Na dvorku vládlo vedro, lepší to nebylo ani u rybníka, plného kachen a labutí; v hospodě byl příjemný chládek. Štamgasti občas vyšli ven si zakouřit: hospodský si stěžoval na bolení hlavy. Seděl na židli za nálevním pultem, čelo podepřené levou rukou. Pravou měl zavěšenou na strakatém šátku; paže byla oteklá až k lokti, zpod obvazu se vzhůru šířila ostře ohraničená, rudá skvrna.
Před pult se postavil chlap jako hora:
„Hele – venku máš hromadu lidí, co jedou rallye veteránů – a fotbal s přespolníma už pomalu začíná. Chápu, že ti je blbě – ale na dnešní sváteční rundu bys neměl zapomenout… Kdy budeš narážet?“
„Nedokážu ani otočit pípou, natožpak narazit – ta ruka mě bolí čím dál víc. Nemůžu se na ni ani podívat, jak je mi z toho šoufl. Doktor mi nepomoh – bral jsem nějaký pilule, zas se to vrátilo; začal mi vykládat něco o otravě krve, špitále, možný amputaci… To radši chcípnu doma. Koupal jsem to v heřmánku, v hypermanganu, mazal vším, co mi kdo doporučil – nic. Mám pořád horečku a třesavku… Ta zatracená kuchta, místo co by myla nádobí a vařila, už zase někam zmizela. Jestli někdo z vás chce pivo, sami vyvalíte sud, sami ho narazíte, sami si natočíte do toho vašeho klubovýho kýble, a prachy hodíte do kasičky. Já si musím lehnout…“
Postavil se, udělal několik vrávoravých kroků, svalil se na kanape, které stálo vedle pultu pod oknem a zavřel oči.
Hromotluk s ním začal cloumat:
„Neblbni: víš dobře, že tohle můžeš udělat jenom ty. Vstávej, slyšíš?“
„Nech ho bejt“, ozval se od stolu v rohu stařec ve špinavé flanelové košili a čepici zmijovce. Přežvykoval konec nezapáleného viržinka a přímo z láhve popíjel slivovici. „Nikdy k ničemu nebyl – nebude ani teď.“
„Pro Krista pána, nech mě na pokoji aspoň ty, táto!“ zaúpěl hostinský zoufale.
„Ty jsi moje největší životní zklamání! Nikdy jsi nic nedokázal, hospodu vedeš od deseti k pěti. Na mě taky kašleš – i o tu kudlu po fotrovi jsi mě dokázal připravit!“ vrčel dědek nenávistně.
Zvenku se ozval křik:
„Pitomče jeden – kdo si myslíš, že seš?“
Hospodský zasténal:
„Proč tak řvou? Hlavu mám jako střep…“
Chlapi, kteří pokuřovali u dveří, se odtrhli od futra a seběhli na dvůr. Vzápětí byli zpátky – jeden táhl bezvládnou labuť, druhý střídavě vlekl a strkal před sebou hostinskému nepovědomého mládence.
„Zaplatil sis limču a deset ran do terče! Nikdo ti nedovolil střílet po labutích, co jsou na rybníce!“
„Nebyla na vodě – letěla nade mnou!“
„Ty kecy si laskavě nech! Cizí majetek ti zřejmě nic neříká, co? Jak se vlastně jmenuješ?“
Hoch se svému vězniteli vytrhl, strčil ruce do kapes a neřekl ani slovo.
„Tak budeš mluvit, nebo ne? Odkud jsi sem přitáhnul?“
Odpovědí bylo zas jenom zaryté mlčení.
Muž, který nevítaného návštěvníka dřív držel za límec, se otočil směrem ke kanapi.
„Co s tím trotlem uděláme, šéfe? Máme ho zmydlit?“
Hospodský se s obrovskou námahou zvedl, dopotácel se k labuti, padl na kolena a hladil jí peří:
„Nač by to bylo? Jí to už nic platný nebude!“
Vyčítavě se na mladistvého zločince podíval očima plnýma slz:
„Na celým světě mi zbylo jediný potěšení – tenhle rybník. Pokaždý, když chci se vším skoncovat, mě pohled na vodu a ptáky na ní zadrží. Najednou se tu objevíš ty, a nevíš nic lepšího, než mi zabít mou nejmilejší labuťku… Zasloužil bys zmlátit – i kdybych ale o tebe přerazil nohu od stolu, co by to vyřešilo?!“
Mládenec si přidřepl vedle něj; zlehka přejel oběma rukama po labutím hřbetě a křídlech, pak po hlavě a krku:
„Je jenom omráčená. Víc jí ublížil ten člověk, co s ní třískal o schody, než já. … Nevím, co mě to popadlo – můžeš mi to odpustit?“
Poslední slova nepatřila hostinskému, ale labuti, kterou opatrně zkoušel postavit na nohy. Ožila rychle; natáhla krk, položila mu hlavu na rameno a začala mu něžně oštipovat vlasy, ucho i tvář. Vzápětí se ode dveří přiřítil pes, který už chvíli dychtivě nahlížel dovnitř a horlivě vrtěl ocasem, a hned za ním několik netrpělivých koček. Porazili hocha na zem, pes ho začal olizovat, kočky po něm šlapaly, přejížděly po něm mokrými nosy a jako struhadlo drsnými jazyky, tu a tam do něj zkusmo zlehka zaťaly zuby – jemně je od sebe odstrkoval, potichoučku jim domlouval, každého z nich poškrábal za ušima i na krku a pohladil. Hostinský na to všechno zíral s údivem, do kterého se mísila závist. Sám nic podobného nikdy nezažil: v životě neslyšel svého psa tak tenounce kňučet, natožpak kočky takhle štěbětat. Kose se na svého návštěvníka podíval. Neříkal léčitel, ke kterému se v zoufalství uchýlil, že mu pomůže jen zbraň, která mu ránu způsobila, v rukou člověka bez viny, schopného vcítit se do druhých? Ušklíbl se nevrle nad vlastní pošetilostí.
Jeho úvahy přerušil návrat kuchařky. Beze slova omluvy si sundala klobouk, prohrabala kabelu, kterou nesla v ruce, ukázala mu z dálky lékárenský kelímek, který z ní vytáhla, a obrátila se k chlapci.
„Co tu děláš?“
„Ty ho znáš?“
„Jo – to je syn majitelky tý starý hájovny. Docela šikovnej, ale trochu divnej… Ve škole měl vždycky samý jedničky, lecos dovede opravit, i k plotně se postaví, ale mezi lidi se moc nežene. Divím se, že došel až sem – spíš courá po lese…pecivál jeden… Jak ses sem vůbec dnes dostal?“
„Kolem domu jely veterány, přišel jsem se podívat… zůstanu na fotbal.“
Stařec si odplivl a zachechtal se:
„Jo, jo – šikovnej on je, o to nic. Už stihnul sestřelit a zase vzkřísit jednu z těch labutí, co si je tu bůhví proč chová ten můj pitomec. Škoda, že je radši rovnou nepostřílel všechny – a týhle pro jistotu hned nezakroutil krkem! Jen to žere, užitek žádnej. Kdyby to aspoň byly husy! Jak já bych si dal husí jatýrka – vod svýho syna se ale nedočkám ani suchýho chleba a vody. Vlastního otce nechá zajít hladem!“
Žena se zaškaredila jako noc:
„Už zase provozuješ ty svý čáry a kouzla, mladej?“
Pokračování příště
