pátek, 29. duben 2016

Březnové dotyky (hudby) Josefa Kouteckého

Napsal(a) 

Josef Koutecký Josef Koutecký
Vážení a milí čtenáři, náš portál přináší novou literární formu – cyklickou glosu či  esej. Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., (* 31. srpna 1930 Praha, český lékař, chirurg, někdejší děkan 2. lékařské fakulty UK a prorektor UK, zakladatel dětské onkologie v Československu,  nositel hlavní Národní ceny projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie z roku  2010), vyslyšel moji nabídku, aby přispíval na portál HARMONIE glosami, které budou volně a bez časového tlaku, který je tak typický pro internet, reflektovat koncerty, které zažije. Záměrně jsem oslovil právě jeho, protože publicistice HARMONIE chybí pohled zvenčí, tedy názor „poučeného laika“, což myslím veskrze pozitivně, neboť hudební znalosti a celoživotní zkušenosti pana profesora předčí úroveň řady „profesionálů“. Budu rád, když připojíte k článkům pana Kouteckého svoje názory, připomínky, podněty. Luboš Stehlík, šéfredaktor HARMONIE


Dovolte mi uvést vyznání o pocitech, kterými se mě dotýká hudba – je to moje první vyznání v HARMONII – obecnou úvahou o dotycích. S plynoucími lety si stále naléhavěji uvědomuji, že veškerý život sestává z neustálých dotyků – od chvíle narození – matčiných dotyků pohledem, rukama, slovy, písní, až po poslední dotyk zavírající oči zemřelému. Oblouk, který se klene mezi oběma mezními chvílemi bytí člověka je plný dotyků. Dotyky jsou přenesením veškerého smyslového vnímání do vědomí. Jimi získáváme zkušenosti a formujeme své charaktery.

V takovém celistvém pojetí přesahuje dotyk běžnou představu dotyku ruky, ač i ten má významný dopad psychický a spirituální. Výstižně to vyjádřil jaksi „nadprofesionálně“ chirurg Arnold Jirásek: „Nemohu se ubránit přesvědčení, že jsou ruce, které v ráně působí dobře, a takové, které tam dělají zle. Když si připomínám první, vždycky se mi vynoří ruce, které v pravém slova smyslu běží lehce ránou, jako by se jí nedotýkaly, a když myslím na druhé, jde mi na mysl, že jsou lidé, v jejichž rukou květiny brzy vadnou.“ Sentence profesora Jiráska symbolizuje příměrem „rukou lehce běžících ránou“ mravní a spirituální dimenzi veškerého dotyku, zatímco poukazem na „ruce lidí, v nichž květiny brzy vadnou“ odkazuje na dotyk, který nese zmar.

Zmíněné přirovnání platí pro všechny formy dotyků vnímané všemi smysly. Dotyk je sdělením, které navodí jednou pocit blaha, jindy zamrazí. A my se stále dotýkáme všeho živého i neživého a vším živým a neživým jsme dotýkáni – pohledem, slovem, melodií, vůní i chutí.

Obdivuhodným vyjádřením životních dotyků je pro mne báseň Arthura Rimbauda pojmenovaná názvem Skříň:

 

To je ta stará skříň s vyřezanými pásy,

má velmi dobrácké a milé vzezření,

je pootevřená a čpí jak staré časy,

když lije do stínu své vonné koření.

 

Je plna směsice, dělí se na přihrádky,

jež voní příjemně a okouzlují zrak,

nad svazkem kraječek jsou babiččiny šátky,

na nichž se třepotá namalovaný pták.

 

Člověk tam objeví kadeře bílých vlasů,

portréty, uschlý květ a zbytek polních klasů

s vůní, jež mísí se s vůněmi ovoce.

 

Ty skříni z dávných dob, co vše se v tobě beře!

Znáš tisíc pohádek a kvílíš divoce,

když otvírají se tvé velké černé dveře.

