Nakonec to ale neudělal; na svoje někdejší problémy zapomněl. Během následujících dnů a týdnů ho začalo trýznit něco úplně jiného: obsedantní touha po dalším setkání s chlapcem, který převrátil jeho krajně neuspokojivý život naruby. Špatně spal, ve dne se před svým věčně opilým otcem a jeho slovními útoky ukrýval na půdě, kde schovával to jediné, co ho v životě skutečně zajímalo: knihy, které tajně shromáždil během let. V dětství mu je otec se sadistickým gustem pálil; v dospělosti mu je kradl a měnil za pití. Jeho mladý návštěvník zjevně nikdy ničemu podobnému čelit nemusel – hostinský mu to záviděl a zároveň přál. Z půdního okna viděl směrem k hájovně; v tom, aby se tam vydal, mu bránil ostych – instinktivně se bál majitelky domu a ještě víc toho, že by si jeho návštěvu mohla vyložit jinak, než jak byla míněna. Začalo babí léto a jeho tužby se stávaly o to naléhavějšími, oč rychleji se jeho stav znova zhoršoval. Horečky a zimnice se vrátily s daleko větší intenzitou, než jakou měly původně, práce v hospodě se proměnila v utrpení bez konce. Nakonec přišlo několik bezesných, úzkostných nocí – a po nich nedělní dopoledne, kdy se v hospodě objevila svátečně oblečená žena s krajně nepřístupným výrazem ve tváři a pevně srolovaným deštníkem v ruce.
„Dáma si přeje?“
Žena se na něj ani nepodívala. Kuchařku, která se před ní marně pokoušela schovat, zahrnula záplavou vyhrůžek udáním pro perverzní chování. Potom udělala několik rázných kroků směrem ke stolu, za kterým už od ranních hodin seděl hostinského otec – odněkud se za rozbřesku připotácel a teď pozoroval, co se kolem něj děje skelnýma očima člověka, který neví, kde je, ani kdo je.
„Vy lotře!“
Hostinský si v duchu myslel totéž. Cítil nicméně povinnost zakročit.
„Mírněte se, prosím – s mým otcem byste takhle mluvit neměla.“
„Ach tak – pán je váš papínek?! Tak si ho laskavě hlídejte – jestli si ještě jednou dovolí nabízet mému klukovi, že mu zprostředkuje dobře placené zaměstnání v bordelu, půjde sedět za kuplířství! A vy s ním, jako jeho komplic! Neřád jeden! Jestli máte jeden nebo druhý prsty v tom, že mi syn řekl, že jde sem, pak jsem o něm několik dní nic nevěděla, a nakonec se vrátil s modřinami po celém těle, budete toho oba do smrti litovat!“
Hostinskému se zatočila hlava. V mysli se mu vynořila vzpomínka na odpor, s jakým ten, na jehož návrat tak netrpělivě čekal, naslouchal jeho otci před odchodem z hospody. Bez sebe vzteky a lítostí nad svým osudem zařval:
„Nestačí ti, žes zničil život mně – chceš ho zničit i jemu? Jestli na něj ještě jednou promluvíš, a budeš mu dělat návrhy, vlastnoručně tě zaškrtím!“
Udělalo se mu mdlo, před očima se mu roztančily duhové kruhy. Když se probral, žena stála vedle něj. Rukávy ohrnuté, prohlížela mu ruku a nařizovala kuchařce něco, čemu pro hučení v uších nerozuměl.
„Nechte mě na pokoji – nemá to smysl – v pondělí půjdu do špitálu…“
„Buďte zticha a držte.“
Když k sobě přišel podruhé, uviděl před sebou papírový kapesník a na něm drobný předmět, který nedokázal hned rozpoznat. Vedle kapesníku ležel otevřený vystřelovací nůž.
