středa, 16. leden 2008

Libor Šmoldas: Mám rád moderní přístup k mainstreamu

Napsal(a) 

Libor Šmoldas - mám rád moderní přístup k mainstreamu Libor Šmoldas - mám rád moderní přístup k mainstreamu

Libor Šmoldas (1982) je dalším zástupcem mladé české generace jazzových muzikantů. Jde o kytaristu a skladatele, který vedle Davida Dorůžky, Petra Zelenky a také Romana Porkorného tvoří špičku současného kytarového jazzu. Libor Šmoldas působí především v jazzové formaci Ondřeje Pivce, kterého si také vybral do svého vlastního tria. Toto trio, které nedávno vydalo novou desku On the Playground (Animal Music, 2007), dotváří polský bubeník Lukasz Zyta. S Liborem jsem se sešel v jedné pražské "fast-foodové" kavárně. Na některé otázky odpovídal s přehledem, některým se záměrně vyhýbal. Rozhovor byl nicméně velice příjemný a točil se kolem mnoha témat.

Jak se ti podařilo složit kapelu s Ondřejem Pivcem a hlavně s polským bubeníkem Lukaszem Zytou?

Lukáš je skvělý muzikant. V kapele ho bohužel nemám, protože žije v Polsku a je velmi zaměstnaný. Míra Honzák ho má ve vlastní skupině, ale i tak společně hrají jednou za uherský rok. S Lukášem jsme se potkávali hodně na koncertech, ale znal jsem ho i z nahrávek.

Takže před tím, než jste šli točit desku, jste spolu nehráli?

Do té doby jsme spolu nikdy nehráli, jen jsme se párkrát viděli. Nejblíže jsme se seznámili asi v Anglii, kde hrál Lukáš s Yvonne Sanchez po nás, my tam hráli s Organic Quartetem. Vzájemně jsme se poslouchali a vlastně jsme bydleli i ve stejném hotelu. Když jsem pak pojal myšlenku téhle desky, tak jsem chtěl, aby na varhany a na bicí hráli dva nejlepší lidi, co znám. Na varhany znám teda snad úplně jediného Ondru a navíc spolu hrajeme v Organicu. Chtěl jsem taky nějaký cizí element, něco dalšího, jiného, takže Lukasz Zyta byl jasný kůň, a když jsem ho kontaktoval, tak říkal, že má málo volného času, ale že by do toho rád šel. Nakonec to vyšlo, pořádně jsme se vlastně seznámili, až když jsem ho na benzínce za Prahou vyzvedával. Je to zlatý člověk a výborný muzikant.

Takže ta deska vznikla hodně rychle, po několika hodinách spolu...

Přesně tak. Ten večer, co jsme přijeli, se nazvučily bicí a ještě jsem udělal nějaké úpravy v notách. Druhý den jsme si vlastně jen jednou zahráli, a pak jsme desku hned nahráli. Jsou tak na ní, ne snad přímo chyby, ale některé věci, které by tam třeba nebyly, kdybychom se spolu pořádně vyhráli na koncertech. Na druhou stranu jsem rád, že výsledek je aspoň tak spontánní a hravý.

Jak bys definoval hudbu, kterou hrajete na novém albu?

Je to mainstream; mám rád různé styly jazzu, ale asi nejvíc se mi líbí, když se spojují styly jazzové tradice s moderními. Mám rád moderní přístup ke skladbám. Nejde mi o to hrát něco, co ještě nikdy nikdo nehrál. Ale rád dělám písničky, které mají můj vlastní rukopis.

Jak jsi se pak dostal k tomu, že jsi album vydal u relativně mladého labelu?

Ten label vznikl vlastně díky Organic Quartetu. Vznikl tak, že jsme měli nahranou desku za vlastní peníze, a pak jsme hledali vydavatelství, se kterým bychom spolupracovali. A Petr Ostrouchov, náš hodně dobrý kamarád, jinak hudební právník, muzikant ze Sto zvířat a autor filmové hudby, měl doma něco naspořeno, tak prostě řekl: "Tak to vydáme ." Petr si to vydavatelství založil vlastně kvůli tomu, aby mohl vydávat Zvířata, proto je to taky Animal music. Zároveň je pod distribucí Sony BMG, takže to je další obrovská výhoda. Postupem času Petr zjistil, že ho vydávání baví, a když jsem za ním přišel, že mám natočený materiál na desku, tak souhlasil. Mezitím tam i Míra Honzák vydal album. Petr ví hodně o hudbě, má i představu, jaké muzikanty chce vydávat a jakým jít směrem. U stejného labelu plánujeme i společné duo s Davidem Dorůžkou, ale to je zatím hudba budoucnosti.

Když jsi zmínil Davida Dorůžku, jaké máš české kytarové vzory - učitele?

