čtvrtek, 30. leden 2003

Seriál: Liturgický rok

Napsal(a) 

Seriál: Liturgický rok Seriál: Liturgický rok
"Co je čas? Jak je možné ho v myšlenkách uchopit?" Takto se ptá Augustin na konci 4. století ve své knize Confessiones (Vyznání). Stejnou otázku - ať již vědomě či podvědomě - si však kladli lidé od nepaměti a snažili se sladit své představy o vzniku a fungování světa s vesmírnými cykly.

Také křesťanský kalendář přináší svou nabídku uspořádání času, takzvaný liturgický rok . Během staletí, kdy se tento složitý organismus formoval, stal se něčím mnohem více, než jen pouhým sledem dat. Byl jakousi časovou osou života celé křesťanské společnosti a přispíval k tomu, aby lidé nevnímali plynutí času jako šedý proud všedních dní. Tvořil také "jízdní řád" pro umístění většiny zpěvů při bohoslužbě. Odhlédneme-li od náboženské stránky církevního kalendáře, může nás oslovit právě jeho uspořádání, které vychází z dokonalého poznání lidské psychiky a způsobu její hygieny. Staletí ukázala, že lidská duše prochází údolími i vrcholy, potřebuje etapy větší duševní aktivity a naopak relaxace. A právě takové "kontrastní" střídání období s různým duchovním zaměřením - včetně možnosti nového začátku - přináší liturgický rok.

Každým rokem nanovo

Samotný princip každoročního opakování pevně daného sledu svátků má ovšem velmi hluboké kořeny. Religionista Mircea Eliade zkoumal koncepci času u primitivních národů a ukazuje, že v archaických společnostech je čas vnímán převážně cyklicky. Celý život je jakýmsi sledem "archetypálních situací", které se periodicky opakují. Přechod ze starého roku do nového znamená zrušení roku minulého; starý "opotřebovaný" čas končí a člověk se znovu ocitá v okamžiku nula. Tato periodická regenerace času bývá uskutečněna prostřednictvím různých rituálů. Mohla to být například očista, jež přinášela "spálení" či anulování minulých hříchů, nebo quasi divadelní inscenace mýtu o stvoření světa. Člověk, který měl účast na takto zpřítomněném znovustvoření, stával se současníkem "onoho času" v okamžiku stvoření světa. Díky tomu mohl začít svou existenci znovu s nedotčenou zásobou sil.

V křesťanské tradici je lidská existence na světě chápána lineárně: je jakousi dráhou "start a cíl" od stvoření do konečného triumfu Božího při konci světa. Dějinné události jsou tedy neopakovatelné a stávají se součástí dějin spásy . Avšak přes toto proražení periodických cyklů a objevení "jednosměrného" proudu času se udržují stopy starobylé koncepce periodické regenerace dějin. Tuto možnost - se specificky křesťanským obsahem - poskytuje právě liturgický rok. Ocitujme Eliadeho brilantní charakteristiku:

"Křesťanský liturgický rok je vlastně založen na periodickém a reálném opakování Narození, Utrpení, Smrti a Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, se vším, co si pod tímto mystickým dramatem představuje křesťan... Bohoslužba představuje zlom v plynutí amorfního času, vytrhuje člověka z proudu ubíjející každodennosti. Při bohoslužbě v kostele není přítomen momentální historický čas jako v sousedních ulicích a domech, ale čas, v němž se odehrával život Ježíše Krista, čas posvěcený jeho kázáním, jeho Utrpením, jeho Smrtí a jeho Zmrtvýchvstáním."

Seriál: Liturgický rok Seriál: Liturgický rok

Od adventu k adventu

Církevní rok má tedy za úkol každoročně znovu zpřítomňovat okamžiky Božího působení v dějinách. Činí tak prostřednictvím liturgie, v jejímž mnohovrstevnatém organismu měla vždy hudba své pevné a nezastupitelné místo. Představme si nyní jednotlivá období liturgického roku s ohledem na gregoriánský chorál - hudbu, která je s liturgií spojena doslova pupeční šňůrou.

