Radikální proměna festivalu, jeho grafické podoby a především dramaturgické náplně od klasiků nové a moderní hudby Satieho, Schönberga, Bouleze, Gubajduliny až k nejnovějším skladatelům jako je vítězka loňské ceny Erste Bank Eva Reiter (Erste Bank podporuje festival už od jeho začátku) nebo Giorgo Netti je dílem Bernharda Günthera. Pod titulem „Odkud pocházíme? Kam jdeme? A k čemu tu vlastně jsme?“ připravil tento nový umělecký šéf největší přehlídky soudobé hudby vůbec 88 koncertů, na 55 z nich zazní premiéry. I přes podstatně snížený rozpočet festivalu (letos 1 000 000€) dokázal díky vzájemné a vstřícné spolupráci s vídeňskými koncertními domy, divadly a dalšími scénami a partnery, letos včetně Stephansdomu a centrálního hřbitova (například Konzerthaus má některé z koncertů Wien Modern zařazeny v sedmi cyklech své abonentní řady) uspořádat pestrou přehlídku soudobé tvorby v jejím nejširším záběru „dozadu i vpřed“ za účasti vídeňských filharmoniků, symfoniků, rozhlasového orchestru, tradičně souboru Klangforum a řady dalších mezinárodních umělců. Kromě toho se na festivalu představí devatenáct smyčcových kvartet, která provedou kompletní dílo pro toto obsazení Dmitrije Šostakoviče (v průběhu jednoho večera!), Harrisona Birtwistla, který do Vídně přijede osobně, a Arnolda Schönberga. Jeden z koncertů je věnován zakladateli festivalu – Claudiu Abbadovi. V rámci koncertu k devadesátým narozeninám Gyorgye Kurtága zazní v úpravě pro smyčcový orchestr od Vojtěcha Saudka i Partita pro smyčcové trio Gideona Kleina. Kromě toho proběhnou speciální prohlídky v Centru Arnolda Schönberga, při kterých bude možné nahlédnout do rukopisů zakladatele druhé vídeňské školy. Poprvé je festivalový katalog rozdělen do tří samostatných brožur. V té programové je přesně uvedeno, o jaký koncert půjde, ze kterého roku skladby pochází a jaká je jejich délka. Jako každý rok nabízí i letos festival Generalpass na všechny akce. Do Vídně se letos rozhodně stojí zato vypravit. Podrobný program a informace najdete na www.wienmodern.at. Bernhard Günther poskytl před zahájením předprodeje 12. 9. HARMONII exkluzivní rozhovor.
Co pro vás osobně znamená Wien Modern a co pro vás znamená být ve funkci nového uměleckého šéfa? V osmdesátých letech jsem ve Vídni studoval hudební vědu. Tehdy jsem chodil na všechny koncerty Wien Modern, festival od začátku patřil k mému hudebnímu životu. Sledoval jsem vše. Jako student jsem spolupracoval na katalogu, dělal jsem korektury, lektorskou práci. Znám festival od jeho počátků a mám k němu silný vztah. Festival probíhá již dvacet devět let. Za tu dobu se hodně změnil. Tehdejší mladé publikum zestárlo, Vídeň je svým způsobem nové město. Změnila se i soudobá hudba. V době založení festivalu se prakticky nehrála. Dnes je spousta skladatelů, ansámblů specializovaných na její interpretaci, některé z nich mají své abonentní cykly například Klangforum Wien nebo PHACE. Skladatelé sami jsou velmi aktivní i v oblasti vydávání vlastních not, některé soubory jako například Ensemble Platypus dělají alternativní projekty. Na Wien Modern musíme tyto změnit reflektovat. Rád bych festivalu vrátil euforii a nadšení jeho počátků.
Do jaké míry jste ovlivnil dramaturgii letošního ročníku? Dramaturgie je kompletně moje práce.
