středa, 19. duben 2017

Čím dál víc frankofilní Diana Damrau

Napsal(a) 

 , foto Lucia Bühne foto: Lucia Bühne

Jednou z hlavních tváří letošního festivalu Pražské jaro je německá sopranistka Diana Damrau, která v současnosti se svým svěžím, plným a kulatým hlasem exceluje v koloraturních rolích i v klasickém italském bel cantu. Rodačka z Bavorska studovala a začínala profesionální operní dráhu ve Würzburku. Pokračovala pak přes Mannheim a Frankfurt až na nejslavnější pódia světa – do Mnichova, Salcburku, Vídně, Milána, Londýna a New Yorku. K jejím nejčastějším úlohám patřila Mozartova Královna noci. Podílela se v titulní roli Salieriho opery Europa riconosciuta na znovuotevření La Scaly v roce 2004, o sedm let později zazářila v Bavorské státní opeře jako představitelka všech hrdinek Offenbachových Hoffmannových povídek v jednom představení. Zpívala a zpívá Zerbinettu, Lucii, Elvíru, Rosinu, Gildu, Adinu, ale také Manon, Donnu Annu, Paminu a Violettu… Ztvárnila i titulní roli ve světové premiéře opery A Harlot’s Progress od mladého britské­ho autora Iaina Bella v Divadle na Vídeňce. Diana Damrau je rovněž pravidelnou koncertní pěvkyní v písňovém a ora­torním repertoáru. V Praze byla poprvé v říjnu 2014. Zpívala na operním recitálu za doprovodu PKF – Prague Philharmonia a dirigenta Lukasze Borowicze. Na pódiu Smetanovy síně s ní byl i její manžel, basbarytonista Nicolas Testé.

Ráda se smějete, je to slyšet i v telefonu… Asi ano, jsem dost pozitivní bytost, díky Bohu. Což v životě dost pomáhá. Jsem šťastná, že mohu dělat, co dělám, jsem ráda za svou profesi, jsem vděčná za svou rodinu, i když ani to někdy není snadné… Nacházím se v životě na velmi šťastné pozici.

Jak se vaše pozitivní naladění snáší s tím, že řada operních rolí je spíše tragických? Mám v sobě více stránek. Tu tmavou i tu světlou. Dvě duše. Takže si samozřejmě užívám i tragické role. Mám teď za sebou debut v Metropolitní opeře v Gounodově Romeu a Julii. Je to teď jedna z mých nejmilejších rolí. Skoro jako očista duše. Jako modlitba naděje. Poselství o tom, že musíme bojovat za svá práva, za svou lásku, že musíme být pravdiví až do konce… Bylo to nádherné. A moci umírat v náručí kolegy Vittoria Grigola…! Teď zpívám Puritány – operu se šťastným koncem. Většina tragických oper jinak takhle dobře nekončí.

Ani do jedné polohy – komediální i tragické – se tedy při svých angažmá nemusíte nijak nutit? Jsem zpívající herečka. Ztvárňuji a předvádím příběh. Komedie i tragédie – obojí vyžaduje svou vlastní hereckou techniku. V komedii je samozřejmě důležité načasování klíčových okamžiků a také úzká souhra s kolegy, v belcantu je to většinou hlas, který je nástrojem vyprávění příběhu a sdělování pocitů a emocí, charakteru. Jdou skrze vás. Užívám si průběh vokální linky a společný zpěv s kolegy. A pak jsou dramatické, hluboké úlohy… Když jdu na scénu, pokouším se být v roli na sto procent a publiku zprostředkovat, aby cítilo příběh i vývoj postav, vše, co se děje. Stejně tak mám ale ráda koncerty, tam pěvec předává jeden jedinečný okamžik příběhu. Nezpívám v takovém případě jen hudbu a neukazuji něco jen z odstupu, ale snažím se dostat co nejvíc dovnitř. Miluji okamžiky, kdy takhle mohu vést publikum někam po nějaké cestě… I při koncertním uvádění opery můžete nacházet hodně barev, hodně odstínů. Zejména s Meyerbeerovou hudbou, kterou také přivezu do Prahy, jsem teď moc šťastná. Poskytuje tolik možností!

 , foto archiv DD foto: archiv DD

Právě vycházející deska s áriemi z Meyerbeerových oper byla vaší volbou? Nebo podnětem zvnějšku? Můj skutečný sen! Od studií. Tehdy jsem zpívala scénu z Meyerbeerovy dramatické kantáty Gli amori di Teolinda, kde je pěvkyni partnerem klarinet. Opravdové virtuózní duetto. Pamatuji si, jak jsem byla překvapená. Zamilovala jsem se do té skladby, připadala mi úplně jako italská opera. A chtěla jsem vědět víc o autorovi. Vždyť to byl zakladatel takzvané velké opery, která tolik ovlivnila další skladatele, zdaleka ne jen francouzské. I Wagnera… i když právě on k němu měl tolik výhrad. Říkala jsem si, že jestli někdy budu moci natočit kompaktní desku, tak že nejprve přijdou na řadu Mozart se Salierim – a hned potom Meyerbeer. Fascinuje mě na něm, jak svou hudbou pokryl tři země. Jako kdyby to byli tři různí skladatelé! Je to neuvěřitelné. Když zní italsky, zní opravdu italsky, jako italská duše. Má hloubku německé hudby. A má kouzlo a koloratury francouzské hudby. Zpívat a poslouchat jeho hudbu mi připomíná ráj. Když vezmeme Dinorah, Afričanku, Roberta ďábla… vždy je v jeho hudbě velké drama a oheň i lyrika a virtuozita. Právě to jsem toužila natočit. Vždyť Meyerbeerovy árie v podstatě nikdo dosud nenahrál. A jen se ptám, proč?!

