čtvrtek, 20. září 2012

Že jsem mladý? Beru to jako kompliment

Napsal(a) 

Že jsem mladý? Beru to jako kompliment, foto archiv ND Že jsem mladý? Beru to jako komplimentfoto: archiv ND

Od 1. ledna stojí v čele Opery Národního divadla slovinský režisér a scénický výtvarník Rocc (Rok Rappl). A protože již v červenci minulého roku převzal vedení Státní opery Praha, má nyní na starost celou mašinerii pražské opery. Měl by ji provést transformací, která začala sloučením Státní opery a Národního divadla.

Rocc vystudoval režii na brněnské JAMU, postgraduálně pak scénografii v Curychu a v Offenbachu nad Mohanem. V sezoně 2007/2008 působil jako dramaturg opery Slovinského národního divadla v Mariboru a v sezoně 2008/2009 jako zástupce uměleckého šéfa Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Od roku 2010 pak vykonával funkci šéfa brněnské opery. Jako režisér se v České republice představil v Brně, Praze a Ostravě.

Připojení Státní opery Praha k Národnímu divadlu vyvolalo mezi částí kulturní obce bouřlivou reakci. Jaká je v současnosti v divadle situace? Přesvědčili jste zaměstnance Státní opery o správnosti svých argumentů? Myslím, že všechny záměry, které jsme souborům prezentovali, se uskutečnily. Zůstaly dva orchestry a dva sbory. Proběhly také pohovory se sólisty, jejichž smlouvy se obnovují zpravidla po jedné až třech sezonách. Téměř všechny smlouvy byly prodlouženy a kryjí se většinou s termínem mého mandátu, který končí v sezoně 2014/2015. Nedochází k žádnému propouštění. Platy členů kolektivních těles mají být dorovnány na úroveň zaměstnanců Národního divadla. Ovšem jednání s ministerstvem kultury o zlepšení finančních podmínek jsou stále otevřená, chce to jistou míru trpělivosti.

Nicméně pochybnosti přetrvávají. Odpůrce sloučení, reprezentované odbory, je navíc hodně slyšet. O opeře dokonce jednají politici. Máte přehled, kolik lidí si spojení divadel nepřeje? Jsem toho názoru, že se jedná o názor menšiny, respektive jednotlivců. Je pravda, že někteří dokáží strhnout další, ale přesto nepředpokládám, že jde o názor většiny. Ve stanoviscích odborářů navíc postrádám jasné argumenty, proč by samostatnost Státní opery byla o tolik lepší. A pokud jde o politický dopad, tak když porovnáme pražskou transformaci s podobnými procesy, které se odehrály ve světě, tak myslím, že reakce v Praze jsou ještě relativně mírné a v jistém smyslu přirozené.

Hovořil jste o prodloužení smluv téměř všem sólistům. Měl jste pro to umělecké důvody, anebo jste prostě chtěl udržet klid? Umělecká kvalita je jedna věc, druhá věc je fakt, že soubor je základem repertoárového divadla. Pokud bychom si kladli čistě umělecké priority, tak budeme dělat staggionové divadlo, jako je třeba Theater an der Wien, samozřejmě za předpokladu, že budeme mít takové finanční prostředky a rovněž takového diváka. Naším cílem je ovšem repertoárový typ divadla, který kdekoli ve světě znamená ne snad přímo umělecký kompromis, ale prostý fakt, že nějaké představení se vždy povede lépe, ale někdy také „méně lépe“. Důležitější než budovat zcela nový soubor je vycházet z pozitivních stránek stávajícího souboru a pracovat s ním.

Vaši kritici vám předhazují mládí a nedostatek zkušeností. Jak byste obhájil své předpoklady pro funkci šéfa Opery Národního divadla? Když je mi „vyčítáno“ mládí, tak to beru spíš jako kompliment. Je mi 32 let, ve světě jsou i mladší šéfové než já a jsou i starší. Pokud jde o moje vlastní zkušenosti, tak je mám z Brna, kde jsme vedli operní soubor ve třech budovách, to znamená v Janáčkově a Mahenově divadle a v Redutě. Divadelní provoz znám a pak je tu fakt, že mám mnohaletý osobní a profesní vztah k české kultuře.

Budete tedy uvádět více českého repertoáru včetně oper Bedřicha Smetany? Český repertoár je jedna věc, v Praze jsou ovšem přítomné i další odkazy. Je tu svébytná historie Stavovského divadla a Nového německého divadla a posléze i samostatné Státní opery. V příští sezoně bude ze šesti scénických premiér a dvou koncertních provedení polovina titulů českých. V každé budově zazní jedna česká opera. V Národním divadle Smetanovy Dvě vdovy, ve Státní opeře novinka Vladimíra Franze Válka s mloky a ve Stavovském Myslivečkova Olimpiade. Koncertně pak zazní i Škroupův Dráteník. Dále chystáme Gluckova Orfea a Eurydiku, Debussyho Pelléase a Mélisandu a Verdiho Dona Carlose, který bude velkým koprodukčním projektem s Finskou národní operou v Helsinkách.