 

Myslím si, že každý z nás má svoji skříň s přihrádkami plnými dávných dotyků, doplňovaných dotyky současnými. Na mysli mám v této souvislosti dotyky nehmotné, uložené ve „skříních“ osobních. Tím prvním, neustálým dotykem je slovo. Ale právě takovým, a možná ještě působivějším, je dotyk hudby. Je mimořádný. Dokonale to dokládají Lorenzova slova Jessice v Kupci benátském Williama Shakespeara, přebásněná kouzelně profesorem Hilským:

 

Člověk, co v sobě nemá milost hudby,

jehož se netkne soulad krásných tónů,

je schopen zradit, vraždit, krást a plenit

a jeho duch je ztemnělý jak noc,

podsvětí černé vládne jeho touhám.

Ať nevěří mu nikdo. Slyš tu hudbu.

 

Omlouvám se za delší úvod, ale nutilo mě vyjádřit své vlastní vnímání fenoménu dotyku, pochopitelně tak významného pro vnímání hudby. Ostatně tím plním zadání Luboše Stehlíka, šéfredaktora HARMONIE,  cílené k jakémusi psychologicko-filosoficko-emocionálnímu zamyšlení. Znovu připomínám svůj amatérismus v hudbě, ale právě ten je tím pravým, ničím nezatíženým dotykem, opírajícím se o Nietzschovo přesvědčení, že „bez hudby by život byl omyl“. Hudba letošního března se mě dotkla čtyřmi koncerty, kterým jsem měl potěšení naslouchat. Všechny pro mne byly velkou radostí a zdrojem úvah o dalších fenoménech, které z nich plynou.

Hned 2. března mě uchvátila obsahem i formou nabídnutá hudba komorního sboru Martinů Voices řízeného Lukášem Vasilkem. Tři kvartety pro smíšený sbor a klavír op. 31 a Čtyři kvartety pro smíšený sbor a klavír (interpretovaný Karlem Košárkem) Johannesa Brahmse byly pohlazením skladatelovy romantiky – směsí vyjádřené touhy, lásky, radosti i smutku. Byla dokonalým ztvárněním zhudebněných textů.

Martinů Voices, foto Lípa Musica Martinů Voicesfoto: Lípa Musica

Sny (Träume) z cyklu Wesendonck Lieder a Isoldina smrt z lásky z opery Tristan a Isolda Richarda Wagnera pro mne byly velkým překvapením. Nepatřím k Wagneriáncům, v rozdílném pojetí chápání hudby i písně ve 2. polovině 19. století – Wagnerově a Brahmsově, mě je podstatně bližší Brahms. Ale klobouk dolů, oba sbory se mě dotkly naléhavě.

Písně potulného tovaryše a Ztratil jsem se světu z cyklu Rückert-Lieder mě jen utvrdily v genialitě vnitřně rozpolceného a životními překážkami provázeného skladatele. Myslím, že snaha vykládat jeho nitro by bylo hříchem, ale vyznění v to „nad námi“, v lásku a naději, při veškerém smutku převládá.

Provedení všech sborů ansámblem Martinů Voices je po mém soudu bezkonkurenční a přivedlo mě k úvaze o fenoménu hlasu. Hlas je zvuk tvořený hlasivkami. Hlas vytváří slova a slova tvoří řeč. Řeč je jednou ze základních charakteristik člověka. Uvědomme si, jak je snadné přidáním předpony zmíněné pojmy pozitivně nebo negativně změnit. Ze zvuků vzniká sou-zvuk, ale i pa-zvuk, z hlasu sou-hlas nebo nesou-hlas. Hlasy jsou různé – sametové, hebké a konejšivé, chraplavé, skřehotavé a přiškrcené, hlas může znít jako zvon a někdo má hlásek jako konipásek. Někdy slyšíme hlas volajícího na poušti nebo hlas tonoucího a jde o to, jak se k tomu zachováme. A jindy vnímáme hlas křivý. Jak významným symbolem pro lidský život je hlas, dokládá přenesení toho pojmu do ideových představ v mysli: hlas domova, hlas divočiny, přírody, touhy a mnoha jiných. Hudební ozvučení hlasu je požehnáním a takovým požehnáním pro mne byly hlasy zpěváků Martinů Voices suverénně zvládané jejich sbormistrem. Jde o to nejen poslouchat, ale slyšet. Je doloženo, že život slepce, ať jakkoliv trudný, je zvládnutelnější než život hluchoněmého.