Je těžké být operním zpěvákem…? Zpívání je jako lézt na Mount Everest.

A jaké to je zpívat s manželem? Skvělé. Zpíváte společně, nasloucháte si, podporujete se, doufáte, že všechno tomu druhému vyjde… Taková spolupráce je nádherný zážitek. A má to ještě jednu výhodu: na scéně oba někoho představujeme, nejsme to my jako ve skutečnosti, nejsme sami sebou. Jsme Elvíra a Giorgio…

Jde nicméně o trochu intimnější prožitky než s jinými kolegy pěvci? Na scéně ne, protože jsme v roli. Ale samozřejmě – protože se jako partneři známe opravdu dobře – můžeme sledovat, co ten druhý cítí, takže můžeme možná být odvážnější a zachytit přesněji odezvu… Je stejně tak nádherné, podnětné a vzrušující mít společný koncert: poslouchat jeden druhého, také předtím společně plánovat program… Samozřejmě že tohle je mnohem užší typ spolupráce než s někým jiným. Asi ten nejužší možný. A jsme tak mnohem víc spolu.

A můžete takhle naopak mít vůbec nějaké hranice mezi prací a rodinným životem? Ale jistě že ano. Je to dokonce nezbytné. Vždycky, když partneři mají společnou práci, musí se učit tyhle věci oddělovat. Na jedné straně jsme operní pěvci, ale na druhé straně jsme rodina mající mnoho dalších aktivit a zájmů, které k opeře nepatří. Milujeme přírodu, jsme rádi někde venku. Naši chlapci už budou větší, tak můžeme společně jezdit lyžovat, můžeme podnikat výlety na kolech, cestovat a objevovat země. Také máme rádi dobré jídlo, rádi vaříme… jsme šťastná rodina!

 , foto archiv DD foto: archiv DD

Cítíte mimochodem v divadlech ono pověstné soupeření? Musím říci, že ne. Naše profese je tak náročná, obecně je tak těžké dostat se na vrchol a udržet se na něm, dennodenně je tak obtížné zorganizovat si soukromý život, vším prostupuje věčné cestování… Neustále musíte podávat stoprocentní výkony a naplňovat očekávání, která publikum vůči vám má… Samozřejmě ze sebe chcete vydávat to nejlepší, ale vaše tělo není stroj a jeho části nemohou být vyměněny, když se něco poláme nebo natáhne… Když tohle všechno sečtete, tak ten, kdo dosáhl určité úrovně a dotýká se velkého umění, kdo je muzikální a poskytuje posluchačům krásný hlas, nevystupuje proti svým kolegům. Lidé potřebují krásnou hudbu a na nikoho z kolegů nelze žárlit. Svět je dostatečně velký. Za sebe musím říci, že jsem ráda, když se kolegům povede představení. Všichni musíme jít za lidmi a přinášet jim hudbu a operu. Emoce. Ať už povzbuzující, nebo zklidňující. Každá lidská bytost něco takového potřebuje.

Vlastní hlas slyšený zevnitř a pak zvnějšku, z nahrávky – to se značně odlišuje… Řešíte nějak tento nesoulad? Jsou zpěváci, kteří své vlastní nahrávky nedokážou poslouchat. I za sebe musím říci, že je to dost obtížné. Člověk není nikdy dokonalý. Úplně a zcela perfektního výsledku, tak aby byl jednou provždy spokojen, se nedobere nikdo. Málokdy je možné být naprosto a bez výhrad šťasten z toho, jak se daří. Při poslechu hlasu nebo zpěvu zevnitř jde o představu toho nejlepšího zvuku, té nejkrásnější vokální linky, o představu toho nejlepšího možného výsledku. A tuhle představu se snažíme uskutečnit. Nechat ji, aby se skrze nás zhmotnila. Nicméně vstupují do hry různé vlivy: hlas je unaven, tělo je unaveno, mysl je unavena… Pokaždé se objeví něco rušivého. Někdy si za to můžeme i sami, když se poddáváme různým obavám. Tohle mi nevyjde, tamhleto se nepovede, tady v šatně je čím dál víc horko… Zpívání je komplikovaná věc, hodně souvisí s psychologií, je potřeba si hlídat různá napětí v těle, která mohou mít nedobrý vliv na vokální linku… na vyklenutí fráze, kterou si nějak plánujete a představujete… Když pak posloucháte, co je nahráno, můžete s tím klidně mít nějaký problém, protože výsledek jen těžko bude ideálně odpovídat předchozím představám. V současnosti je strašně drahé uskutečnit nahrávku. A pak může být člověk unavený, poslouchá… a říká si, jak to mělo být jiné, jak to mělo znít jinak… Víte, v případě, že jsem účastníkem nějakého hovoru a současně zní nějaká moje nahrávka, nedokážu se na rozmluvu soustředit, jen si říkám: ó můj Bože, co je tohle, proč takhle… I tohle však patří k naší pro­fesi. Nemá to konce. A k tomu neustálé učení se.

Vaše zázemí je v německé kultuře, v německém jazyce, ale zdá se, že čím dál tíhnete k Francii, že? Váš manžel je ostatně Francouz. Jsem frankofilní, ano. A v současnosti je francouzský repertoár pro můj hlas a pro jeho další rozvoj ideální. Takže ano, jsem teď hodně francouzská.

A žijete ve Francii? Ne, ve Švýcarsku; ale ve Francii, na venkově, máme dům, kam jezdíme na víkendy. Cítíme se tam vždycky jako o prázdninách.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 4/2017 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.