Církevní rok začíná dobou adventní . Advent znamená příchod a je vlastně dobou přípravy na Ježíšovo narození o Vánocích (25. 12.). Během čtyř týdnů, po které trvá adventní doba, církev žije v očekávání Božího příchodu na svět. Pro ducha adventu je však podstatné, že je pozornost obrácena nejen k prvnímu příchodu Krista v lidském těle, ale očekává se i jeho definitivní vítězství na konci věků. To je myšlenka, která je přítomna již v adventních kázáních řady církevních otců. Sv. Maxim z Turína (4. století) říká: "Již nehledáme Krista plačícího v jeslích, ale klaníme se mu jako králi nebes."

V liturgii tohoto období se objevují často prorocké texty (zejména Izaiáš), a to nejen ve čteních, ale také v textech mnoha zpěvů. Typická je též mariánská úcta, která sílí zejména v pozdním středověku. Tento prvek byl velmi významný i v Českých zemích. Svědčí o tom bohatý repertoár mariánských duchovních písní, z nichž většina se váže právě k době adventní. Mnohé z nich se tradují s českým textem mezi mešními zpěvy dodnes.

Svátek Narození Páně (25. 12.) představuje jeden z nejpestřejších okamžiků celého církevního roku. Nalezneme zde jak intimitu Svaté rodiny, tak i zástupy plesajících andělů a klanějící se pastýře. Také z hudebního hlediska představují zpěvy s vánoční tematikou rozsáhlý a různorodý repertoár. Právě ve vánoční liturgii se začíná od vrcholného středověku výrazněji uplatňovat vícehlas. Jedním z míst, kam vícehlasá praxe pronikla, jsou čtení z proroka Izaiáše v noční bohoslužbě matutina. Ani České země nejsou v tomto ohledu výjimkou, což dokládají četné záznamy vícehlasých čtení v českých pramenech. Druhým pilířem doby vánoční je svátek Zjevení Páně (6. 1.), známý všeobecně jako svátek Tří králů. Připomíná se v něm příchod tří mágů do Betléma, kam doputovali pod vedením tajemné hvězdy.

V současném církevním kalendáři se mezi svátkem Tří králů a dobou postní rozprostírá první z etap liturgického mezidobí. Podle středověké tradice však bylo období mezi Třemi králi a půstem členitější. Tři neděle před první nedělí postní již liturgický rok vstoupil do takzvané doby předpostní neboli devítníku, neboť začínal devět nedělí před Velikonocemi.

První neděle zmíněné doby předpostní byla také mezníkem, po němž z liturgie zmizelo zvolání "alleluia" až do jeho návratu o velikonoční vigilii. Proto se zpívalo tuto neděli zvláštní officium, takzvané "rozloučení s alleluia". V jeho zpěvech se objevuje alleluia masivně ve všech hodinkách, aby bylo možno se ho řádně nasytit, než se na celých devět týdnů ztratí. Občas se v antifonách z "rozloučení s alleluia" vyskytnou i takové podivuhodné texty, které alleluia více méně personifikují a oslovují ho jako osobu. Můžeme pro ukázku uvést text antifony z jednoho jihoitalského rukopisu: "Alleluia, dnes tě andělé odnášejí do nebes, alleluia, aby ses opět s jásotem vrátilo k nám, alleluia, a my tě znovu s radostí přijali, alleluia, alleluia, alleluia." Není příliš divu, že podobné texty budily určité pochyby u vedoucích církevních autorit. Papež Alexandr II. nakonec v 2. polovině 11. století rozšířil zákaz alleluia už na vlastní neděli, a tak kuriózní praxe loučení postupem času vymizela.

