Rok 2017 Musica Florea zahájí premiérovým koncertem z řady barokní improvizace. Během večera s názvem Improvizace – (pra)zdroj hudebního umění uvede 28. ledna v Praze a 29. ledna v Nymburku nový program, který má přesvědčit posluchače o tom, jak živým toto umění je.
Mnoho skladeb vznikalo v baroku tak, že byly skladatelem – interprety prováděny a teprve později zapisovány do not. Umění hudební improvizace bylo nezbytným předpokladem každého kvalitního hudebníka. Abychom porozuměli interpretačním požadavkům té doby, je nezbytné se umění improvizace naučit. A to jak z hlediska předpokládané ornamentiky již zaznamenaných skladeb, tak i z hlediska „možného vzniku“ skladeb nových. Samozřejmě podle dobových zvyklostí, ty se ale nevyhýbaly pozoruhodným experimentům, které (jakoby) předcházely vývoj i několika století. Na programu bude G. P. Cima, G. B. Buonamente, A. V. Michna z Otradovic a anonymní “témata” ze 17. století.
Ansámbl pod vedením Marka Štryncla nahrál a v lednu u labelu Arta vydal nové album s Druhou symfonií Antonína Dvořáka jako součást dlouhodobého projektu, jehož ambicí je pořídit celé Dvořákovo symfonické v původním romantickém duchu, tedy s přihlédnutím k dobovému interpretačnímu úzu a na dobové nástroje. „Symfonie B dur nese všechny typické znaky Dvořákova raného slohu: překypuje invencí, vitalitou a zjevným zápalem pro věc. Ačkoli nezkušený skladatel zatím nedokáže hudební nápady využít tak přesvědčivým způsobem jako ve svých symfoniích vrcholných, jedná se o obdivuhodný výkon mladého umělce, který neměl v oboru kompozice žádné oficiální hudební vzdělání a veškeré povědomí o zákonitostech velkých forem získal samostudiem partitur velkých mistrů. Povaha valné části tematického materiálu odkazuje k Dvořákově tehdejší fascinaci německým novoromantismem. Za nejosobitější část díla lze považovat druhou větu, která svojí širokodechou melodikou již předznamenává autora budoucích geniálních adagií, a rovněž větu závěrečnou, jejíž mladistvě rozmáchlé gesto, překypující výrazem životního štěstí, patří k nejpůvodnějším inspiracím této fáze skladatelovy tvorby. Největší devizu skladby jako celku představuje přesvědčivá instrumentace; ta patří obecně k nejsilnějším stránkám Dvořákova kompozičního mistrovství. Typickým znakem díla je – zejména ve srovnání s předchozí Symfonií c moll – její lyrické, téměř pastorální ladění.“ uvedl muzikolog Ondřej Šupka.