Pro mě je naprosto výjimečný člověk právě David Dorůžka, kterého považuji asi za nejlepšího českého jazzového muzikanta. Pak určitě Petr Zelenka, který byl dost dlouho v Paříži. To byl první učitel, u kterého jsem měl pocit, že se dozvídám něco hodně převratného o jazzu. Pak Najponk, to byl člověk, kterého když jsem slyšel poprvé, tak jsem si říkal, jak je to strašný rozdíl oproti ostatním muzikantům. A pak samozřejmě Míra Honzák, jehož si taky moc vážím.

Dal ti Petr Zelenka nebo David Dorůžka i něco mimohudebního?

Petr ani tak ne, to byly takové začátky, kdy jsme řešili hlavně ty kytarové věci. Ale David strašně moc. Když se člověk učí hrát jazz, tak mimo toho, že se musí naučit hrát na ten nástroj, vedle sebe potřebuje i nějakého učitele. Tím je pro mě David. Dost času jsme strávili mluvením o hudbě i v takových filozofických rovinách. Když člověk třeba umí hrát na nástroj, má technické znalosti o hudbě, tak to vůbec neznamená, že vytvoří dobrou muziku. Je spousta lidí, kteří se mi nelíbí, protože všechno technicky umí, ale jejich hra mě pořád z nějakého důvodu nebaví. Uvedu příklad: improvizace. Stojíš a máš na výběr strašně moc věcí, a když jsi studoval hudbu - jazz, tak umíš zahrát Davise, umíš zahrát sólo Kennyho Burrella, Wese Montgomeryho. Ale musíš taky vědět, co si z toho vybrat.

Jde o to najít nějaký vlastní výraz, nějaký styl. Když jsem se kdysi bavil s producentem Georgem Weinem, mluvil přesně o tomhle. Říkal, že má nejraději jazz, který má styl. Myslíš, že jsi ho získal?

Snažím se jít po určité cestě. Vlastně i tím, že si vědomě žádný styl nevytvářím. Když třeba improvizuji, tak nepřemýšlím o tom, že bych to teď šoupnul tady do té roviny. Snažím se přestat myslet na všechno a lovit věci, které mě napadají, a budu rád, když z toho pak vyleze nějaké blues. Chci strašně mít svůj styl a snažím se ho dosáhnout tak, že se o něj vlastně nesnažím.

Mluvil jsi o tom, že Animal music má zázemí v populární muzice, label má externí PR agenturu, myslíš, že se tyhle komerční prvky mohou přenést i do jazzové oblasti? Může to jazzu pomoci?

Já myslím, že ano, že to nutně muselo přijít. Někdo by řekl, že to je prostě umělecký žánr a že se do toho nemají tyhle věci míchat. Já na to samozřejmě nemám objektivní pohled, protože se mě to týká, ale myslím, že je tu dost kvalitního jazzu a veřejnost i lidi, kteří se zajímají o jazz, nejsou dostatečně informovaní o spoustě dobrých kapel a muzikantů, a jestli tomu toto pomůže, tak je to jedině dobře.

Otázkou ale je, jestli veřejnost rozezná, co je kvalitní jazz.

No to samozřejmě nerozezná. Veřejnost nikdy nerozezná, co je dobré. To neříkám, že bych se na ně nějak zlobil. Já taky, pokud se nezabývám výtvarným uměním, tak se nemám šanci dozvědět, jací jsou skvělí mladí malíři. Nevím, jestli ti slavní malíři, které znám, jsou opravdu tak dobří, nebo ne. Právě média a pověst v tom hrají obrovskou roli.

Jaký je tvůj názor na starší generaci jazzových muzikantů, jako třeba na Emila Viklického, Jiřího Stivína, Laco Troppa, Romana Pokorného, Františka Uhlíře a tak dále?

(smích) Říkal jsem si, že o těchto věcech nebudu moc mluvit. Každopádně na to mám vcelku jasný názor, ale zjistil jsem, že když ho nějak veřejně prezentuji, tak to pak vyzní jinak, než to opravdu myslím. Protože když člověk řekne něco negativního o těchto muzikantech, tak se setká s velkým nepochopením od lidí, kteří do toho úplně nevidí, a pak to vypadá, že mladí muzikanti závidí těm starším a že o nich říkají, že špatně hrají, ze závisti a tak. Tak jsem se rozhodl, že k tomu nebudu říkat nic. Ale myslím, že v dnešní době je spousta mladých talentovaných hudebníků. A je zřejmé, že se vyvíjí v době, kdy nemají problém sehnat jakékoliv desky, jet do zahraničí, studovat. Logicky máme ten výchozí bod o mnoho snazší.

A chodíš třeba na koncerty těch starších hudebníků?