Čtyřicet dní před Velikonocemi začíná vlastní doba postní , období přípravy na mystérium Kristovy Smrti a Vzkříšení. Trvalo několik staletí, než se fixovala dnes již obvyklá délka. Normou se nakonec stal Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti. Kristův pobyt na poušti však nebyl vzorem jen pro délku přípravného období. Významná je i duchovní symbolika pobytu na poušti jako takového. Poušť je místem, kde odpadá veškeré zázemí. Je místem, kde je člověk konfrontován se svou vnitřní prázdnotou, osamělostí a bezmocností. Skutečný nebo i jen pomyslný "odchod na poušť" tedy má být prostředkem k odstranění životního balastu a nalezení cesty k duchovním hodnotám lidské existence.

Vrcholem církevního roku je Svatý týden , kde jsou zpřítomňovány závěrečné události Kristova života. Týden začíná před Velikonocemi Květnou nedělí , kdy se ve zvláštním procesí připomíná triumfální příchod Ježíšův do Jeruzaléma. Svým duchovním obsahem jsou pak nejvýznamnější poslední tři dny tohoto týdne. Na Zelený čtvrtek se slaví památka Poslední večeře. Tématem Velkého pátku je Ježíšovo ukřižování. Tento den neobsahuje mši v pravém slova smyslu, ale zvláštní obřad, který nepostrádá rysy liturgického psychodramatu. V úvodu přichází kněz v tichosti a před oltářem padne tváří k zemi. Poté již bez jakýchkoli vstupních zpěvů začínají čtení. Jako evangelium zazní pašije podle evangelisty Jana. Výrazným rysem velkopáteční liturgie je též obřad Uctívání kříže. Původně zakrytý kříž je po odhalení uctíván v kleče postupně všemi účastníky bohoslužby. Zpěvem, jenž tradičně tento úkon doprovází, jsou takzvaná Improperia neboli výčitky. Jde vlastně o (pomyslné) výčitky Spasitele adresované vyvolenému národu a potažmo celému světu: "Lide můj, co jsem ti učinil? Řekni, čím jsem tě zarmoutil..."

Slavnost Ježíšova Vzkříšení začíná na Bílou sobotu večer dlouhou vigilií (to jest nočním bděním), které vyvrcholí v nedělních ranních hodinách eucharistickou bohoslužbou. Obsahuje řadu mimořádných liturgických prvků jako například zapálení velikonoční svíce, symbolu vzkříšeného Krista. Podoba této vigilie zároveň dokládá teorii formulovanou odborníky v liturgii, že nejstarobylejší stav liturgie se zpravidla zachová v nejposvátnějších částech církevního roku. Když církevní otec Tertulián na přelomu 2. a 3. století popisuje modlitební shromáždění křesťanů, mluví o čteních z Písma, zpěvu žalmů a modlitbách. V liturgii velikonoční vigilie se střídají právě tyto tři základní komponenty.

Na slavnost Vzkříšení navazuje doba velikonoční . Toto padesátidenní období uzavírá svátek Seslání Ducha svatého. V tento den si církev připomíná počátek nového způsobu Boží přítomnosti ve světě. Poté, co Syn vystupuje na nebesa (čtyřicátý den po Velikonocích), je seslán Duch svatý, Duch utěšitel. Dramatickou událost seslání popisuje čtení ze Skutků apoštolských a vrací se k ní i zpěv k přijímání ze mše svatodušní neděle: "Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr... a všichni byli naplněni Duchem svatým..."

Posledním obdobím je pak liturgické mezidobí (dle staršího názvosloví doba po svatém Duchu), které zaujímá zbylý úsek mezi závěrem velikonoční doby a počátkem nového liturgického roku na první neděli adventní.

Architektura času

Člověk může jistě právem žasnout nad vyváženými proporcemi budovy liturgického roku. Tato velkolepá stavba navíc nikdy nezamyká své brány, nevyžene člověka do beztvaré prázdnoty nestrukturovaného času. Narozdíl od přechodu do nového občanského roku, kdy se po bujarém Silvestru člověk octne ve stejné prázdné stodole jen se změněným číslem popisným, liturgický rok poskytuje ne snad luxusně, ale účelně zařízený interiér s vlastním kulturním programem v každé místnosti.

Nejnovější od David Eben

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.