Příběhy předmětů z Muzea Antonína Dvořáka III.

Antonín Dvořák a sláva

 

Antonín Dvořák je jedním z nejhranějších a nejpopulárnějších skladatelů světa. Ačkoliv on sám si na své popularitě nijak nezakládal, jak to dokládá jeho slavný výrok: „Vzdor tomu, že jsem se ve velkém hudebním světě dosti pohyboval, zůstanu přec jen tím, čím jsem byl – prostým českým muzikantem“, světovou slávu a věhlas získal již během svého plodného hudebního života. Svůj vztah k Dvořákovi jako vůdčí umělecké osobnosti české hudební kultury vyjadřovaly rozmanité hudební instituce (od pěveckých spolků po akademické instituce) především jmenováním skladatele čestným či řádným členem. Kromě mnoha jiných byl Antonín Dvořák čestným členem České akademie věd a umění císaře Františka Jose­fa I., berlínské akademie umění (Die Königliche Akademie der Künste), Philharmonic-Symphony Society of New York, Společnosti přátel hudby ve Vídni (Gesellschaft der Musikfreunde in Wien), Royal Philharmonic Society, Umělecké besedy v Praze, Spolku přátel vědy a literatury v Plzni, Jednoty ředitelů kůrů a kapelníků v Praze, Družstva českého Národního divadla v Brně, Pražské jednoty hudebních umělců, zpěváckých spolků Hlahol, Boleslav, Úslavan, Tyl, Žerotín, Pěslav, Jasoň či Jaromír a řady dalších institucí. Muzeum Antonína Dvořáka tak ve svých trezorech uchovává rozmanité sbírkové předměty, dokumentující vážnost a popularitu, jíž se Antonín Dvořák těšil – od čestných diplomů různých hudebních sborů a spolků, přes stříbrné věnce a poháry, po slavnostní promoční talár či čestné vyznamenání císaře Františka Josefa I. I přes rozdílnou váhu a povahu jednotlivých ocenění, těšila jistě skladatele všechna stejnou měrou.

Dvořák téměř rytířem (Řád železné koruny)

Krátce po dokončení Poetických nálad, op. 85, dne 17. června 1889, byl Dvořákův přínos české hudební kultuře oceněn jedním z nejvýznamnějších vyznamenání – habsburským Řádem železné koruny III. třídy. Tento řád patřil do kategorie všeobec­ných záslužných řádů a byl udělován od roku 1816 do pádu monarchie v roce 1918. Dvořák se tímto udělením ocitl ve společnosti takových jmen, jako byli František Palacký, Jaroslav Goll či Vojtěch Hynais. O udělení řádu byl Dvořák zpraven 19. června 1889 stručným dopisem ministra kultu a vyučování Paula Gautsche von Frankenthurn – „Jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo ráčilo z nejvyššího rozhodnutí ze 17. června tohoto roku nejmilostivěji propůjčiti Vašemu vysokoblahorodí Řád železné ko­runy třetí třídy s prominutím taxy. Je mi obzvlášt­ním potěšením podati Vašemu blahorodí zprávu o tomto nejvyšším vyznamenání.“

Hned druhý den se Dvořákovi sešla v poštovní schránce dlouhá řada gratulačních dopisů jak od přátel, tak rozmanitých hudebních institucí. Emotivně reagoval Jindřich Geisler, hudebník a zakladatel pěveckého-hudebního spolku Žerotín: „Milovaný Mistře! S velikou a upřímnou radostí pospíchám, abych Vám, milovaný Mistře a příteli, nejvroucnější blahopřání jménem Žerotína a svým projevil k císařskému vyznamenání. Mistr Dvořák jest prvním skladatelem českým, jenž vydobyl sobě uměním svým sám a sám nejvyššího uznání.“ Také František Ladislav Rieger posílá skladateli gratulaci: „Přeji Vám upřímně k vyznamenání, jež jste dostal od císaře pána; těší to nás Čechy všecky, že předce zase jednou český umělec dostal nahoře uznání.“ V té době získal podobné ocenění – císařský Leopoldův řád – také Dvořákův přítel a německý skladatel Johannes Brahms. Dvořák tuto skutečnost zmiňuje v reakci na gratulaci vídeňského kritika Eduarda Hanslicka: „Vaši mne tak milou gratulaci k nejvyššímu vyznamenání jsem obdržel zde na Vysoké a děkuji Vám za ni z celého srdce. Toto vyznamenání mne potěšilo dvojnásob, protože se mi ho dostalo zároveň s Brahmsem, tímto velkým mužem a umělcem, jemuž vděčím (samozřejmě včetně Vás anebo lépe nerozlučně oběma) za všechno své nynější štěstí.“ Udělení řádu III. třídy umožňovalo povýšení nositele do rytířského stavu. Dvořák si byl této možnosti vědom a zřejmě mu zalichotila. V dopise nakladateli Fritzi Simrockovi se chlubí: „Kde je, prosím, Brahms? Musím mu gratulovat k vysokému vyznamenání od našeho císaře. Je rytířem Leopoldova řádu a moje maličkost rytířem řádu železné koruny.“ V prosinci téhož roku odjel Dvořák do Vídně na audienci k císaři Františku Josefovi I., aby mu osobně za udělení řádu poděkoval. Císař se skladatelem prý rozmlouval o českých hudebních poměrech i o Dvořákově vlastní tvorbě. Tři dny po audienci se k Dvořákovi dostavila deputace českých uměleckých kruhů, aby skladateli k tak významnému ocenění poblahopřála. Hudební odbor Umělecké besedy uspořádal potom v únoru 1890 slavnostní banket v pražském hotelu U saského dvora.

