Jakub Hrůša měl na abonentním koncertě řady B6 České filharmonie ve Dvořákově síni 11. dubna 2018 plné ruce práce. Na programu byly totiž vedle Beethovenova I. klavírního koncertu dvě orchestrální suity, v nichž jejich autoři požadují enormně velké a navíc ještě dosti neobvyklé nástrojové obsazení. Zoltán Kodály předepsal ve své Suitě ze singspielu Háry János nejen značně rozšířené obsazení standardních orchestrálních nástrojů včetně bohatě vybavených bicích, ale k tomu ještě klavír, saxofon a dokonce i cimbál. Suita z Prokofjevovy opery Vojna a mír má podobně obrovité orchestrální obsazení, a to včetně spousty bicích. Obejde se sice bez klavíru, cimbálu a saxofonu, přibyly v ní však dvě harfy a k nim ještě varhany. V obou suitách se ten večer orchestrální hráči jen taktak vešli na pódium.
Kodályho šestivětá Suita ze singspielu Háry János, která zazněla na začátku koncertu, je dílo posluchačsky velmi vděčné. Skladatel v ní nabízí hudbu vtipnou, emotivní, s líbivými folklorními ozvuky a s působivými zvukomalebnými efekty. Největší obdiv si však v této skladbě zaslouží její mistrovská instrumentace: Kodály pracuje se zvukovými barvami s úžasnou fantazií a jeho barevná paleta se zdá být bez hranic. Jakub Hrůša dokázal z této zářivé barevnosti vytěžit maximum a jak on, tak orchestrální hráči si tuto pohádkově barevnou hudbu vychutnali se zjevným potěšením.
Magnetem večera měl být Klavírní koncert č. 1 C dur op. 15 Ludwiga van Beethovena. Jako sólista v něm byl totiž avizován mimořádně talentovaný osmadvacetiletý uzbecký pianista Behzod Abduraimov. Ten bohužel ze zdravotních důvodů své vystoupení odřekl a pořadatel místo něho angažoval německého klavíristu Martina Helmchena. Svůj první sólový vstup v úvodní větě začal hrát Helmchen jakoby nenápadně a nesměle, ale hned nato „vypálil“ brilantní pasáž s lomenými akordy s takovou jiskrou a vitalitou, že nebylo nejmenších pochyb, kdo bude mít v tomto koncertu hlavní slovo. Helmchen hrál všechny rychlé pasáže první věty se strhující vervou a celou větu korunoval skvělou kadencí s originálně „napínavým“ závěrem. Hezky přednesl i volnou větu – klidně, zpěvně, sebejistě, s kouzelně svítícími pianissimy. Korunou Beethovenova koncertu se stala věta finální. Klavírista v ní nasadil neuvěřitelně rychlé tempo a hrál ji s báječným rytmickým odpichem, v synkopách málem až jazzovým. Helmchen se v tomto díle očividně rád publiku předvádí, ale působí při tom sympaticky – aniž by měl posluchač pocit, že pianista hraje výhradně jen na vnější efekt. Když se umělec děkoval, přemýšlel jsem, jak asi může znít v jeho provedení hudba sofistikovanějšího ražení – třeba Schumannn nebo Brahms. A Helmchen, jako by mi četl myšlenky, zahrál jako přídavek Ptáka-proroka ze Schumannových Dětských scén. Přednesl ho natolik osobitě a zajímavě, že bych tohoto klavíristu rád slyšel na sólovém recitálu (jeho pražské vystoupení v roce 2015 mi bohužel uniklo).
Druhou polovinu večera vyplnila Suita z opery Vojna a mír Sergeje Prokofjeva. Nejedná se o čistě autorskou Prokofjevovu kompozici – suitu vytvořil anglický skladatel a aranžér Christopher Palmer. Dílo sestává ze tří vět: I. Ples, II. Intermezzo „Májová noc“, III. Finale. Plesovou větu uvádí fanfára a po ní následují tři tance: polonéza, valčík a mazurka. Fanfára měla pod Hrůšovým vedením potřebný lesk, tance půvabnou taneční lehkost, okořeněnou typicky prokofjevovskou dikcí.
Lyrická Májová noc vyzněla pod Hrůšovýma rukama téměř až snově. V prvních dvou částech zvukově opulentní finální věty – ve Sněhové bouři a v Bitvě – uplatnil skladatel hojné zvukomalebné efekty, které Hrůša přetlumočil se suverénní přesvědčivostí. A v pompézní poslední části této věty, nazvané Vítězství, předvedl, jak velkolepý zvuk dokáže orchestr vyprodukovat, když se do toho všichni hráči naplno opřou.
