později se oba umělci navštívili a Debussy začal s prací. První verze opery byla dokončena v roce 1895. Premiéra se uskutečnila 30. dubna 1902 v Opéra-Comique v Paříži, přestože autor předlohy Maurice Maeterlinck proti jejímu provedení vehementně protestoval (z osobních důvodů, neboť jeho partnerka Georgette Leblanc nebyla obsazena do hlavní role). Debussy operu po prvním provedení přepracoval, takže celkem nad dílem strávil dvanáct let. V době jejího vzniku vládl pařížským operním jevištím Wagner. Debussy sám se několikrát vypravil do Bayreuthu, aby se přesvědčil o tom, proč a co je na Wagnerově díle tak výjimečné. Jeho opery však vůbec nevystihovaly Debussyho představu o hudbě. Na jeho vkus byly příliš okázalé a zřetelné. Chtěl ve svém díle zůstat Francouzem podobně jako Couperin nebo Berlioz. Toužil napsat jasnou, čistou, vznešenou a elegantní hudbu. Postavy v opeře mají zpívat zcela přirozeně, cituplně. Hudba má přece vyjadřovat nevyslovitelné a neurčité. "Hudba žije v pohybu vody, ve vlnách proudícího větru, nic není muzikálnějšího než západ slunce," prohlásil Debussy.

 , foto Wiener Staatsoper/Michael Pöhn foto: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

Opera hudebně dotváří emocionální stavy postav, to, co nevysloví, ať už proto, že si netroufnou, nebo že si nejsou jisti, co vlastně cítí a co chtějí vyjádřit. Kromě pěveckých scén obsahuje řadu krásných interludií, vkomponovaných do díla z důvodů dlouhých přestaveb jeviště. Revolučnost Debussyho díla spočívala v tom, že po zpěvácích chtěl, aby přestali být zpěváky a stali se zpívajícími postavami. Chtěl publiku nabídnout víc než dokonalé pěvecké výkony, všepohlcující několikahodinový maraton tónů a válcující genialitu gesamtkunstwerku. Přinesl nové harmonie a rytmy, nový způsob artikulace textu. Vzdal se árií a velkých sólových scén. Zpěváci měli zpívat přirozeně, v žádných násilných výrazových polohách. Také děj neměl zůstat stát, ale přirozeně jít stále kupředu. Po vzoru kolegů malířů rezignoval na formu a realitu a pracoval s instrumentální barvou a světlem, aby co možná nejpřesněji zachytil atmosféru předlohy. Kouzelně vyzní např. něžná, utěšující árie Pelléa, když Mélisande ztratí Golaudův prsten ve vodě, nebo vůbec scéna, ve které Pelléas laská Mélisandiny vlasy, jako by to byla ona sama. V hudbě je nevinnost, čistota, prostota, erotika i tajemství.

Scéna této inscenace zůstává prakticky po celou dobu nezměněna. Je šedivá, studená, chladná. Máme z ní pocit klaustrofobie, vězení. Žádný náznak, impresionismus, symbolika. Její osvětlení se v průběhu celé opery také nezmění. Teprve v samém závěru, kdy mrtvá Mélisande odplouvá za pomoci čtyř dívek pryč, se na horizontu objeví ohnivě oranžová záře. V zadním plánu jeviště vidíme scénu umírajícího Pélleova otce. Kostýmy Dagmar Niefind nebyly nikterak výrazné, možná až příliš realistické, dobově nezasazené.

Pěvecké výkony všech postav byly velmi dobré. Vynikající byl Adrian Eröd jako Pelléas. Působil svěže, mladistvě, nevinně, což podpořil i svým krásným, znělým a jasným hlasem. Herecky i pěvecky zcela přirozeným byl i Golaud ztělesněný Simonem Keenlysidem. Protipól Pelléa – realista, jehož láska, žárlivost a nezvládnuté ego přivedou nejprve k ponižování ženy, kterou miluje, posléze k zneužití vlastního dítěte jako špeha až k bratrovraždě. Olga Bezsmertna jako Mélisande byla pěvecky rovněž výborná. Její vřelý, krásný, lyrický a zralý hlas dokázal vyjádřit všechny nuance a barvy Debussyho partitury. Byla cudná a mlčenlivá, nešťastná a tajemná duše. Její postavě ublížil neforemný kostým a zejména výrazná paruka. Vlasy jsou v tomto díle též důležitým mnohavýznamovým symbolem, a pokud je i ze čtvrtého pořadí vidět, že jde o umělohmotnou paruku, pak je bohužel celý efekt pryč. V roli Geneviève se představila Bernarda Fink, její postava dávala vřelost, pochopení a bezpodmínečnou lásku celému nevlídnému prostředí. Maria Nazarova svou kalhotkovou roli Golaudova syna Yniolda zahrála také velmi pěkně. Nicméně pokud by místo převlečené ženy na scéně zpíval skutečný chlapec, vyzněla by opera ještě silněji. Franz-Josef Selig sice na malé ploše, přesto ve vší vážnosti, ztělesnil moudrého, unaveného, starého krále Arkela, který ví, že se hraje o duši.

Pod vedením dirigenta Alaina Altinoglu vyznělo Debussyho dílo ve všech svých barvách a symbolech, podkreslovalo zpěv a v instrumentálních intermezzech se rozeznělo naplno. Uchopit takto náročné dílo není jednoduché. Jde o velmi intimní, citlivý příběh plný symbolů s řadou všemožných vysvětlení, rovin a režie Marca Artura Marelliho je decentní, přirozená. Přesto patří nové nastudování Debussyho opery do řady inscenací, které nenadchnou, ale ani neurazí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.