„To má z toho svýho ležení v knížkách. Hájovna toho je plná – samý rytíři, draci, čarodějnice. Povídala jsem jeho mámě, ať to hodí do kamen a koupí mu na čtení něco pořádnýho. Že ne – prej je to klasická literatura. To teda nevím, co by to jako mělo bejt – z toho, co mám já doma, ho zajímal jen herbář. – Na auta už ses vykoukal? Než začnou blbnout na hřišti, pomůžeš mi umejt nádobí, který ty dvě čuňata určitě nechaly v dřezu – můžu se vsadit, že v příborníku nenajdu jedinou čistou sklenici. Za barákem na šňůře visejí utěrky – koukej sebou hodit.“
Chlapec do kuchyně nezamířil hned. Labuti mezitím otrnulo a začala syčet na zvířata – byl nejvyšší čas odnést ji zpátky k rybníku. Ještě dřív ale bylo potřeba něco udělat pro hostinského. Nikdo jiný se k tomu neměl: kuchařka nad ním jen mávla rukou a začala si uvazovat zástěru. Dlouhán, oba chlapi i dědek v rohu s očividným potěšením sledovali, jak se pokouší dostat se po třech k nějakému kusu nábytku, o který by se mohl opřít levou rukou a postavit se. Hoch mu pomohl vstát, seběhl s labutí na dvorek, pak zmizel v kuchyni, aby tam umyl a utřel hromadu nádobí. Nakonec se připojil k čumilům, kteří šli na fotbal. Místní hráči ho na rozdíl od fanoušků zřejmě dobře znali – oslovovali ho cizokrajně znějícím jménem, které se hospodskému nepodařilo rozluštit, pokřikovali na něj a přátelsky ho pošťuchovali. Lokál se vyprázdnil; hostinský zůstal sám se svým otcem. Oba dva mlčeli – starší, protože v opilství usnul, mladší, protože se pokoušel pochopit, co se s ním děje. Když ho jeho zvláštní návštěvník zvedal, nechtěně se dotkl jeho pravého lokte. Za jiných okolností by se byl po něm ohnal; tentokrát se ale kupodivu dostavil pocit úlevy. Hostinský se snažil myslet racionálně, ale nevedlo se mu to. Kuchařka mu přišla říct, že na noc ruku ošetří balzámem, který přinesla. Poslal ji pryč s poukazem na to, že je mu líp, a netrpělivě čekal na chlapcův návrat. Počkal si, až se konečně vynořil z davu jásajících fanoušků domácího mužstva, kteří ho zpátky do hospody přinesli na ramenou: byli bez sebe nadšením nad tím, jak účinně zaskočil za brankáře, který se zranil hned v prvních minutách zápasu, objímali ho a objednávali mu pití. Bylo vidět, že z toho má radost – i teď se ale držel trochu zpátky a jako jeden z mála zůstával střízlivý. Všichni byli ještě u stolu, když se zvedl, a s omluvným úsměvem se rozloučil s tím, že už musí jít. Hostinský ho zadržel:
„Talentu máš na rozdávání, co? Kde se to v tobě bere? Nejdřív labuť…potom já… teď fotbal…“
„Ale já s nima přece hraju od malička – to jen teď tu moc nejsem… Ta labuť mě nakonec pořádně štípla, budu mít pěknou modřinu. A pokud jde o vás…nic zvláštního jsem přece neudělal… “