Jeden z podtitulů letošní dramaturgie je „hledání identity“. Lze jej vyložit různě. Nejen jako hledání identity v dnešní době, ale i jako hledání identity festivalu, případně té vaší v roli jeho tvůrce. Wien Modern je skutečně výjimečný festival, zejména co do své mimořádné délky, v porovnání s jinými, na soudobou hudbu orientovanými akcemi. Je zaměřen především na vídeňské publikum a okolí Vídně. Těžko by asi někdo přijel na celý měsíc. Pro dramaturga je to nelehká práce ve smyslu jak festival postavit, jak se vyrovnat s jeho délkou.
Od roku 2000 je součástí festivalu elektronická hudba, o rok později přibyl tanec, performance, výtvarné umění, film nebo video. Je správné otevřít se i jiným uměleckým oborům, nebo je lépe soustředit se pouze na hudbu? Wien Modern má v úmyslu rozšiřovat nadále celé spektrum soudobé hudby. K tomu patří různé formy instalací, meziformy, zkrátka všechno možné, limituje nás pouze náš rozpočet. Nemůžeme si dovolit velké produkce. V letošním roce jsme se drželi koncertní formy, která je někdy ozvláštněna např. koncertní instalací, improvizací, multimediálním projektem nebo třeba kompletním provedením Šostakovičových kvartetů během jednoho večera. Každý rok tomu ale takto nebude. Rád bych formáty střídal. Jsem otevřen čemukoliv, co k soudobé hudbě patří. Dvanáct let jsem se podílel na festivalu „rainy days“, který nabízel radikální formy koncertů např. v bazénu. V roce 2015 proběhlo Bienále pro novou hudbu a architekturu Zeiträume v Baselu, jehož jsem byl intendantem. Zde jsem představil např. extrémní formy instalační práce mezi ansámbly a skladateli. Na tento čtyřdenní festival jsem měl takový rozpočet, co tady ve Vídni na celý měsíc. Wien Modern je pro mě důležitý především svou délkou. Nechci dělat víkendové akce za gigantický rozpočet. Letos je festival možná trochu radikální, někdo naopak může říct, že je v porovnání s předešlými ročníky příliš klasický, pro mě to je ale vše soudobá hudba.
Jaká hudba by se podle vás měla na Wien Modern hrát? Klasikové Nové hudby, noví autoři, experiment? Publikum má dostat férový přístup. Tady je pěkná skladba, tady šílený experiment. Proto jsme vše pečlivě připravili v programové brožuře, aby se publikum mohlo rozhodnout, na který koncert půjde a na který ne. Nechceme jen jeden segment, když existuje tak obrovský výběr. Náš program si svým způsobem protiřečí. Společné je to, že vše je soudobá hudba.
Festival byl od svých počátků tematicky zaměřený, případně se soustřeďoval na některou skladatelskou osobnost. Hodláte v tom pokračovat? Někteří autoři byli v posledních letech už pevnou součástí dramaturgie (například Olga Neuwirth nebo G. F. Haas). V počátcích festivalu se hráli hlavně skladatelé, kteří se v té době nehráli vůbec – Boulez, Nono, Stockhausen, osobnosti klasické avantgardy, dalším krokem, který souvisel s výměnou uměleckého šéfa byly určité tematické okruhy. Ty byly součástí dramaturgie i v posledních letech. Já bych se k těmto tématům rád postavil jinak. Držet se tématu, ale hledat jeho estetický směr, barvu, esenci. Soustředit se na nějaký aspekt a ten nahlížet z různých stran. V soudobé hudbě jde o obsah, o reflexi společnosti, hledáme autory, kteří se současnými společenskými otázkami zabývají. Co se týče osvědčených autorů, pokud budou nadále psát dobrou hudbu, tak v naší dramaturgii zůstanou. V letošním roce je Wien Modern relativně vídeňský. Ale reflektujeme i rakouské autory žijící v zahraničí, mezinárodní kontext, v nabídce jsou skladatelé, kteří s Rakouskem nemají nic společného, ale patří k výrazným osobnostem soudobé tvorby. Například Jorge E. López nebo Pierluigi Billone žijí ve Vídni, ale nejsou Vídeňané. Vídeň je mezinárodní město. Přesto je devadesát procent návštěvníků festivalu domácích, turisté na naše koncerty příliš nechodí. Program víkendových koncertů jsme proto zhustili tak, aby se vyplatilo publiku i mimo Vídeň a region na festival přijet.