„Ulomená špička – teď už to bude v pořádku.“
„Můžete mi to odpustit? Mám výčitky svědomí…“
„Proč byste si měl něco vyčítat? To já jsem z něj udělala připitomělého romantika, který si myslí, že když se mu tu a tam povede nějaký trik, musí pomáhat kdekterému obejdovi, se kterým se sotva seznámil. Vykoledoval si nemravné návrhy odporného dědka tady a ve mlýně svádění tou vaší cuchtou, jen co tam dorazil. Je mladý a hloupý, takže chvíli trvalo, než mu došlo, kam to směřuje: záleželo jim všem hlavně na tom, aby si nevšiml toho, co se tam děje. Vyrábějí drogy – jede v tom i váš otec. Troubu hrál dost dlouho na to, aby se mu v nestřeženém okamžiku podařilo sebrat váš nůž; prokoukli ho ale brzy. Jeho dětské čáry a kouzla mu tam byly čerta platné – vrhli se na něj, seřezali ho a nakonec ho shodili do mlýnské strouhy; domů sotva dolezl. Vyděsil mne k smrti – hned za dveřmi inkasoval i ode mne. Ještě teď se stydím, když si vzpomenu na jeho nechápavý, vyčítavý pohled – dlouho jsme na sebe nepromluvili ani slovo, a pak se vzájemně odprošovali. Žít sám s takovým stvořením nikomu nepřeju …“
„Chtěl bych mu poděkovat…“
„Nepustím ho sem, i kdybych ho měla doma zamknout. Nevychovávala jsem ho proto, aby se tady spouštěl s tou sběří, která se ožírá po zápasech, vyvádí kolem klubového poháru a tváří se, že jde o bůhvíjak posvátné obřady. Naštěstí sem ani sám znova nechtěl – i mně se z toho, jak to tu vypadá, a z lidí, kteří tu vysedávají, obrací žaludek…“
„Tak mu aspoň vyřiďte….“
„Řekla jsem snad, že vám zakazuju s ním mluvit? Víte snad, kde bydlíme, nebo ne? Moc času na to nemáte – prázdniny mu skončily, musí zpátky do školy.“
Hostinský se nezmohl na jediné další slovo. Díval se, jak žena sbírá svoje věci, sledoval ji pohledem ke dveřím. V hlavě se mu honily fantastické myšlenky. Dobře věděl, že hájovna je v posledních letech část roku prázdná… Mohlo by se snad podařit i jemu podobným způsobem uniknout povinnostem, které mu byly čím dál víc na obtíž? Otevírala se tu před ním nová, zatím netušená perspektiva, nebo další propast? Vysvobození se dočkal – měl chtít ještě víc, zmizet z míst, která nenáviděl a zařídit si život podle svých představ (možná ho i spojit s bytostmi, které mu jeho anděl strážný v pravém okamžiku seslal na pomoc), nebo se spokojit, zůstat tam, kde byl a dál ze dne na den sloužit blahu lidí, které z duše nesnášel? Měl raději jen toužit po tom, co se zdálo nedosažitelným cílem, nebo svoje přání uskutečnit a dočkat se možná strašlivého zklamání?
Laskavý čtenáři! Nastává chvíle, kdy se musíme rozloučit: od tohoto okamžiku každý z nás půjde svou vlastní cestou. Ty i já dobře víme, že původní verze tohoto příběhu velela zůstat nejen hostinskému, ale i jeho zachránci. Právě tak jsme si ale oba dobře vědomi toho, že ani za starých časů nebyl každý připraven se na věky zavřít do klauzury, a že mnozí z těch, kdo se pro to dobrovolně rozhodli, se po čase vrátili do světa a byli lidem prospěšnější, než kdyby byli z vlastní (nebo cizí) vůle zůstali stranou. Je tedy na tobě, abys příběh domyslel a dovyprávěl podle svého. Mou představu o jeho konci znáš (líbilo by se mi kupříkladu, kdyby rozhněvaní fotbalisti udělali z mlýna kůlničku na dříví). Řídit se podle ní ale nemusíš.
