Abonentní koncerty Bostonského symfonického orchestru řídí v těchto dnech kolem druhého dubnového víkendu jeho lotyšský šéfdirigent Andris Nelsons. Pozornost se soustřeďuje na Brucknerovu Třetí symfonii. O týden později přijde na řadu jeho interpretace Mahlerovy Deváté a před koncem měsíce v posledním programu abonentní sezony, také pod jeho taktovkou, to bude francouzská hudba.
Nelsons končí v Bostonu druhou sezonu a podle všeho zde panuje dobrá shoda – už nyní má smlouvu prodlouženou nejméně do roku 2022. Zcela nedávno mu přidalo body, když s orchestrem získal cenu Grammy, pro těleso už sedmou, a to za první položku velmi sledovaného a významného nahrávacího projektu pro Deutsche Grammophon: souboru Šostakovičových skladeb z doby stalinského režimu, nazvaného Shostakovich Under Stalin’s Shadow, natáčeného při koncertech a majícího obsáhnout mimo jiné symfonie od Páté po Desátou. Oceněn byl loňský snímek Symfonie č. 10 a s ní Passacaglie z opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. „Skladatel nemůže být v lepších rukou,“ dá se číst v bostonském tisku. A v časopisu Gramophone píše Edward Seckerson: „Jedno z nejlepších provedení tohoto skvělého kusu, jaké jsem kdy slyšel.“ Nyní na jaře se mají objevit v podobě dvojalba Symfonie 5, 8 a 9 spolu se scénickou hudbou k Hamletovi. A v Šostakovičovi bude Nelsons pokračovat i v další sezoně.
Pro ni už orchestr ohlásil svého nového titulárního blízkého uměleckého partnera – na tři roky jím bude vynikající a v naší době vysoce uznávaný britský skladatel Thomas Adés. Má se s Bostonským symfonickým orchestrem vyskytovat jako autor i jako dirigent, bude vyučovat v létě v Tangelwoodu, kde je orchestr tradičně hlavním rezidenčním tělesem, a povede v roce 2018 a 2019 speciální festival současné hudby. V jeho třetí sezoně se na programu v interpretaci Kirilla Gersteina objeví rovněž novinka – Adésův Klavírní koncert, dílo Bostonem už nyní objednané.
Nelsons přispěje v příští sezoně vedle Šostakoviče opakovaně také Brahmsem, Beethovenem či Bachovou Mší h moll, hudbou Sofie Gubajduliny a nebo koncertním provedením Straussova Růžového kavalíra s Renée Fleming, Susan Graham a Franzem Hawlatou.
Umělecké zážitky nicméně netřeba spojovat jen s šéfdirigentem. Na kraji třetí březnové dekády hostoval v Bostonu Stéphane Denéve, francouzský šéfdirigent Bruselské filharmonie a rozhlasového orchestru ve Stuttgartu a hlavní hostující dirigent Filadelfského orchestru. Dirigoval Saint-Saënsovu Varhanní symfonii, kterou zejména ve třetí větě rozhýbal a posílil v ní nesentimentální mužnost. A před tím mu připadl úkol prezentovat dvě současné americké kompozice. Od Jennifer Higdon to byla Blue Cathedral z roku 2000, značně přístupná, jakoby „postcoplandovská“ hudba, jemně instrumentovaná, se sóly flétny a klarinetu a s mnoha bicími, skladba několikrát gradující, posléze až hymnická, ale v závěru spějící k předlouhému spočinutí, k rozloučení; však je také věnována autorčinu bratrovi, jehož život skončil tragicky, předčasně… A typicky „americká“ byla i druhá položka večera: Houslový koncert Johna Williamse, slavného autora filmové hudby, dílo z let 1976-1998. Je to hudba, která dlouhou dobu, po celou první větu, působí jakoby bez nápadu, nesouladně, nevzhledně. V pomalu plynoucí druhé větě autor našel už líbeznější zvuky moderní lyriky a pro sólový part větší souznění s orchestrálním pozadím. Ve třetí větě pak dospěl ke zvroucnění. Skladbě oddaně posloužil Gil Shaham. Sestava, jakou v Evropě neuslyšíte. A skvělý orchestr, který v Čechách byl pouze v roce 1956 a pak roku 1993, to ovšem pouze na dvořákovském televizním gala, na které nebylo vůbec snadné se dostat.
Pro Ameriku je zřejmě vcelku běžné, že se hostující dirigent před první skladbou rozhodl promluvit neformálně z pódia k publiku. V koncertních sálech zde ostatně obecně nepanuje nijaká přehnaná upjatost, počínaje překvapivě krátkými potlesky a celkově uvolněným chováním – a konče kabáty přes sedadla nebo i pod nimi…
Andris Nelsons má nyní se třemi po sobě jdoucími programy napilno. Mezitím jsou ovšem v dubnu ohlášeny ještě další položky – například dvě uvedení Rossiniho Popelky v angličtině, v podobě vhodné pro děti od šesti let. To ovšem bez Nelsonse – za tímto projektem stojí dirigent Bostonského symfonického orchestru mladých Federico Cortese. Programy pro malé posluchače i pro dospělé, kteří jsou v klasice začátečníky, zde prostupují celou sezonu.
Boston Symphony Hall, koncertní síň u roku 1900 s pověstně dobrou akustikou, měla jako předobraz zcela jistě významné evropské sály, určitě vídeňský Musikverein a amsterdamský Concertgebouw, ale nejvíc prý lipský Gewandhaus – ten starý, původní, který už nestojí. Orientace na Evropu byla speciálně v Bostonu, v Nové Anglii, v minulosti vždy silná; ryze anglický původ města ostatně dodnes potvrzují a evokují některé zachované stavby. Také pohled do historie orchestru napovídá, že se u něj od počátku střídali dlouho šéfdirigenti zejména německého a francouzského původu. A tak vlastně ani nepřekvapí, že Andris Nelsons v souvislosti se svým druhým paralelním angažmá u lipského Gewandhausorchestru ohlásil záměr propojit v příštích letech obě tělesa několika užšími vazbami na základě společných projektů.
Počátkem května jede Bostonský symfonický orchestr do Evropy. S českou hudbou mělo těleso historicky blízké dotyky – zejména pokud se týká premiér děl Bohuslava Martinů. Praha však bohužel opět v plánu turné není…
