středa, 28. červen 2017

Joey DeFrancesco: buďte věrní hudbě

Napsal(a) 

Joey DeFrancesco (druhý zleva) a jeho band, foto Jay Gilbert Joey DeFrancesco (druhý zleva) a jeho bandfoto: Jay Gilbert

Své první album natočil v šestnácti letech, jako sedmnáctiletý odjel na evropské turné se skupinou Milese Davise a dnes má na svém kontě přes třicet vlastních alb a pět desítek dalších jako sideman. Ale americký varhaník, trumpetista a zpěvák Joey DeFrancesco (1971) si hlavně právem přičítá zásluhu za obnovení popularity žánru varhanního komba, který svůj zlatý věk zažíval v šedesátých letech minulého století. Hudebník, který slovy deníku Chicago Tribune „svůj nástroj a pole ovládl jako nikdo jiný z jeho generace“ už desetiletí vévodí každoročním anketám čtenářů a kritiků jazzového měsíčníku Down Beat a jeho koncerty si nenechají ujít žádní milovníci autentického zvuku jazzových varhan přezdívaných „hammondky.“ Nejinak tomu bylo i v pražském klubu Jazz Dock, kam přijel v polovině dubna představit své nové album Project Freedom. Ještě před koncertem nám varhaník odpověděl na otázky točící se kolem jeho vyvoleného nástroje, své dlouhověkosti v showbusinessu a politického poselství jeho novinky.

Moje první otázka se týká vašeho nového alba Project Freedom, které jste přijel představit živě do Prahy. Co je na něm nového a jde skutečně o konceptuální album? Ano, je to konceptuální album. Dlouho jsem pracoval v triu s kytaristou Danem Wilsonem a Jasonem Brownem na bicí, ale vloni jsem se rozhodl, že k nim na příští desce přidám tenorsaxofon. Zeptal jsem se Jasona, koho by mně doporučil a on mně dal pár jmen. První z nich byl Troy Roberts, a když jsem si poslechl, jak hraje, věděl jsem, že nemusím hledat nikoho dalšího. Je to projekt o světě, v němž dnes žijeme. Jako hudebníci hodně cestujeme a jsme citliví na to, co se kolem nás děje, a to samozřejmě platí i pro naši vlastní zemi. Nejde jen o politiku, ale i o takové věci, jako je násilí, všichni jsme lidské bytosti a já bych hlavně chtěl, aby spolu všichni dokázali vyjít. A pak je tu celý politický kontext. Natočili jsme tu desku v červenci a samozřejmě jsme nemohli tušit, jak dopadnou (americké) prezidentské volby, jejichž výsledek nás šokoval. Jako hudebníci se snažíme šířit mír, lásku a radost, o tom je hudba. Ale já jsem chtěl udělat ještě o krok víc, protože věřím, že když každý aspoň trochu přispěje, v součtu je to nakonec hodně a prostě jsem cítil, že mohu přispět právě tímhle způsobem.

Jak se to odhodlání promítlo do muziky na desce? Hrajete na ní např. Lennonovu Imagine. Dlouho jsem hrál v triu, ale tentokrát byla hudba napsána specificky pro kvarteto se saxofonem a s ohledem na feeling, kterého jsme chtěli dosáhnout. Ani názvy skladeb nebyly vybrány náhodně. Všichni znají text Imagine, kterou deska začíná: „..můžeš si myslet, že jsem snílek, ale nejsem sám…“ atd. A pak pokračujeme skladbou Unifier (Sjednotitel), která je vřelá a funky, a budujeme ten koncept dál přes skladby jako Peace Bridge (Mírový most ) a Better than Yesterday (Lépe než včera). Posledně jmenovaná písnička projde třemi různými tempy, začíná ve 4/4, pak přejde do valčíku (3/4), potom na 7/4 a nakonec se vrátí zpět ke 4/4, abychom vyjádřili to tempo změn, jimiž je nutné projít, aby se věci změnily k lepšímu. Zároveň ta hudba staví na silné kohezi celé kapely.

Když mluvíme o žánru varhanního komba, co je pravdy na tom, že jste od svých mladých let osobně přispěl k obrodě tohoto žánru? Vyrůstal jsem jako varhaník, byl to můj první nástroj, miloval jsem ho a věděl jsem, že to je to, co chci dělat. Lidé jako Jimmy Smith a Jimmy McGriff v té době byli ještě stále aktivní, ale nebyli už tak produktivní objemem svých nahrávek a nahrávací společnosti tento styl a formát moc nepropagovaly, ale já jsem v tom pokračoval. A to je právě to, co zaujalo Columbii. Bylo mně šestnáct, hrál jsem na varhany a byl jsem zapálený pro tuto tradici, takže není pochyb o tom, že jsem přispěl ke zmíněnému re­vivalu.