Doctor honoris causa podruhé

Titul Doctor honoris causa je nejvyšší čestný titul, jaký může univerzita významné osobnosti udělit. Antonín Dvořák je držitelem dvou takových čestných doktorátů. V dubnu 1890 zamýšlel akademický senát Karlovy, resp. c. k. České Karlovo-Ferdinandovy univerzity, udělit Dvořákovi titul čestného dokto­ra hudby. Proti tomuto záměru však vystoupil ministr kultu a vyučování Paul Gautsch, v Rakousku-Uhersku nebylo zvykem udělovat doktorát z hudby. Dvořák byl tedy navržen na udělení čestného doktorátu z filozofie. Záležitost se však protahovala a schválení uspíšila až zpráva o chystaném udělení čestného doktorátu z univerzity v anglické Cambridge. Na konci listopadu 1890 tak byl návrh na udělení titulu Doctor honoris causa Antonínu Dvořákovi konečně schválen, odevzdán byl pak skladateli bez velké slávy dne 17. března 1891.

Předání čestného titulu Doctor honoris causa, udělený Dvořákovi anglickou univerzitou v Cambridge, naopak proběhlo s velkou slávou a pompou. Dvořáka nominoval již v říjnu 1890 přítel a anglický skladatel Charles Villiers Stanford. Cesta do Anglie se neobešla bez starostí. Ke konci května 1891 žádá Dvořák Stanforda o radu – „Milý příteli! Dovídám se z dnešních londýnských novin, že je u Vás mnoho chřipky, a proto se já i moje žena bojíme přijet. Cesta z Prahy do Londýna je velmi dlouhá a jestliže budeme mít špatné počasí, můžeme se snadno nachladit – a co tam budeme dělat? Prosím, napište mi, co dělat? Stále Váš Ant. Dvořák.“ Počasí se asi umoudřilo, a tak se manželé Dvořákovi vydali 11. června na cestu a do Anglie dorazili den poté. O tři dny později, tedy 15. června, dirigoval Dvořák namísto disertační práce své oratorium Stabat mater, op. 58, Symfonii č. 8 G dur, op. 88 a dvě árie z kantáty Svatební košile, op. 69. Samotná slavnostní promoce se konala 16. června 1891 v cambridgské Trinity College. Slavnost začala v 11:45 dopoledne před budovou Arts School, průvod zahájili pedelové, následoval vicekancléř s nominovanými. Dvořák kráčel jako poslední z nominovaných, průvod uzavírali hodnostáři kolejí, řečník, profesoři, členové akademického senátu a další. Během promoce měl na sobě skladatel slavnostní talár, který dostal darem od univerzitního sboru. Po udělení diplomu se od 19:30 konal slavnostní banket s hostinou, jehož se skladatel účastnil. Ještě téhož dne referuje Dvořák o události příteli Antonínu Rusovi: „Milý příteli! Dovolte jen několik slov. Včerejší den byl pro mne velice namáhavý, co živ jsem tolik muziky nezažil, ale jaká pomoc, muselo to být. Slávy bylo až až hrůza – a dnes o 12. hodině bude mi udělena „mastrem“ zdejší univerzity doktorská hodnost. Čarokrásné roucho a klobouk dostal jsem od študentů a profesorů na památku a přivezu si to všechno do Čech. Zítra ve středu odjedu přes Prahu, a zrovna na Vysokou, kam se již velice těším. Prozatím sbohem Váš, Antonín Dvořák.“

Skladatel a žák Dvořáka Josef Michl později vzpomíná, jak si skladatel stýskal: „Já ty slavnosti nemám rád! A když se to stane, že na nějaké musím být, jsem jako na jehlách. Nikdy nezapomenu, jak mi bylo, když mne v Anglii povýšili na doktora: samá ceremonie a samý doktor! Všechny obličeje byly vážné a zdálo se, že žádný nezná mluviti jinak než latinsky! Poslouchal jsem napravo i nalevo a nevěděl jsem, koho mám poslouchat. A když jsem poznal, že mluví ke mně, byl jsem jako opařen a styděl jsem se, že neumím latinsky. Ale když si na to dneska vzpomenu, musím se smát a myslím si, že zkomponovat „Stabat mater“ je přec jenom víc než umět latinsky.“ Cambridgské univerzitě pak Dvořák věnoval svou orchestrální předehru V přírodě, op. 63.