Že jsem mladý? Beru to jako kompliment, foto archiv ND Že jsem mladý? Beru to jako komplimentfoto: archiv ND
Znamená tato koprodukce, že v obsazení budou i pěvci z Helsinek? Naopak, spolupráce se bude týkat režie, scény a kostýmů. Pokud jde o sólisty, zastávám názor, že jsme přednostně české divadlo, a proto musíme také pěstovat odkaz českého vokálního umění. Na špičková světová jména nemáme vždy finanční prostředky a nevidím důvod, proč angažovat druhořadé zahraniční obsazení, když můžeme kvalitní soubor sestavit v Česku.

V Donu Carlosovi jsou ovšem i velké sborové scény. Co chcete dělat s úrovní sboru Státní opery, potažmo i orchestru? Budeme postupovat stejně jako u orchestru a sboru Národního divadla, s nimiž jsme už začátkem letošního roku připravili koncepci rozvoje umělecké úrovně. Ta obnáší mimo jiné i posílení pozic uměleckých rad jednotlivých orchestrů a sborů, nový konkurzní řád a tak dále. Důležité je totiž v první řadě zavést sebekontrolu umělecké kvality uvnitř jednotlivých těles. Je jistě nezbytné mít dobrého šéfdirigenta či šéfsbormistra, ale podle mého názoru reflexe musí přijít ze souboru samotného. Je to sice zdlouhavý proces, ale pokud ho nenastartujeme, pokud umělecká rada nebude sama usilovat o „svoji vlastní“ kvalitu, tak nemá cenu stavět jen na osobnostech dirigentů, kteří přicházejí a zase odcházejí. Nejdůležitější je takzvaná „vnitřní umělecká hygiena“.

Mladí čeští zpěváci nemají u nás příliš možností, jak se zdokonalovat ve zpěvu i herectví. Hodláte jim nějak pomoci po vzoru světových scén, při nichž fungují operní studia? Rozhodně chceme zavést jakousi předpřípravu, ne přímo ve smyslu vzdělávací instituce, protože ta není za stávajících podmínek reálná, ale spíše ve formě kursů. Oslovil jsem v té souvislosti paní Gabrielu Beňačkovou, která se stala uměleckou konzultantkou Opery Národního divadla, skvěle pracuje s jednotlivými sólisty našeho souboru a mohla by rovněž tak pracovat i s mladými umělci. Je mi ctí, že tak uznávaná umělecká osobnost stojí po mém a našem boku a troufám si říci, že jsme si i lidsky „padli do oka“.

Kolik premiér chcete v příštích sezonách uvádět a kolik z nich hodláte sám režírovat? Nových inscenací bude minimálně šest, například v sezoně 2013/2014 jich plánujeme sedm. Není přirozeně snadné časově sladit vlastní umělecké ambice s řízením provozu. Proto budu osobně na domácí půdě režírovat nanejvýš jednu produkci za sezonu a ještě dokončím závazky z doby, než jsem nastoupil do Národního divadla.

Budete nadále spolupracovat s Jiřím Heřmanem, jehož některé inscenace byly bezesporu zajímavé? Určitě. Jiří Heřman je jedním z předních českých režisérů a svou estetikou obstojí i v mezinárodním kontextu. Jednáme o inscenaci v jedné z příštích sezon.

Není pochyb o tom, že výše státní podpory, jakou dostává Národní divadlo, je nesrovnatelná se světovými scénami. Druhá věc je, že u nás stále není dostatečně rozvinuté financování z privátních zdrojů. Máte nějakou představu, jak oslovit soukromou sféru, když jsou tu očividně lidé, kteří klidně vydávají tisíce korun za vstupenku na koncerty operních hvězd? To souvisí s otázkou, jaké Národní divadlo vlastně chceme. Můžeme razantně zvýšit vstupné a poté si dovolit slavnější jména. Obávám se ale, že toto není správná cesta. Od letošního roku každopádně funguje nové kreativní oddělení, propojené s původním oddělením dramaturgie. To bude mít jediný úkol, vymýšlet, jakým způsobem nabízet jednotlivé umělecké „produkty“. Každé představení je totiž produkt, který musíme umět prodat ve spolupráci s odborníky na marketing. Stručně řečeno, když se řekne dramaturgické A, musí se okamžitě dodat i marketingově-obchodní B.

V Praze i dalších městech už několik let běží přímé přenosy z Metropolitní opery. Vnímáte je jako propagaci, nebo konkurenci? Jako propagace operního žánru jsou jistě nesmírně důležité. Za konkurenci je v žádném případě nemůžeme považovat. Jedná se o „digitální typ umění“, z kterého mám, přiznám se, čím dál větší strach, jakkoli chápu, že je to logický vývoj. Ovšem tím více obhajuji živé umění, při němž vzniká synergie mezi jevištěm a hledištěm. Poslouchat zvuk díky dokonalé technologii, to není budoucnost operního umění, to může být jeho smrt. Je to ale něco podobného jako běžná komunikace, která dnes často probíhá už jen přes internet. Půjde-li to takhle dál, lidé už pomalu nebudou vědět, co je mimika a gesto, protože se budou dívat jen na digitální obrázky na facebooku. Nesmíme zapomínat na přímou a „živou“ komunikaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish