pondělí, 16. červenec 2018

Z prvních dní olomouckého baroka

Napsal(a) 

Vkusná erotika, ale… aneb Antonio Vivaldi v Olomouci

Šestý ročník Olomouckých barokních slavností zahájila serenáta La Gloria e Himeneo Antonia Vivaldiho určená k provozu při příležitosti svatby Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Leszczyńskou. Ze samotné skladby se nedochovala předehra ani původní název skladby, hudebníci tělesa Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka tedy k nastudování použili dvou samostatně dochovaných sinfonií RV 137 a RV 140. Kromě sopranisty Leandra Lafonta, jenž ztvárnil roli hrdinného mladíka Hyména, a altistky Moniky Jägerové v roli Glorie, vystupovali v představení také členové Divadla Facka Sergej Sanža, Pavel Doucek a orientální tanečnice Zuzana Velická a Zuzana Kolářová z uskupení El Zaffa. Režijní ztvárnění, scénu a kostýmy navrhl a zpracoval Tomáš Hanzlík. Autor navštívil závěrečné provedení inscenace, které se odehrálo v Olomouckém konviktu ve středu 11. července.

Hned z počátku je třeba uznat, že se ansámbl s absencí původní předehry vypořádal veskrze prakticky. Byť z pochopitelných důvodů můžeme jen stěží mluvit o provázanosti hudebního materiálu sinfonie se zbytkem serenáty – což ostatně nacházíme zřídka i u děl zcela dochovaných – Tomáš Hanzlík prozřetelně zvolil předehry, které připraví posluchače nejen na nadcházející představení, ale které zaujmou i bohatostí a svěžestí kompozičních technik. Nejedná se tedy o schematické skladby plné prostoduchých – a ve Vivaldiho případě často nadužívaných – sekvencí a akordických rozkladů, ale o skutečně svébytná a kompozičně vybroušená dílka, která na relativně malé ploše nabízejí množství přirozeného hudebního pnutí a dramatu. Orchestr stavěl na jednotném a přitom dynamicky pestře koncipovaném výrazu, byť spíše než v dramatických a burácejících okamžicích ležela jeho síla v táhlých intimních pasážích.

Poklidná a nepříliš vzrušená atmosféra se objevovala nejen v orchestru, ale také u zpěváků. Zatímco však instrumentalisté dokázali vždy najít onen dynamický práh a ve víru chvilkového opojení jej překročit, zpěváci jako by nedokázali do projevu propašovat více vášně a živočišnosti. A co víc by si člověk od milostného příběhu mohl přát? Leandro Lafont, jehož Hymén nemůže být se svojí milou, byl nečekaně klidný i v částech, které k ráznějšímu pěveckému projevu přímo vybízely O tom, že Lafont má hlasové i herecké kvality, které dovedou vytvořit skutečné drama, není třeba pochybovat – stačí připomenout minulý ročník Olomouckých barokních slavností, na kterých uvěřitelně a s nasazením ztvárnil svrchovaného vládce nebešťanů Jupitera v barokní serenátě Spor bohů Leonarda Vinciho. A to se vším respektem, který tato postava vzbuzuje. V serenátě La Gloria e Himeneo se však zpěvák pohyboval stále ve stejném dynamickém i výrazovém rozsahu a nebýt jevištní akce, jen stěží by se dalo tušit, co že se to vlastně ve Vivaldiho serenátě odehrává.

Podobně, i když ne tak problematicky, byl poznamenán i výkon Moniky Jägerové. I ona totiž navzdory zřejmé snaze o vyhrocenější pěvecké podání zůstávala spíše v klidných vodách hudebního projevu. Její bohatá, sytá a plná barva hlasu je k tomuto předurčena, byť by nebylo na škodu dávat při již bezmála hraniční míře vibrata pozor na textovou a hlavně melodickou srozumitelnost. Přesto i Jägerová v první polovině představení evokovala spíše poklidnou idylu, než boj milenců o právo na lásku. Závěr první poloviny, ve kterém altistka zpívala „V klidu přátelského ticha“ se však s touto houpavou klidností sloučil velmi půvabně.

Druhá polovina dojem v tomto ohledu do značné míry zlepšila. Snad se oba zpěváci nechali strhnout relativně povedenou taškařicí s piráty ztvárněnými Sergejem Sanžou a Pavlem Douckem, neboť právě tímto vstupem se do zpěvu obou dostala tolik nezbytná vášeň. Obzvláště ve chvíli, kdy Hymén vede zachráněnou princeznu a břišní tanečnice zpět do vlasti, si Lafont dovolil větší dynamické skoky a na celkovém vyznění serenáty to bylo okamžitě zřejmé.

Povedené byly také některé režijní postupy – zabalení jemné erotiky do dlouhých péřových vějířů nebo stylizovaný milostný akt překrytý v pase dlouhým a vlajícím šatem – tímto Hanzlík dosadil živočišnost do celkového díla alespoň mimohudebními prostředky. Nelze se totiž ubránit myšlence, že mírou vrchovatou může za zdrženlivost zpěváků právě libreto, které příliš dramatické látky neposkytuje. V tomto ohledu se nabízí otázka – být falešný vůči jevištní akci a zachovat abstraktnost libreta, nebo hudebně podpořit to, co se děje na pódiu za cenu nesmyslných akcentů a výrazů vzhledem k textu? Z pohledu diváka mám jasno – uslyším raději živelný projev plný vášně, než bezmála éterické povídání o lásce. Výsledek, kterým zahájil Ensemble Damian 6. ročník Olomouckých barokních slavností, je bezpochyby kvalitní, větší ráznost a dravost by mu však neuškodila.

Monteverdiho L´Arianna ve spárech minimalismu

Druhým představením právě probíhajícího 6. ročníku Olomouckých barokních slavností není nic menšího než Monteverdiho L’Arianna… Tak počkat! Z celé původní opery se dochovalo pouze Ariadnino lamento, a to by na celovečerní představení určitě nestačilo. Proto k cembalům zasedli skladatelé Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík a svým vlastním hudebním jazykem, částečně vycházejícím z barokních a minimalistických kompozičních postupů, operu dokončili. Hudební doprovod obstarali instrumentalisté tělesa Ensemble Damian – theorbista Marek Kubát, gambista Jakub Michl a za varhaním pozitivem Martin Smutný. Zpěvních rolí se zhostili Kristýna Vylíčilová, Dora Rubart-Pavlíková, Martin Ptáček, Filip Dámec a Jiří Poláček. Světlo světa tak spatřila opera zcela nová, nepokrytě koketující s řadou hudebních stylů, forem a výrazů. Podařilo se však oběma skladatelům stvořit živoucí a muzikálně pestrý hudební útvar, nebo se jedná pouze o neorganický slepenec rozličných a k sobě se nehodících nápadů?

Příběh o dívce, jež klubkem nití pomůže hrdinnému Théseovi nalézt cestu z Minotaurova labyrintu a která následně statečnému reku zcela propadne, nicméně je jím zanechána na ostrově Naxos, patří ke klasické antické literatuře. K vyprávění samotného příběhu však režisér, scénárista a kostymér Tomáš Hanzlík nezvolil tradiční jevištní formu. Veškerý děj se odehrává pouze náznakově před plátnem, na které jsou promítány malby, fresky a sochy z období antických říší. Tento v zásadě minimalistický prvek fungoval dobře, byť by se v díle našly okamžiky, kdy by jevištní akce dokázala lépe podpořit textové i hudební drama. Na druhou stranu potemnělé prostory Konviktu dokázaly v souladu s tímto režijním řešením zvýraznit najednou mnohem zajímavější intimitu díla.