Na tomto místě připomínám, že moje úvaha o fenoménu hlasu se týká i hlasů, které mě omračovaly ve čtvrtém koncertu mého hudebního března – ve Dvořákově Stabat Mater, samozřejmě v jiných projevech.

18. března jsem absolvoval koncert České filharmonie řízený Jaapem van Zwedenem a obohacený brilantním výkonem houslisty Franka Petera Zimmermanna. Vyjádřit pocity z Koncertu pro housle a orchestr č. 2 Bély Bartóka je pro mne nesnadné. Musím se přiznat, že jsou rozporuplné, průnik do moderní hudby 20. století pro mne není v mém věku vždy snadný a vymýšlet si nedovoluji. Přídavek mě uchvátil – ale další přiznání – neurčil jsem skladbu ani skladatele (snad Bach?). Zato Symfonie č. 4 e moll op. 98 Johannesa Brahmse, vrcholné dílo symfonické tvorby, mě odválo do krajin dalších dvou fenoménů – fenoménu vzpomínání a fenoménu snění. Protože ty oba v mé mysli navodily i skladby dalších dvou koncertů, zmíním se o nich později.

Jaap van Zweden, foto Petra Hajská Jaap van Zwedenfoto: Petra Hajská

Do programu I. cyklu koncertů Českého spolku pro komorní hudbu bylo pozváno 21. března Wihanovo kvarteto. V časově sestupném sledu vzniku (1938, 1928, 1807) zazněly tři kvartety: Smyčcový kvartet č. 1 C dur op. 49 Dmitrije Šostakoviče, dílo, nad kterým mnozí krčí rameny (ti znalí) ve srovnání s jeho čtrnácti kvartety následnými a které, jak jsem se dočetl, sám nazval „jarním“. Hraje se málo, ale já jsem za jeho provedení vděčný, dosud jsem ho neslyšel, ale líbil se mi, zní ještě trochu romantismem, lyrikou a veselostí. Potěšil mě tím více při vědomí, že Šostakovič je tragickou postavou v dějinách hudby. Byl geniálním umělcem a pozoruhodným myslitelem, který v sobě obsáhl mnoho duchovního dědictví – od antické filosofie přes Shakespeara, Michelangela, Bacha, Beethovena a Dostojevského až po Gustava Mahlera. V jeho životě a díle se odrazil dramatický spád událostí 20. století, avšak úcta k životu v něm zvítězila nad pocity zmaru. Proč se zříkat zdánlivě méně závažného díla jeho monumentální tvorby. Vždyť i ono o něčem vypovídá.

Wihanovo kvarteto Wihanovo kvarteto

Svěřovat se o dojetí, které vždy znovu cítím při poslechu Smyčcového kvartetu č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka je zbytečné. Přiválo znovu vzpomínky a snění a spolu s nimi i pocit bolesti čišící z některých jeho míst, ale bolesti úlevné, osvobozující. Patří k dílům, která mi dala Janáčka poznat, a nebylo to hned a nebylo to snadné, ale když to poznání přišlo, zakořenilo hluboko v mém nitru.

Do jiné polohy mě samozřejmě uvedl závěrečný Smyčcový kvartet F dur č. 1 op. 59 Ludwiga van Beethovena. Kolem jeho vzniku nakupil Beethoven řadu významných děl a přestože vznikal v období jeho postupující ztráty sluchu, předložil jím nové pojetí kvartetní hry, lišící se od pojetí Haydnova a Mozartova. Je to hudba střídající veselost s tragikou a vyznívající v optimismus a novou sílu. Tak ji vnímám ve shodě se skladatelovým přesvědčením, že „hudba je nejvyšším odhalením veškeré moudrosti a filosofie“. Kontrast hudby Beethovenovy a Janáčkovy je ve skutečnosti jen zdánlivý. Obě vyznávají vášeň a sílu jejich tvůrců. Při poslechu obou těchto kvartetů jsem vzpomínal na jejich melodie stoupající ke stropu Velké auly Karolina, ve které jsem mohl realizovat desítky koncertů Kocianova kvarteta. Byla to šťastná doba mých důvěrných styků s hudbou, na jejímž rozdávání jsem se mohl osobně podílet..