Zařadíte do festivalové dramaturgie i české autory? Já osobně nefiltruji skladatele podle národnosti a vůbec dělat dramaturgii podle zemí se mi zdá být fádní. Náš program je smíšený, spojený jakousi červenou nití – tématickým zaměřením a pokud se čeští skladatelé do této koncepce budou hodit, pak v budoucnu proč ne?
Mají to dnes soudobí skladatelé těžší než například před padesáti lety? Myslím, že ne, přestože je to stále velmi náročné povolání. Rozhodně ne pro někoho, kdo chce mít snadný život. Dnes si spousta skladatelů tiskne své partitury sama.
Kam podle vás soudobá hudba směřuje, existuje nějaký jednotící směr nebo estetika? Každý z festivalů soudobé hudby se zaměřuje na něco jiného. Těžko srovnat například Darmstadt s Varšavským podzimem. Těžko najít nějaké centrum. Někde vystupují „hvězdy“ a o pět set kilometrů dál je to jinak. Generace poválečné avantgardy propagovala jednu pravdu, jedno estetické měřítko. Boulez dokonce prohlásil, že každý, kdo nepíše seriálně, není skladatel. Tomu už dnes nikdo nevěří. V tehdejší době to bylo důležité. Umělci chtěli po válce něco změnit. Dnes máme obrovské možnosti, jsme propojeni s celým světem.
Proč se soudobá hudba tak málo hraje v tradičních institucích a je de facto odkázána na festivaly soudobé hudby? Nemůžeme sledovat jen koncertní řady. Ty jsou malým příkladem posluchačské základny. Například elektronická hudba se často hraje v klubech, do kterých posluchači „klasiky“ patrně nezavítají a naopak. Hudební život je velmi široký a otevřený. Nemusí proto patřit jen do tradičních koncertních síní.
Na koncertních pódiích dnes často zní odlidštěná, přetechnizovaná, formálně prázdná hudba, ve které se není čeho chytit. Je takováto hudba obrazem naší doby, nebo je za tím určitá móda, případně snobismus s tím spojený? Pro mě je důležitá skutečnost, že lidé přijdou na koncert, jsou na něm fyzicky přítomni a prožívají společně tento okamžik. Koncert sám o sobě funguje jen tehdy, když přijdou posluchači, vypnou své mobily a společně prožívají. Spousta z nich hledá v hudbě nějakou idylu, ale my přece nežijeme v idylickém světě. Je důležité, aby umělci reagovali svou tvorbou na to, co se ve společnosti děje. V soudobé hudbě nejsou nastavena měřítka, co je radikální. Teoreticky je možné vše. Záleží tedy na odpovědnosti organizátora koncertu, který by měl vysvětlit, proč a co hraje. Někteří posluchači hledají experiment, šok, některé je třeba na něj upozornit, např. prostřednictvím programu. Před dvěma lety udělalo Mozarteum výzkum a zjistilo se, že většina posluchačů Wien Modern jsou sami aktivními hudebníky, nebo hudbu nějakým způsobem provozují. Já osobně proti snobům nic nemám. Důležité je, že přijdou.
Myslíte si, že soudobá hudba, potažmo soudobá kultura zaujímají v dnešní společnosti důstojné místo? V mnoha zemích se ruší orchestry, rozpočty na kulturní akce jsou stále více kráceny, soubory a hudebníci bojují o přežití. Přitom mluvíme o vyspělé společnosti, ale duchovní hodnoty a především respekt k duchovní práci se ztrácí. Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Myslím, že nová hudba, co se týče publika, politiků, ještě svůj potenciál nevytvořila. Poválečná avantgarda byla hudbou pro experty. Ale to už dnes neplatí. Existuje spousta vynikajících projektů, které mohou přitáhnout řadu posluchačů. Snažíme se dokázat, že soudobá hudba může spoustu lidí příjemně překvapit.
