Festival Pražské jaro má v tuzemském hudebním světě významné a zcela jedinečné renomé a zařazením koncertu s dirigentským debutem mladého českého umělce do svého programu vykonává již několikátým rokem službu, která jeho pověsti odpovídá a sluší. Letos padl los na Jiřího Rožně, který má za sebou mimo jiné prestižní soutěžní úspěch v Salcburku a který se momentálně vyskytuje hodně ve Skotsku, u orchestru BBC v Glasgow.
Koncert s orchestrem PKF – Prague Philharmonia 24. 5. v Rudolfinu měl všechny očekávatelné parametry festivalového debutu. Byl celkově velmi příjemným překvapením a měl zřetelné opodstatnění, současně se v dojmu z vystoupení mladého dirigenta pochopitelně vyznačoval směsí jistoty a menší zkušenosti, uvolněnosti a podvědomé snahy uspět, nervozity z tíhy odpovědnosti i pochopitelné euforie – ovšemže s velkou převahou toho pozitivního. Program byl poměrně dlouhý. Schubertova Rosamunde, ve výběru sestavená dirigentem do čtyřvěté suity, jakoby „symfonie“, v něm byla přece jen jaksi navíc. Ani on, ani orchestr nevydolovali z partitury nic opravdu mimořádného. První polovinu večera proto zcela logicky a právem ovládl sólista, vítěz loňské soutěže Pražského jara – osmnáctiletý jihokorejský flétnista Yubeen Kim. Vystoupení na festivalu je součástí ceny, kterou si tehdy odvezl. Způsob, jímž nyní prošel bohatě a komplikovaně strukturovaným Flétnovým koncertem Carla Nielsena, byl co do jistoty, virtuozity, tónové bohatosti i výrazových proměn zcela suverénní a impozantní. A nutno ocenit i výběr této ne tak frekventované, ale velmi zajímavé skladby, ať už za ním stojí kdokoli… Sólovým efektním přídavkem dal pak flétnista jasně najevo, jaké jsou jeho hráčské možnosti – výjimečné a nadprůměrné, vzhledem k věku dokonce téměř neuvěřitelné.
Jiří Rožeň s PKF doprovázeli v Nielsenovi zcela spolehlivě a nápaditě, avšak opravdovou doménou mladého dirigenta se přece jen plně stala teprve druhá polovina večera – na řadu přišli Martinů a Kabeláč. Sinfonietta La Jolla s výrazně uplatněným partem klavíru dostala hybnou přesnost, líbezná dechová sóla i pěkně rozezpívané smyčcové plochy a ve střední závažné větě plnou intenzitu. Velmi podrobná orientace v předloze i zainteresovanost byla u dirigenta v gestu i v nasazení zřetelná, stejně jako schopnost udržet v tahu orchestr – i když víme, že s ochotnou, motivovanou a tvárnou PKF je úspěch zaručen téměř s jistotou. Velmi vhodně byla pak zvolena finální skladba večera: Čtvrtá symfonie Miloslava Kabeláče. Není to banální volba, jakou by se chtě nechtě stal a jakou by byl vnímán mnohý běžný repertoárový kus. Symfonie Camerata je tesána pevnými liniemi, má charakteristickou závažnost a strohost i invenční průběh – a skutečně známou a posluchačsky oblíbenou ještě není, ale klidně by jí jednou mohla být. V interpretaci, jakou byla tato, bez problémů! A Kabeláčova partitura dává možnost efektně gradovat spád, výraz a dojem, což Jiří Rožeň plně využil. Evidentně byl právě v této skladbě opravdu doma, zcela se uvolnil a ožil, se zázemím bezpečné znalosti partitury celé provedení inspiroval a táhl kupředu. Právě v této poměrně výlučné a nijak snadné položce potvrdil, že je velkým talentem.