Vracím se k úvahám o fenoménech vzpomínání a snění. Kdykoliv poslouchám hudbu, také tu letošní březnovou, vybavují se mi „moje“ dlouhá desetiletí vzpomínání. Co bych si bez něho počal? Je to přesně tak, jak v rozhovorech, publikovaných v knížce Dany Emingerové Dva životy, říká Viktor Fischl: „Umění vzpomínat je štěstí... nořit se dál a dál do hlubin paměti a objevovat při tom věci dávno zapomenuté, zdánlivě ztracené a ty skládat jako znovu odhalené útržky včerejška v něco, co by tu mělo zůstat i pro zítřky... Cokoliv nám zůstalo v paměti, je požehnáním.“ V Hracích hodinách, v knížce vzpomínek na své dětství, k tomu dodává: „Všechno se smí zapomenout, jenom jedno ne. Jen se nám nesmí ztratit ani jeden ze všech těch korálků krásných chvil, které jsme cestou nasbírali a navlékli na nit paměti.“ Tolik k fenoménu vzpomínání.

Předpokládám souhlas s mým přesvědčením, že vzpomínání přechází nezřídka v představy o toužené budoucnosti, o tom, co bychom si přáli a takové představy přechází často ve snění. A „snění nás pozvedá z pozemského každodenního života a obohacuje naši budoucnost o nové možnosti“ (L. Buscaglia). To všechno mi přináší hudba a přinesla znovu ve zmíněných koncertech.

Vrcholem, obsahujícím všechno co jsem zmínil, umocněným osobními okolnostmi, se stal koncert čtvrtý – Dvořákovo Stabat Mater. Naslouchal jsem mu mnohokrát, poslouchávám ho i doma, ale to letošní Stabat na mne zapůsobilo nejsilněji. Je neuvěřitelné, co šéfdirigent Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem vedeným Lukášem Vasilkem dokázal sdělit – s přispěním výborných sólistů (z nichž mě nejvíce zaujal korejský basista Jongmin Park). Ale nepíšu proto, abych zdůraznil co tak mistrovským provedením mimořádného Dvořákova díla umělci dokázali a za co sklidili zasloužené ovace. Chci se zmínit o tom, co jsem si při poslechu té úchvatné hudby uvědomoval a co mi dodnes leží v mysli a v duši. Naslouchal jsem ve smutku posledního období mého vlastního života.

Stabat mater v provedení ČF, foto Petra Hajská Stabat mater v provedení ČFfoto: Petra Hajská

Před dvěma lety mi zemřela po více než padesátiletém báječném manželství nenahraditelná žena. Pět týdnů před koncertem mi zemřela milovaná dcera. A do této duševní polohy Dvořákovo Stabat Mater! Hluboce jsem prožívat text středověkého františkánského mnicha a za malicherné jsem považoval spor zda jím byl Jacopono da Todi či někdo jiný, tak dokonale povýšený Dvořákovou hudbou. Stejně jsem se vžíval do emocionálního stavu skladatelova, který dokončil skladbu 13. listopadu roku 1877. V roce 1875 mu zemřela dvoudenní dcera a roku 1877 mu zemřely během dvou měsíců dvě děti – tříletý syn a roční dcerka. Dvořákovi zůstali sami. Valnou část svého pracovního života jsem žil mezi umírajícími dětmi a jejich nešťastnými rodiči. Vím více než kdo jiný o bolesti, žalu a utrpení, které takové situace provází a sám jsem se v takových ocitl. Jak bych nemohl uvažovat o fenoménu smrti a žalu. Smrt Kristova, žal Panny Marie, žal rodičů Dvořákových i rodičů mých malých pacientů a žal můj. Ale Dvořákova hudba i v mém smutku vyzněla ve fenomén usmíření, vyrovnání, víry, vnitřní naděje a síly. Myslím, že vnitřní harmonii dokáže navodit jen hudba, a ta Dvořákova zvláště.

