Soubor Janáčkovy opery NdB se se svou další premiérou vydá po delší době na prkna Mahenova divadla, kde se pod dirigentským vedením Jakuba Kleckera a v režii Jiřího Heřmana odehraje 10. prosince Dvořákova operní pohádka Čert a Káča. Nová inscenace je zároveň prvním premiérovým titulem dvou sólistů Janáčkovy opery, Václavy Krejčí Houskové, která ztvární Káču, a barytonisty Romana Hozy v roli Marbuela.
„Neměl jsem zatím moc příležitostí věnovat se látkám typu Jakobína, ale Dvořák byl odjakživa můj milovaný autor a myslím, že jsem smysl pro humor vždycky měl, takže nevidím problém. Samozřejmě, mnozí to nazvou heřmanovsky jiné, ale budu se držet základu, i když… Pro mě je vždycky důležité spojit operu s příběhem, který může vzejít ať už z mých vzpomínek, nebo ze vzpomínek jiných lidí, a mně se při práci na Čertovi a Káče vybavily školní výlety, takže se to celé bude odehrávat na školním výletě do zámku v Mokré Lhotě. Vždycky je otázka, jak inscenovat třetí jednání, aby to nespadlo, protože tam se najednou otevře jiný svět, jako kdyby začínala úplně jiná opera. Najít klíč k tomu místu je zapeklité,“ řekl Jiří Heřman v rozhovoru pro HARMONII.
V roce 1897 přihlásil mladý učitel a spisovatel Adolf Wenig do soutěže vypsané Národním divadlem libreto Čert a Káča, které získalo první cenu. Téměř šedesátiletý Dvořák se v té době opernímu žánru příliš nevěnoval, kromě přepracování Dimitrije a své poslední opery Jakobín, která měla premiéru již v roce 1888, byla jeho pozornost upřena k symfonické tvorbě, zejména k symfonickým básním. V roce 1896 zhudebňuje čtyři texty z Kytice K. J. Erbena (Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek), ve kterých prokazuje svůj mimořádný talent pro dramatickou tvorbu (Holoubek byl premiérován 20. 3. 1898 v Brně za řízení Leoše Janáčka). Byl to nejen český, ale i mezinárodní úspěch těchto symfonických básní (Londýn, Vídeň, Berlín), který v Dvořákovi zase jednou vzbudil touhu po opeře.
Sám Dvořák to později potvrdil: „Všeobecně mne po symfonických básních velebili jako povolaného skladatele operního a mohu vám jen říci, že tato kritika měla na mne vliv.“ F. L. Rieger libreto mladého Weniga Dvořákovi doporučil a ten se brzy pustil do práce. Wenig ve svém libretu vychází z pohádky Boženy Němcové, ale důležitou inspirací mu byla i Balada o nebohém ďáblu Ladislava Quise, která poprvé představila Káču jako mnohem sympatičtější postavu – holku sice upovídanou a energickou, že by čerta utahala, ale není zlá a její největší vášní je tanec. Ten je i typickým rysem hudby Čerta a Káči. Taneční stylizace se prolínají celou operou: originální valčík ve scéně vesnické tancovačky, polka, na kterou tančí Káča s Marbuelem, strhující tanec čertů v pekle nebo stylizace polonézy v předehře ke třetímu dějství, která bývá také často uváděna jako samostatné koncertní číslo. Významnou složkou podílející se na struktuře hudebního toku jsou tzv. příznačné motivy.
Dvořák část opery komponoval na zámku v Lužanech, kde se místní pověsti čerty jen hemží. Jedna je spojena přímo s Káčou, protože nedaleko vesnice je Zelená hora s mýtinou, které se dodnes říká Na tanečku. Prý tu stávala hospoda, kde se scházeli lidé z okolních vesnic. Chodila sem podle legendy i dívka,která marně hledala tanečníka i mládence ke vdavkám. Jmenovala se Káča a jednoho večera plna zlosti zaklela, že třeba i s čertem by se zatočila. Před půlnocí se objevil neznámý myslivecký mládenec a vyzval Káču k tanci, a když na věži lužanského zámku odbila půlnoc, celá hospoda se propadla do pekla. Dvořák v Lužanech taky chodil poslouchat do hospody místní kapelu Šustíci a prý si od ní ledacos vypůjčil. Premiéra Čerta a Káči v Národním divadle 23. listopadu 1899 měla velký úspěch a dočkala se dvaceti repríz. A aby ne – Dvořákovi se podařilo vytvořit vtipnou operu, která dodnes baví malé i velké diváky.
