pondělí, 21. prosinec 2015

Ztracené objekty a příležitosti

Napsal(a) 

Národní divadlo uvedlo dílo Lost Objects trojice amerických autorů Davida Langa, Michaela Gordona a Julie Wolfe z roku 2001. Pro nedostatek lepších termínů se o něm mluví jako o oratoriu, ačkoliv na rozdíl od většiny historických oratorií nemá žádný děj. Jedná se o sérii obrazů, které spojuje téma ztráty v nejrůznějších podobách od zmizení konkrétních lidí, třeba letkyně Amelie Earhart, přes seznam ztracených věcí po citáty ze Starého zákona, které se týkají ztrácení a nalézání. Dirigent a umělecký ředitel opery Národního divadla Petr Kofroň se hudbě těchto tří skladatelů, sdružených v komunitě Bang On a Can, věnuje již od 90. let a pražskému publiku je představil s orchestrem Agon i v rámci cyklu PKF Prague Filharmonia Krása dneška. Inscenace v Národním divadle tak byla dalším krokem k etablování jednoho proudu soudobé vážné hudby. Proudu, který kromě novosti výrazových prostředků myslí i na posluchačskou přístupnost a zajímavě spojuje prvky moderní, historické i populární hudby.   

Skutečnost, že v Lost Objects jde o hudbu docela chytlavou, místy dramatickou, tonální a rytmicky pravidelnou nemusí být zárukou zájmu veřejnosti. Prvním, co se Ztraceným objektům zjevně kamsi ztratilo, byli totiž diváci. Je-li druhé představení poloprázdné navzdory všudypřítomným plakátům a slušné mediální pozornosti, je něco špatně. Sám nedokážu říci, co to je. Načasování do předvánoční doby, kdy mají lidé dost jiných společenských událostí? Nebo setrvačnost, kvůli níž lidé nejsou zvyklí chodit do Národního divadla na současnou hudbu? Odpověď nemám.

Inscenovat dílo, které nemá děj a u nějž chybí nějaký odrazový můstek nebo klíč ke scénickému řešení, dává tvůrcům zdánlivě úžasnou svobodu. Ta se ale může stát i pastí. Původní verze Lost Objects se odehrávala na jakémsi lešení, na němž stáli všichni účinkující, a spojovala světelný design, projekci i hereckou akci. Národní divadlo se rozhodlo neotřele pověřit režií dvojici výtvarníků se zkušenostmi s multimédii: Michaela Bielickyho a Kamilu B. Richter. Nejsem schopen říci, kde vedla hranice mezi jejich podílem a vkladem scénografa Jana Hladila. Veškerá divadelnost totiž spočívala v pruzích průhledného materiálu visících před sborem a sólistkami na scéně, zatímco orchestr byl usazen v „díře“ pod nimi. Na tyto pruhy se promítaly animace a díky jejich rozmístění v různých vzdálenostech od publika byly rozprostřeny do hloubky. Základem animace byly jednoduché piktogramy, jež se pohybovaly různými směry, občas synchronizovaně s hudbou, občas nezávisle. Obrázky samy o sobě byly docela hezké, práce s nimi již ne. Ta se omezovala na poletování jejich shluků ze strany na stranu, víc se toho před našima očima neodehrávalo. Několikrát byly promíchány s rámečky textů, údajně živě přebíraných z internetu. Také témata obrázků byla volena podivně. Občas doslovně ilustrovala text: zpívalo-li se o ztracené ponožce, padaly v projekci ponožky atd. Pak se ale animace od textů zcela odpoutaly, jako by se autoři rozhodli vsadit na chytlavé zkratky a naznačování přesahu k aktuálním politickým tématům. Dočkali jsme se tak červených trenýrek vlajících nad pražským hradem, postaviček s turbany a tureckými šavlemi, postaviček s ovčími hlavami, mobilními telefony místo hlav, explozí, „iluminátského“ vševidoucího oka, tučňáků i ledních medvědů. Posunul se tak smysl hudby a textu na nějakou novou úroveň? Nikoliv.

Hudba Bang On a Can je zdánlivě jednoduchá, to je na ní ovšem záludné. Minimalistické rytmy vyžadují precizní provedení, aby do sebe vše hladce zapadalo, v tonálních harmoniích se neztratí špatná intonace. Petr Kofroň toto nepochybně ví, nicméně nastudování mělo k dokonalosti daleko. Sice se hudba nikdy vyloženě nerozpadla, ale o hladké plynutí nešlo. Zvlášť slyšitelné to bylo v pasážích s komplikovanějšími polyrytmy či tam, kde byla nutná koordinace mezi orchestrem a sborem. To druhé lze přičíst na vrub zmíněné projekci, přes niž možná sbor neviděl na dirigenta, jinak odhaduji, že je na vině především nedostatečná sehranost, respektive málo zkoušek.

Lost Objects bylo původně psáno pro orchestr specializovaný na starou hudbu, hrající na historické nástroje v jiném ladění, sólisty originální verze byli vedle sopranistky dva kontratenoři, opět zpěváci zaměření na starou hudbu. Pražské provedení zvolilo orchestr v moderním ladění a kontratenory nahradilo mezzosopranistkami. Zatímco první změna by nebyla takovým problémem, sólistky v Národním divadle byly klasické operní zpěvačky zvyklé na zcela jiný repertoár s jiným způsobem přednesu. A při srovnání s původní nahrávkou se potvrzuje, že volba kontratenorů měla svůj smysl, jelikož v nové verzi ztrácejí vokální linky lehkost a jasné kontury.

Populární hudba je v Lost Objects ztělesněna jednak rockovou kapelou (elektrická kytara, baskytara, bicí, klávesy) jednak remixérem, který v několika interludiích elektronicky přepracovává fragmenty právě odehrané hudby. Zatímco kapela přítomna byla (hostující trio NTS a kytarista Štěpán Uhlíř) a svou úlohu plnila dobře, remixér byl vypuštěn. Při poslechu původní verze sice jeho vstupy trvají v součtu jen pár minut, ale jsou důležité pro vytvoření kontrastu a narušení mechanického sledu hudebních čísel. Absence tohoto prvku tak přispěla k celkovému zklamání z inscenace, které ublížilo nedotažení. Je to o to větší škoda, že právě Lost Objects je ideálním příkladem hudby, která je aktuální a zároveň přístupná širšímu publiku.

Matěj Kratochvíl

Muzikolog, který svůj zájem dělí mezi etnomuzikologický výzkum a psaní o současné hudbě, přičemž se mu obě oblasti prolínají. Té první se věnuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, té druhé především v časopise HIS Voice, v němž byl řadu let šéfredaktorem. Ve své práci bloudí od nahrávek lidové hudby z počátku 20. století přes zkoumání hudebních tradic na vesnicích i ve městech, přes okrajové hudební subkultury až po soudobou vážnou hudbu. Kromě psaní o těchto tématech o nich příležitostně mluví do rozhlasu a soustavně jimi plní hlavy studentů na Karlově univerzitě a New York University. Provozování hudby se věnuje jako nadšený amatér a kromě dlouhých let v cimbálové muzice příležitostně spojuje klarinet, saxofon, fujaru a další nástroje s elektronikou a volnou improvizací.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.