Jako u všech nových děl bude však životaschopnost této opery záviset především na ryze hudebních kvalitách. Pokud posluchači očekávali velký orchestr s širokou barevnou i dynamickou paletou, mohli zůstat zaskočeni relativně skromnou instrumentací díla. Instrumentální doprovod obstarávaly totiž pouze theorba a barokní kytara v rukou Marka Kubáta, viola da gamba mezi koleny Jakuba Michla a varhanní pozitiv ovládaný Martinem Smutným. Hudebníci i oba skladatelé dokázali i s takto omezeným obsazením vytvořit množství dramatických ploch a něžně vzdychajících zlomů. Skladatelům se podařilo velmi elegantně skloubit jim tolik známé hudební principy barokní i moderní. Hned z počátku jsou posluchači otřeseni divokou disonancí, která protne úvodní křehkou hudební plochu. Žádný z nezvyklých hudebních postupů však není samoúčelný a dokonce ani z dnešního hlediska příliš harmonicky odvážný. Je to však právě výtečná práce s vnitřním tempem opery, která ospravedlňuje a jaksi zefektňuje a zmohutňuje veškeré hudební i textové zvraty a změny nálad. Půvabný je kontrast statického minimalistického doprovodu s klenutou a svým způsobem velmi dobovou melodikou. Jistě, i v ní se nacházejí prvky, které by Monteverdi zkrátka nenapsal, ale vzhledem ke koncepci díla nepřipadá takováto výtka vůbec v úvahu. Pochvalnou zmínku zaslouží také koketování s antickou melodikou, která se z pochopitelných důvodu nejvíce manifestovala v theorbě. Marek Kubát ostrou hrou dovedně zdůraznil tento antikizující hudební prvek.

Nejnáročnější úkol však spočíval na zpěvácích. Nejenže jejich role byly často interpretačně a výrazově velmi náročné, ale kromě Ariadny, již představila Kristýna Vylíčilová, měl každý pěvec vícero rolí. Sopranistka Dora Rubart-Pavlíková tak kromě Venuše zpívala ještě Dorillu, kontratentor Martin Ptáček zastal Amora, rybáře a Bakcha, tenorista Filip Dámec zpíval a hrál Apollona a Thesea a basista Jiří Poláček se zhostil postavy rádce, posla a Jupitera. Největší díl práce sice připadl na dvojici Dámec–Vylíčilová, ale díky častému zapojení sborů byl výsledný zvuk mnohem plnější. Nad výkony hlavní dvojice nezbývá než smeknout – množství energie, radosti, zoufalství a naděje, které oba vpletli do svých zpěvních partů, bylo skutečně příkladné. Zpěváci byli schopni přenést emoce postav přímo na diváky. Jemnou prací s frázováním a dynamikou dokázali vdechnout Théseovi a Ariadně hloubku a lidskou uvěřitelnost. Ani další zpěváci se však nemusí za své výkony stydět. Obzvláště Dora Rubart-Pavlíková dokázala v závěru první poloviny svým křehkým, uklidňujícím, a přesto zlomeným opakováním slov „neznepokojuj se, uklidni se" bezmála zastavit čas v očekávaní nadcházející tragiky – a tou bylo hrůzu nahánějící zvolání Ariadny: „Proč?“

Představení se nevyhnulo drobným nedostatkům, které se objevovaly především ve sborech – někteří interpreti se ztráceli intonačně a rytmicky a obecně nebyly sbory dovedeny k vybroušenému tvaru. Nejvíce to zamrzelo v jinak skvostném lamentu, kde Vylíčilová předvedla emočně velmi vypjatý výkon.

Nová L’Arianna od skladatelské trojice Monteverdi–Hanzlík–Zouhar má co nabídnout na mnoha frontách – dílo je kompozičně a tektonicky velmi dobře uchopeno a právě díky vyvážené oscilaci mezi barokním a minimalistickým zvukem může být považováno za přístupné pro všechny, kteří mají zájem o zábavu na úrovni a ve velmi povedeném provedení. Těch pár drobných nedostatků jistě zvládne Ensemble Damian vybrousit. Jediná má opravdu důrazná výtka nepatří vůbec hudebníkům, ani skladatelům. Jsem schopen pochopit, že fotit na hudebním představení je věc nevděčná, člověk neví, kam se postavit, v sálech jsou problémy se světlem, je třeba různě přebíhat a tak dále, ale aby v nejvypjatější a velmi tiché a decentní scéně střílel fotograf z aparátu jako z kulometu, to je vážně příliš.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.