Tolik o dotycích březnové hudby roku 2016 – oné Duhamelovy Hudby utěšitelky na mé nitro. Tolik o několika fenoménech hudby, které hudba skýtá.

Proč a jak vznikly moje „dotyky“

Považuji za vhodné vysvětlit, proč se na stránky HARMONIE, časopisu naplňovaného zasvěcenými příspěvky hudebních profesionálů – muzikologů, historiků hudby, hudebních kritiků a interpretů dostávají úvahy neprofesionála – amatéra v původním smyslu toho slova, které pochází z latinského slovesa amare, tj. milovati. Tedy úvahy milovníka hudby. Nápad nevyšel ze mne. Vznikl ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Někdy se tomu říká náhoda, jindy Osud.

To bylo tak: V závěru zasedání Rady Českého spolku pro komorní hudbu (ČSKH), jejímž členem mám čest být, zazněl návrh (tuším, že ústy paní profesorky Zuzany Růžičkové), že bych měl do HARMONIE přispívat články o dojmech, kterými se mě dotýkají koncerty pořádané ČSKH. Následovalo souhlasné přitakání ostatních členů Rady. Zaskočilo mě to – jak by si mohl lékař troufnout na něco takového a výzvu jsem odmítl.

Za několik dnů, bylo to v nedělním podvečeru, jsem z osobních důvodů telefonoval varhaníkovi Vladimíru Roubalovi. Místo mužského hlasu se ozval ženský, mně dobře známý, hlas paní profesorky Růžičkové. Zarazil jsem se a začal se omlouvat. Spletl jsem si číslo – Roubal a Růžičková jsou v mém telefonním seznamu pod sebou. Reakce paní profesorky byla neobyčejně vstřícná: „Ráda Vás slyším. Už Vás volali z Harmonie?“ „Nevolali,“ odvětil jsem. „Tak vám volat budou. Doktor Stehlík vás požádá o příspěvky do HARMONIE. Musíte vyhovět!“ Co nedokázala Rada ČSKH zvládla několika naléhavými slovy paní profesorka. Odmítnout jejímu pokynu nepřipadalo v úvahu.

Luboš Stehlík se ozval záhy. Sešli jsme se a dozvěděl jsem se, že stejný záměr se mnou, nezávisle na přání Rady ČSKH, měl už po nějakou dobu. Rozšířil ho o přání zahrnout, zcela podle mé vlastní úvahy, i jiné než spolkové koncerty. Moji vyzyvatelé snad vycházeli ze skutečnosti, že toho, co jsem za léta o hudbě říkal a napsal, bylo hodně.

Taková je tedy geneze záměru, kterému jsem se upsal. Ne abych hodnotil a kritizoval, ale abych se podělil s milovníky hudby o to, čím a jak mě hudba oslovuje, čím se mě dotýká. Překročil jsem pětaosmdesátku a hudba mě po celou tu dobu, od útlého dětství obklopovala. Stále naléhavěji. Sám Bůh mě obdařil požehnáním ji vnímat. Mým cílem je sdělit její dotyky pohledem jejího ctitele. Proto nesou má zastavení s hudbou název „Dotyky Josefa Kouteckého“. Pokusím se jimi sdělit, co před mnoha lety vyjádřil dokonale můj slavný lékařský předchůdce – chirurg a milovník hudby profesor Arnold Jirásek:

„Hudba naléhá jít za pravdou, přátelstvím, láskou, dobrotou a spravedlností. Vždyť hudba je zamyšlením nad životem a smrtí, nad lidským údělem, nad smyslem našeho počínání, nad věčnou touhou po štěstí a snahou proměnit svět ve svět lepší. Umocňuje důvěru a víru v člověka, spojuje lidi velmi vzdálené, harmonizuje svět. Hudba nás vrací do dětství a dospívání, dává nám vzpomínat, mluví v zamilovanosti i v loučení, pomáhá překonat životní krize a násobí jasný životní pocit. Bez hudby se nedá žít, den bez ní je chudší.“  Pokusím se nezklamat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.