Literis et artibus

Rok 1898 byl v životě Antonína Dvořáka i celé jeho rodiny významný a bohatý na události. Dne 17. listopadu oslavil 25. výročí svatby s Annou Čermákovou a zároveň provdal milovanou dceru Otylku, která si brala Dvořákova oblíbeného žáka, skladatele Josefa Suka. V témže roce se slavilo 50. výročí vlády císaře Františka Josefa a při takové příležitosti bylo zvykem udílení rozmanitých vyznamenání. Přípisem ze dne 25. listopadu tak byl udělen Dvořákovi čestný odznak pro vědy a umění Literis et artibus. Toto vyznamenání nebylo udělováno často, kromě Dvořáka jej získal například skladatelův přítel Johannes Brahms, Jaroslav Vrchlický či Josef Václav Myslbek, který skladateli na počátku prosince k vyznamenání gratuluje: „Přijměte upřímnou gratulaci ku vyzna­menání, jehož konečně taky doma se Vám dostalo.“ Skladatel se chystal do Vídně k císaři na audienci, ta však byla nakonec zrušena. To asi Dvořáka příliš nemrzelo, do Vídně stejně přijel, aby se setkal s Gustavem Mahlerem a zúčastnil se jeho provedení Písně bohatýrské, op. 11, které se konalo dne 4. prosince.

Dvořák poslancem

Ve znamení velkolepých oslav Dvořákových 60. narozenin probíhal rok 1901. Dvořákovy skladby zněly z mnoha hudebních sálů, mistr byl nadšeně oslavován po všech koutek Čech. V červenci byl Dvořák zvolen ředitelem Pražské konzervatoře, v listopadu se dokonce konal lampionový pochod se zastaveníčkem u Dvořákova domu v Žitné ulici v Praze. V Národním muzeu při slavnostním shromáždění měl proslov Karel Knittl, v Národním divadle se také konal oslavný večer, Umělecká beseda pořádala slavnostní večeři, kde promluvil Otakar Hostinský. I rakouské úřady pamatovaly na významného českého umělce. V dubnu roku 1901 byl Antonín Dvořák spolu s Jaroslavem Vrchlickým jmenován doživotním členem panské sněmovny ve Vídni. Příslušníci šlechty získávali členství ve sněmovně dědičně, rakouští státní občané mohli být doživotně jmenováni císařem jakožto vyjádření ocenění zásluh o stát, vědu, umění či církev. Jak informovala Národní politika dne 14. dubna, císař vlastnoručním listem jmenoval „řadu nových členů panské sněmovny a sice výhradně z řad mužů vědy, písemnictví a umění. Nalézá se mezi nimi také náš Ant. Dvořák, první to hudební skladatel ve sněmovně panské. Tím se dostalo jeho tvorbě nej­většího vyznamenání, jež u nás je možno.“ Z tohoto významného postu skladatel příliš unesen nebyl, zasedání se oba pánové zúčastnili pouze jednou, a to 14. května. Do Vídně přijeli společně a ubytovali se v domě přítele, mecenáše Josefa Hlávky. Na zasedání si dle dobových vzpomínek oblékl skladatel frak, rukavičky a nezapomněl ani na svůj čestný odznak Literis et artibus. Než usedl ke svému stolu, provedl ho František Ladislav Rieger po sněmovně, aby se pozdravil nejprve dle protokolu s předsedou sněmovny knížetem Alfredem Augustem Windischgrätzem a posléze s dalšími knížaty a hrabaty, namátkou s knížetem Janem Schwarzenbergrem či princem Ferdinandem Lobkowiczem. Po skončení zasedání čekala Dvořáka manželka, Dvořák prý vyšel ze sálu se svazkem tužek, které sebral ze svého stolu a prohlásil: „Podívej, Anna, s těmi se bude komponovat!“ Oba novopečení poslanci se potkali zakrátko opět dne 13. června v Národním divadle, kde spolu sdíleli lóži při slavnostním představení, kterého se zúčastnil také sám císař František Josef I. Hrálo se druhé dějství Vrchlického Noci na Karlštejně a 3. akt Dvořákovy Rusalky. O dva dny později se potom konala hostina, pořádaná císařem ve Španělském sále pražského hradu, které se skladatel-poslanec Dvořák také zúčastnil.