 , foto Jay Gilbert foto: Jay Gilbert

A jak to vidíte z dnešní perspektivy? Máte pocit, že si varhany upevnily své místo na scéně a mladí muzikanti se k nim hlásí? Jednoznačně. Potkávám čím dál tím víc mladých varhaníků na koncertech i na deskách, vznikají nová a nová varhanní komba atd. Já jsem ten žánr navíc obohatil novými harmonickými postupy a mladá generace na to reaguje a navazuje, což je v jazzu normální vývoj.

Nemohu si odpustit ještě otázku týkající se vašich hudebních začátků: v šestnácti jste podepsal první smlouvu s velkou nahrávací společností a v sedmnácti letech nastoupil do skupiny kapely považované mnoha lidmi za nejlepší na světě – do kapely trumpetisty Milese Davise. Jaké to bylo a co jste se přitom naučil? Oproti tomu, co si mnoho lidí myslí, já jsem měl v té době už natočenou svou první desku, a proto jsem u Milese moc dlouho nezůstal, protože jsem rozjížděl svoji vlastní kariéru. Ale byl to samozřejmě obrovský zážitek být nablízku hudebníkovi, který byl hrdinou nás všech a opravdovým géniem. Naučil jsem se od něj strašně moc věcí nepřímo, jenom tím, že jsem dával pozor a studoval, jak řídil kapelu, co dělal každý večer, aby hudba zůstala pořád svěží a zajímavá.

Vzpomínáte si, pokolikáté vlastně hrajete v Praze? Hrál jsem tady s Johnem McLaughlinem, se Stevem Gaddem a přáteli, s Davidem Sanbornem a teď jsem tu potřetí se svou vlastní skupinou, takže pošesté.

A když jste jako hudebník dospíval, do jaké míry jste znal tvorbu v Americe žijícího českého klavíristy a varhaníka Jana Hammera? To bylo zajímavé, protože já jsem až později zjistil, že hrál taky na „hammondky“, znal jsem ho spíš na klávesy a syntezátory, teprve pak jsem poznal slavnou desku s kytaristou Johnem Abercrombiem, Timeless se tuším jmenuje. Hammer zní jako Larry Young, nebo mně to tak aspoň připadalo. Jan je úctyhodný muzikant, který začínal ve skupině zpěvačky Sary Vaughan, ale já jsem zjistil až mnohem později, že hrál i na varhany.

Co byste nám řekl o vašem vlastním nástroji? Je to B3? Se všemi těmi kabely a knoflíky v útrobách vypadá skoro jako přenosná laboratoř nějakého šíleného vědce. Nástroj, na nějž budu hrát dnes večer v Praze, není můj, ale pronajatý pořadatelem a není to klasický model B3, jak se nazývá ten skříňový model na čtyřech nohách. Tenhle exemplář se jmenuje A100 a je to model do domácnosti. Ale elektronika je stejná u všech. Tenhle exemplář je velmi kvalitní. Ale nutno říct, že to jsou vlastně všechno dost staré nástroje. Nejmladší z nich pochází z pětasedmdesátého roku, ale většina dokonce z padesátých nebo šedesátých let a pokud se o ně člověk dobře stará, jsou v pořádku. Ale osobně musím přiznat, že čím dál tím víc přicházím na chuť novým typům nástrojů: fungují spolehlivě a chceme-li, aby se náš žánr vyvíjel, budeme na ty nové nástroje muset přejít, protože ty staré modely už dneska nikdo nevyrábí, alespoň ne v této podobě. Dnes dělají digitální Hammondy. Existuje spousta výrobců elektrických varhan a není na nich nic špatného, mezi nimi jedna italská firma jménem Viscount, která dělá píšťalové varhany a jejich nový nástroj je nejbližší tradičním hammondkám.

Narodil jste se ve Springfieldu v Pensylvánii, ale hudebně vyrůstal ve Philadelphii, což je město se silnou hudební tradicí a identitou. Někde jsem v souvislosti s vámi narazil na výraz „swingující zvuk Filadelfie“. Jak byste ten slavný filadelfský zvuk popsal? Měl jsem to štěstí, že jsem od svých čtyř let mohl ještě zachytit generaci hudebních velikánů, kteří hráli ve městě: Philly Jo Jones, Hank Mobley, Shirley Scott, Trudy Pitts, které jsem zažil osobně a učil se od nich. A pak jde samozřejmě o určitý lokální feeling, protože ve Philly se zrodilo tolik velký hudby – nejen jazz, ale i R&B a klasická hudba padesátých let, John Coltrane, který se sice narodil jinde, ale ve Philly hudebně dorůstal, Benny Golson...

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.