pondělí, 22. květen 2017

Monteverdi po italsku – al dente

Napsal(a) 

La Compagnia del Madrigale, foto Zdeněk Chrapek La Compagnia del Madrigalefoto: Zdeněk Chrapek

Italský vokální soubor La Compagnia del Madrigale vznikl v roce 2008 a od té doby jej provází nepřetržitá chvála kritiků. Na svém kontě má doposud šest úspěšných nahrávek (ocenění Gramophone Award, Diapason d´Or), v propagačních materiálech je označován jako nejuznávanější madrigalový ansámbl současnosti. V Česku se italští madrigalisté představili poprvé letos v květnu díky Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Pražské jaro (17. 5., kostel sv. Šimona a Judy), a to v programu, jenž tvořil průřez madrigalovou tvorbou Claudia Monteverdiho (1567—1643) v obsazení pro pět hlasů.

Večer s titulem Slzy milenců naplnila díla skladatelovy Druhé – Šesté knihy madrigalů v reprezentativním výběru forem, básníků a způsobu hudebního zpracování. Hned po zaznění první fráze Ariadnina nářku (Lamento d´Arianna) bylo zřejmé, že máme co dočinění se skutečně poučenou, stylovou interpretací. Dostali jsme vše, co bylo třeba, a to na základě výborné hlasové techniky, k níž patří absolutně rovné tóny a pouze nepatrné, přirozené vibrato: něžná pianissima, niternost i drama v textech Giana Battisty Guariniho (Cruda Amarilli SV 94, Anima mia perdona SV 80, Era l´anima mia SV 96), lehkost v Petrarkově textu Zefiro torna SV 108 (Vánek se vrací), koncentrovanost v básni Torquata Tassa Mentr´io mirava fiso SV 50. Hlasy italských madrigalistů se k sobě výtečně pojí, v polyfonním předivu se obzvlášť dobře vyjímal zcela přirozeně znějící alt Eleny Carzanigy a bas Daniela Carnoviche, barevně k sobě ladili také tenorové hlasy Giuseppe Maletta a Rafaela Giordaniho, hebkost a něhu dodaly soprány Rossany Bertiny a Francesci Cassinari. Expresivitou pěvci La Compagnia del Madrigale zjevně šetří, aniž by se jí však zcela vzdávali – o to lépe a výrazněji pak vyzní, jak se ukázalo zejména v Sestině „Lacrime d´Amante al sepolcro dell´Amata“ SV 111, žalozpěvu na předčasné úmrtí skladatelovy žačky Cateriny Martinelli, jež se měla stát hlavní protagonistkou jeho opery Ariadna (z té se dochovalo právě jen lamento, jehož pětihlasou madrigalovou podobu představil soubor v úvodu večera).

La Compagnia del Madrigale, foto Zdeněk Chrapek La Compagnia del Madrigalefoto: Zdeněk Chrapek

Madrigaly zpívají členové tohoto souboru tak, jako by téměř neměli tušení, v co se počínající barokní styl rozvine. Myslím, že právě tím se stává jejich interpretace mimořádnou, neboť není nic snazšího než nechat se strhnout emocemi a trochu si ve výrazu „přisadit“. Nic takového La Compagnia del Madrigale nenabízí, jakkoli to může být posluchačsky vděčné. Snaží se naopak udělat vše proto, aby na nás v té nejčistší podobě zazářilo Monteverdiho kompoziční mistrovství: ostré kontrasty mezi homofonií a polyfonií, disonance, pečlivá práce s textem a zároveň, jak trefně podotýká badatel Anthony Newcomb, přímost, zřetelnost a jednoduchost – tím se tento skladatel liší od jiných autorů, jako je například Luca Marenzio či Luzzascho Luzzaschi. (Jelikož byl Monteverdi tak trochu i hudební vizionář přesahující čas a prostor, s jistou nadsázkou bychom mohli říci, že se občas své době až mozartovsko-beethovensky vymykal.)

Trojice Maletto-Bertini-Carnovich, která soubor založila a kterou pojí jak dlouholeté hudební i osobní přátelství, tak shodný interpretační přístup, může být na své dílo právem hrdá. Přesvědčili jsme se, že kritici nepřehánějí a co bylo napsáno, také platí. Podle mého názoru předvedli italští umělci madrigaly zcela příkladně, po všech stránkách bez operních příkras. A douška na závěr: Vzhledem k tomu, že Giuseppe Maletto se poněkud brání označení „vedoucí souboru“ (ačkoli se stará o mnohé) a že každý z pěvců se v náročném koncertě projevil jako ansámblový i sólový interpret zároveň (jak jinak v převažující polyfonii), myslím, že květinu na závěr si zasloužili všichni.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.