No hlavně s nimi občas hraju, takže vím, o čem mluvím. Ale já nechci nic kritizovat. Když si něco o někom myslím, třeba že nehraje moc dobře, tak se na toho člověka nezlobím. To je prostě úplně v pořádku. Média a lidi, kteří mají nějakou moc, ti, kteří pořádají festivaly a publikují články, dávají prostor lidem, kteří nemají takovou kvalitu.

Pojďme od toho. V kolika uskupeních hraješ?

Tak hlavně mám svoje trio. Nejvíc hraní mám ale určitě v Organic Quartetu a potom v kapele mé ženy, která se jmenuje Bossa Nova Sensation Duo. Zabýváme se interpretací brazilské bossa novy. Já mám tuhle hudbu hrozně rád a moje žena se učí portugalsky a děláme to dost poctivě. To jsou takové hlavní projekty.

Hodně mladých muzikantů má víc kapel. Proč myslíš? Je lepší se v každé skupině realizovat trochu jinak?

Jde o to, že v každé kapele je nějaký iniciátor, který píše hudbu, má nějakou představu, vizi a chce ji realizovat s nějakými muzikanty. Pak je takový okruh dobrých hudebníků, které chce každý do kapely. Například takový Roman Vícha, jeden z nejlepších bubeníků ve všech žánrech. Když se ho zeptám, v kolika hraje kapelách, tak řekne třeba šestnáct.

Hraješ i po večírcích nebo se tomu vyhýbáš?

No jasně. Na rozdíl od jiných lidí mě to i baví. Kdyby toho bylo víc, tak budu jedině rád, protože je to za dobré peníze. Mezi muzikanty tomu říkáme "holení", ale beru to jako součást povolání. Jsou lidi, kteří se třeba fakt těší, až se dostanou do fáze, kdy podobné akce nebudou muset dělat, ale já s tím osobně nemám problém.

Dostal jsi se na Berklee do Bostonu, ale prý jsi tam nakonec nejel. Prozradíš důvod?

Abych tam mohl jet, tak jsem potřeboval získat ještě nějaké peníze. Zjistil jsem, že je budu shánět dost těžce, a v té chvíli se mi dost změnil život. Rozhodl jsem se, že se ožením a že zůstanu v republice, a jsem rád. Určitě hodlám zůstat v Čechách. I když jsem se narodil v Olomouci, tak jsem celý život žil v Praze a jsem tu spokojený. Když jsem viděl jiné země a města, tak nemám moc touhu žít někde jinde. Praha je takový kompromis velkého i malého města. Když se odstěhuješ do NY, tak pokud nejsi člověk, který to město opravdu miluje a nevadí mu ten způsob života a žije nonstop, strašně ho to uhání. Ale zas na vesnici bych se odstěhovat nechtěl.

Taky vlastně učíš na VOŠ Jaroslava Ježka.

Ano. Jako hlavní obor učím kytaru, mám tam jednu kapelu, kterou vedu, a učím taky rytmus, což je obor, který teď nově vzniknul. A taky teď aktuálně namísto Miriam Bayle vyučuji intonaci, ale přemýšlím, jak se jí zbavit (smích). Učit je pro mě radost, jsou tam lidi, kteří hudbu opravdu chtějí dělat, a ta práce mě baví.

Hledáš inspiraci jen v jazzu nebo máš třeba nějaké oblíbené desky i mimo jazz?

Kdybych měl přemýšlet o něčem nejazzovém, tak rozhodně Bílé dvojalbum od Beatles. To je neuvěřitelná jízda.

I tam hledáš inspiraci?

Rozhodně. Ti lidi jsou neuvěřitelně nadaní, některé věci jsou skutečně dobré. Pro mě je ale zásadní deska Charlieho Parkera Now0˜s The Time. Parker je pro mě takový hlavní inspirátor. Od svého strejdy jsem kdysi dostal Parkerovu gramodesku, jaké se vydávaly za komára, a tu jsem sjížděl pořád dokola, už taky moc nehraje. Pak určitě Kind of Blue od Davise. Zajímavé je, že z ní sám Davis moc nadšený nebyl. A pak co mám strašně rád, je Porgy a Bess, nejlépe v podání Louise Armstronga a Elly Fitzgerald. No a pak něco od Coltranea samozřejmě.

Žádní kytaristé?

Ty nejlepší jazzové desky bohužel nenahráli kytaristé. Kdybych měl vybrat nějakou kytarovou desku, tak Kennyho Burrella a Midnight Blue. A pak Pat Metheny, Question and Answer, ale to bych mohl takhle pokračovat hodně dlouho. Ještě jsme tam neřekli Minguse. Myslím, že v Čechách není moc uznávaný, lidi si ho nedávají do pantheonu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.