Ve Smetanově síni Obecního domu v Praze otevřel koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK tradičně Velikonoční svátky oratoriem Antonína Dvořáka Stabat mater. Od zahájení velikonoční tradice uvádění jedné z nejznámějších duchovních skladeb tímto tělesem v roce 1992 uplynulo už čtvrtstoletí a na slavnostní atmosféře ve Smetanově síni to bylo patrné nejen na pódiu, ale také v auditoriu. Počátek Velikonoc na Zelený čtvrtek s překrásným Dvořákovým Stabat mater souzní zcela samozřejmě a jak Symfonický orchestr FOK, tak jisté vedení dirigenta Jiřího Maláta, který se k orchestru vrací ze svých zahraničních angažmá, prokázali dlouholetou zkušenost a zasvěcenost s veledílem hluboce věřícího skladatele.
Jiří Malát řídil bravurně FOK, stejně jako Lukášem Vasilkem precizně připravený Pražský filharmonický sbor i s barevností hlasů skutečně vybraně sestavený kvartet sólistů. Sopranistka Jana Šrejma Kačírková vynikala svítivým a plným tónem, který zaujal intonační jistotou ve všech polohách a nenechal posluchače na pochybách, že dvojnásobná držitelka ceny Thálie patří dnes ke špičce ve svém oboru. Altistka Václava Krejčí Housková představila svůj mimořádně temný a tvárný hlas také výborně, plně a vždy zněle i přes lehké vibrato v závěru. Tenorista Tomáš Juhás prokázal rovněž kvalitní připravenost a zkušenost z mnoha našich i zahraničních pódií, jeho světlý hlas působil nejprve s určitou užší škálou dynamiky, ale přesto zněl ve Dvořákově díle naléhavě a vytříbeně bez ohledu na náročnost partu. Kvarteto završoval basista Jiří Sulženko zpívající tento part opakovaně a vždy skvěle. Jeho dlouholeté působení v pražském Národním divadle i v zahraničních angažmá je na jeho precizním výkonu znát, stále patří k mistrům se širokým hlasovým i výrazovým rejstříkem.
Orchestr zahájil s náležitou slavnostní oddaností, vypointovanou až k jemnému nástupu celého sboru. Ve vypjatých pasážích sice v počátku místy dechy i tutti lehce překrývaly sborové nástupy, ale v průběhu jednotlivých částí se vše upravilo, akustika Smetanovy síně skutečně potřebuje o poznání mírnější forte a fortissimo. Vstup sopránu uchvátil a přenesl na posluchače potřebu vnitřního usebrání, které následně celé kvarteto sólistů korunovalo úžasnou harmonií. Jednotlivé části oratoria byly vždy zakončeny s takovou něhou, že skutečně posluchači ani nedýchali a také sborové výstupy a capella doslova braly dech. Dvořákovo kompoziční bohatství a nedostižná instrumentace dávala příležitost instrumentalistům i pěvcům a všichni se zhostili svých partů se ctí a s náležitou úctou. Strhující závěr oratoria s hudbou vpravdě nebeskou korunoval večer plný emocí a očekávání Velkého pátku s vyvrcholením Kristova vzkříšení, které na středověký latinský text Antonín Dvořák svou hudbou mistrovsky oslavil.
