pátek, 19. květen 2017

B-Side Band po první dekádě

Napsal(a) 

Josef Buchta, foto Tino Kratochvil Josef Buchtafoto: Tino Kratochvil

B-Side Band slaví deset let na scéně, což je rozhodně důvod ke gratulaci. Vždyť udržet v dnešních poměrech při životě početné těleso a navíc prosperovat působí jako malý zázrak – nebo spíše výsledek velké a poctivé dřiny. A spolupráce s Kurtem Ellingem, New York Voices a The Puppini Sisters, stejně jako podíl na nastudování Bernsteinovy Mše, jsou těmi nejlepšími vizitkami práce big bandu. Na první dekádu existence brněnské kapely, shrnutou také na albu nazvaném prostě a výstižně 10 let, vzpomíná kapelník Josef Buchta.

Deset let existence, to samozřejmě svádí k rekapitulaci. Jak byste sám popsal vývoj big bandu, proměny jeho směřování či ambicí? Nebo jste měl od počátku jasnou představu o jeho cestě, stylu, cílech? Když jsem B-Side Band zakládal, bylo to především proto, že jsem chtěl dělat big band jinak. Přiblížit ho více lidem a vrátit velkokapelové muzice zašlý lesk a slávu. Vytyčil jsem si jasné a dlouhodobé cíle, které se snažím naplňovat. Vše dlouho dopředu zvažujeme a promýšlíme. Snažíme se systematicky pracovat a vše vytyčené dotahovat. Jsem presvědčený, že bezkoncepčnost a zkostnatělost byla v devadesátých letech minulého století důvodem úpadku bigbandové muziky. Neříkám, že máme patent, ale snažíme se o všem důsledně přemýšlet a reagovat na potřeby dnešní doby.

Mimořádným momentem deseti let big bandu byly koncerty s Kurtem Ellingem, ostatně ukázku z nich najdeme i na rekapitulačním albu. Jak na spolupráci vzpomínáte? Spolupráce s Kurtem Ellingem pro nás byla obrovská škola. Tehdy jsme tvrdě zkoušeli tři měsíce. Nechtěl jsem nic podcenit. Když Kurt přijel poprvé na zkoušku, byli jsme absolutně soustředění a připravení. Vstoupil do zkušebny a nebylo třeba nic dodávat. Vešel totiž nejlepší jazzový zpěvák na světě, držitel Grammy. Všem podal ruku a jen prohlásil „jdeme pracovat, pánové“. Každou skladbu jsme přehráli jednou a po poslední řekl „jsem absolutně spokojený a těším se na zítřejší koncert“. Zasalutoval a odjel na hotel. Všem nám spadl kámen ze srdce a já pochopil, že tahle kapela se už nemusí bát vůbec ničeho. Jsem na kluky hrdý, i když v průběhu těch tří měsíců intenzivní přípravy prskali. Ale pak byli šťastní a hrdí, že jsou součástí zázraku.

B-Side Band, foto Tino Kratochvil B-Side Bandfoto: Tino Kratochvil

Vyžadovalo velkou odvahu Kurta Ellinga oslovit? V roce 2010 jsem pořádal v rámci svého festivalu Moravia Music Fest Ellingův koncert. Tehdy jsem mu dal naše CD a řekl mu o svých dalších plánech. Popovídali jsme si a domluvili se, že si napíšeme. Dál už to znáte. Nebylo to o odvaze, ale pouze o využití příležitosti, která se ideálně naskytla. Pokud člověk věří tomu, co nabízí, tak i druhá strana vycítí, že tomu tak je. A že by spolupráce mohla být přínosem pro obě strany. Dodám jen, že s Kurtem jsme v neustálém kontaktu a nevylučujeme, že se uskuteční další spolupráce.

Určitě musíme vzpomenout i na podíl na nastudování Bernsteinovy Mše. Co vás jako první napadne v souvislosti s tímto náročným projektem? Neskutečná dřina, odříkání, sáhnutí si na dno svých sil, bolest, satisfakce, pokora, radost, že se to povedlo a další výzva. Jen bych k tomu rád podotknul, že proběhlo udělování cen Thalie, kde Vojta dostal nominaci od jedné komise a druhá komise zvaná kolegium zvolila něco, respektive někoho jiného. Co k tomu říct? Jen tolik, že tohle dílo je naprosto ojedinělé a jedno z nejzásadnějších, které ve 20. století vznikly. Ztvárnění role celebranta vyžaduje naprostou komplexnost a maximálni pěvecký výkon, který kromě Vojty v našich českých končinách nikdo jiný nikdy nezvládnul. Jeho výkon nebyl český, ale světový. A ejhle – opět na tom našem českém písečku zvítězil konzum. Nic proti vítězi, ale z Thalie se tímto hodnocením pro mne stala pouhá televizní zábava a soutěž na úrovni Slavíka. Buď chci kvalitu, nebo konzum, ale hrát si na kvalitu pod zástěrkou byznysu je neomluvitelné. Je to čisté pokrytectví, nic víc.

B-Side Band, foto Tino Kratochvil B-Side Bandfoto: Tino Kratochvil

Pro big band byla velmi důležitá postava Jaromíra Hniličky (1932–2016), také jste mu složili poklonu obnovenou premiérou jeho Jazzové mše. Jak na něj vzpomínáte? Sleduje vás z jazzového nebe? Jarda tu bude chybět. Měli jsme spolu krásný vztah. Byl to velmi komplikovaný člověk, ale to jsem já taky. Možná právě proto jsme si rozuměli. Když jeho Misa Jazz upadala v zapomnění, rozhodl jsem se ho přesvědčit, aby ji roz­šířil a v podstatě dokončil. Měla obrovský úspěch. Jarda si ho na sklonku svého života velmi užíval a jsem presvědčený, že i díky tomu byl závěr jeho žití kvalitnější a veselejší. Nejen díky tomuto dílu tu s námi bude pořád. Nevím, jestli nás sleduje z jazzového nebe, protože nebe je jen jedno, ale věřím, že z nebe určitě, a modlím se za něho, aby jeho duše nalezla večný klid.

Jaké další momenty historie B-Side Bandu byste zdůraznil? Abychom se dostali tam, kde jsme teď, byly všechny dobré i špatné momenty stejně důležité. Prošli jsme relativně dlouhou cestou, která nebyla vždy jednoduchá, ale děkuji za to, co bylo. A i kdyby už nenásledovalo nic dalšího, jsem pyšný na vše, co se nám podařilo udělat, a s pokorou za to děkuji.

Album vydané na oslavu výročí je omluvitelně „přepestré“ a vstřícné k nejširšímu publiku. Ale plánujete v budoucnosti zase i nahrávky v duchu vynikající instrumentální desky Meeting Point? Deska Meeting Point je moje láska. Moje radost. Moje splněná touha. Je čistě jazzová. Co by to bylo za big band, kdyby neměl svoji jazzovou desku. My ji máme a nikdo nám ji už nikdy nevezme. Ale deska k 10 letům je prostě B-Side Band. Hravá, zvukově pestrá, zábavná, kvalitní, ale ke všemu tomu přístupná všem a takoví prostě jsme.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 5/2017 (koupit)

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.