„To si jen myslíš… Měli jsme tu vystřelovací nůž po dědečkovi. Táta mi neustále opakoval, ať ho chráním jako oko v hlavě, ale když jsem se ho ptal proč, vždycky mi odpověděl, že na to, abych to věděl, nemám. Pak se sem začal cpát ten idiot ze mlejna – nejdřív chtěl do klubu, ale fotbalistům se nezdál, potom tu zahlíd ten nůž, a pořád na mě, že si ho chce vyzkoušet. Krájel si tady tou kudlou nějakou suchou trávu, kterou si přinesl v kapse a přidával si ji do tabáku, pak prášky, o kterých tvrdil, že je má na hlavu… Chechtal se, jak dobře mu to jde, pak mi řekl, že se mu nůž bude hodit do podniku a chtěl ho ode mne mermomocí koupit. Nakonec se se mnou o něj začal přetahovat, zarazil mi ho do ruky, abych se nemohl bránit, a pak zdrhnul i s ním. Šel jsem za ním do toho jeho hanbince – nechal mě vyhodit. Otec mi začal dělat ještě větší peklo, než kdy předtím, ruka se nehojí… Mockrát jsem si už chtěl hodit mašli. Sám jsem to nezvládnul, asistovat mi přitom nikdo nechtěl. Pak přijdeš ty, sáhneš na mně a najednou je mi dobře: můžeš mi to vysvětlit?“
Na chvilku se zarazil a pak napůl tázavě pokračoval:
„Potřeboval bych tě tady – kdybys tu chtěl pracovat, neměl byses špatně… Mezi tou bandou bys byl brzy králem; rád bych tenhle podnik časem předal někomu spolehlivému…“
Chlapec mlčky zavrtěl hlavou. Hostinský si povzdechl: naléhat dál nemělo smysl. Zeptal se váhavě:
„Nechám teď vyvalit sud ze sklepa; pomůžeš mi ho narazit?“
„Zkusit to můžu.“
„Budou chlastat z toho svého vědra až do rána…odcházíš tak akorát. Přijď se na mně aspoň ještě někdy podívat – slib mi, že to uděláš…“
Hoch se se neurčitě usmál, ale neodpověděl. Udělal, co se po něm chtělo, a potom zamířil ke dveřím. Hostinský žárlivě sledoval, jak ho u východu zastavuje jeho otec, bere ho kolem ramen a něco mu naléhavě šeptá do ucha. Objekt jeho zájmu se přes veškerou svou zdvořilost a slušnost chtěl z viržinky a alkoholem páchnoucího objetí očividně co nejrychleji dostat; znechuceně se odvrátil a starci vyklouzl. U východu ještě chvíli pobaveně pozoroval fanoušky, kteří si jeden po druhém nahýbali z klubového poháru, hulákali svou hymnu a zdravili vlajku. Hromotluka to zjevně iritovalo – postavil se před něj.
„Ty blbečku, ty zřejmě vůbec nechápeš, vo co nám tu jde?!“
Hoch pokrčil rameny.
„Tak tu nezacláněj, a vypadni, hovado jedno pitomý!“
Trenér místních vstal od stolu:
„Tak hele, koukej toho nechat, jo?…Nebejt jeho, brečeli byste tu teď jak želvy.“
Udělal dva kroky, pak se zastavil a zašklebil se:
„Vono si to naše princátko vyřídí samo, viď?“
Chlapec měl skutečně pro strach uděláno. Klidně si prohrábl vlasy, chviličku trpělivě čekal, jestli se soupeř uklidní, a když se po něm sápal dál, pomohl si téměř nepostřehnutelným, varovným gestem. Útočník se zčista jasna složil na zem, jako by mu někdo podrazil nohy. Mládeneček ho hbitě přeskočil, obrátil se, vesele všem zamával – a byl pryč.
Kolohnát se pomalu posadil. Zdálo se, že si z toho, co se stalo, nepamatuje nic. Nic si nepamatovali ani jeho kumpáni – měli za to, že pád jejich vůdce byl následkem totální opilosti. Trenér se rozřehtal a nebyl k utišení; přidalo se i jeho mužstvo.
Hostinský tu scénu pozoroval s potěšením; poprvé za dlouhou dobu byl schopný se z něčeho radovat. Hlava se mu přestala točit, s překvapením zjišťoval, že skvrna postupně chladne a mění barvu z rudé na fialovou, a otok ustupuje. Druhý den ráno se cítil tak skvěle, že začal plánovat, že jakmile bude mít kdy, vydá se do mlýna a vyřídí si se zlodějem nože účty.
Pokračování příště
