Zahájení 57. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl patřilo České filharmonii. Za příjemného téměř letního večera s Jiřím Bělohlávkem v čele zahrála (11. 6.) v auditoriu na zámeckém nádvoří více než tisícovce posluchačů českou hudbu neokázale dokonalým způsobem.
V první polovině koncertu se soustředil velký díl pozornosti k mladému pianistovi Janu Bartošovi. Dvořákova pověstně nelehkého Klavírního koncertu se zhostil se zdravým nadhledem a s jasným názorem – jako uměřené, ale veskrze romantické skladby, která nechce oslňovat ani tempy, ani jakýmikoli jinými atributy virtuozity, ale která dává najevo, že přináší pozitivní hudební invenci, mistrovsky artikulovanou, a že ji zprostředkovává adekvátně interpretačně pochopenou. Bartošovo čtení skladby obsahuje detailní proměny a nuance, ale je současně zdravě věcné. Orchestrální doprovod byl veden ve stejném duchu, byl vycizelovaný a krásně jemný. Šlo o provedení, které svými kvalitami dvojnásob silně klade otázku, proč byla tato skladba tak upozaďována a proč asi ještě pořád nemá ve světovém repertoáru tak jednoznačné místo jako Dvořákův Violoncellový koncert. Potenciál k tomu obsahuje dostatečný.
V samém úvodu večera ovšem Bartoš spoluúčinkoval ještě v jedné kompozici pro klavír a orchestr. Velmi vzácně totiž zazněla pozapomenutá, Jarmilem Burghauserem před lety aranžovaná a Radoslavem Kvapilem pak hraná Smetanova skica Macbeth a čarodějnice. Původně jen klavírní skladba, mimochodem značně moderní, ve Smetanově odkazu ukazující stylově hodně kupředu, má takto podobu zcela symfonickou; klavír je v ní integrován jako sólový nástroj, částečně vkomponovaný do orchestru, částečně zvýrazněný, a to až k rozsáhlé sólové kadenci. Dlužno ovšem konstatovat, že Burghauser napsal koncertní kus stojící trochu zvláštním způsobem na pomezí, stylově nezakotvený – pohybující se mezi romantismem Sergeje Rachmaninova a soudobou hudbou. Typického Smetany – nebo přiblížení se k němu – v této skladbě mnoho není ani motivicky, ani v rozvíjení myšlenek, ani instrumentačně. Zdůrazněna je právě ta stránka klavírní skicy, která otvírá v jeho tvorbě (asi podobně jako Pražský karneval nebo 2. smyčcový kvartet) cestu někam hodně daleko.
Skutečným vrcholem večera byla nicméně Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů. Její zařazení má spojitost s výročím konce války – jde o skladbu z USA z roku 1945. A byla tu i ta skutečnost, že bezprostředně před koncertem Institut Bohuslava Martinů veřejnosti poprvé představil první dva vytištěné svazky nového souborného kritického vydání kompletního díla skladatele, edičního projektu rozvrženého na příští půlstoletí. Jedním z těch dvou svazků je právě partitura této symfonie. Podstatné ovšem je, jak dílo tento večer zaznělo. Konstatování, že výjimečně zajímavě a dokonale, vystihuje výsledek a dojem jen částečně. Jiří Bělohlávek tuto symfonii dává hodně často, zná ji dokonale, řídil zpaměti. A při tomto koncertě se zřejmě spojilo několik faktorů tak, že jsme byli svědky skutečně mimořádné zvukové podoby. Genius loci, atmosféra večera, čerstvý vzduch, příjemná teplota, dobré rozpoložení, tvůrčí pohoda, interpretační jistota… to vše se spojilo do zralého, vyrovnaného, zažitého, uspořádaného, přehledného a plně citově prožitého tvaru. A to podstatné pak přidala akustika tohoto prostoru – sušší než v koncertním sále, do určité míry přes všechny závěsy plenérová, nevracející tolik odrazem – ale zároveň nic neztrácející, dávající tedy vyniknout zřetelnosti jednotlivých nástrojových skupin i krásně propojeného celku orchestru. Akustika, která neohlušuje masou zvuku a v níž je hudba krásně čitelná. Tím spíše vynikla řada znaků a detailů, které patří k hudbě Martinů a které jí dělají tak přitažlivou – oscilace mezi neoklasicismem a impresemi, mezi lidovým tónem (vyjádřeným třeba sólovým hobojem) a moderními fantaziemi, přelévání mezi těmito póly, lyrická vzepětí, synkopovaná pozitivnost bez odstínu lacinosti, proměny temp, výrazová intenzita pomalé věty… Byli jsme svědky vzácně inspirovaných chvil, z nichž vzešel ideální tvar symfonie, který nenechává na pochybách, že jde o dílo patřící už do klasického fondu.
Vůbec nevadí, že na operním festivalu v tomto případě nezazněla vokální hudba. Smetanova Litomyšl takto vymezený rámec přesahovat chce a může. Měla by nabízet a už roky svému publiku nabízí o dost víc než jen operu – její programy tvoří klasická hudba v širším spektru, vedle oper, operních koncertů, oratorií a různých vokálních projektů je to i hudba symfonická a komorní, hudba starší i současnější i hudba na hranicích žánrů, mimo jiné filmová. A v neposlední řadě festival musí mít svou prestiž. Česká filharmonie mu ji dát může a také mu ji tímto večerem – svou přítomností a tím, jak hrála – plně dala.
