Singspiel Kouzelná flétna je Mozartovou nejhravější operou. Není divu, že ji zvolil ke svému opernímu debutu dosud neoperní režisér Miroslav Krobot. Navíc právě Kouzelnou flétnu, tehdy v činoherním hávu, uvedl v pražském Divadle v Dlouhé téměř před dvaceti lety. Rozvernost a vtip vládly jevišti Janáčkova divadla také díky Schikanederovu libretu po celou první část představení. Ostatně právě libretista byl, jak víme, prvním Papagenem, který je hlavním hybatelem komické polohy této Mozartovy opery, přesněji singspielu. Kontrast mezi veseloherní částí a vážnými promluvami Sarastra, nenávistnými áriemi Královny noci i zkouškami odvahy a moudrosti je tu jádrem pudla. Vybalancovat jej do ideálně celistvé podoby je pochopitelně vždy téměř nadlidský úkol.
Miroslav Krobot, velký fanoušek sci-fi a fantasy, propojil svou inscenaci Flétny s určitou myšlenkovou konstrukcí, která je malinko složitější, než bývá v divadelních inscenacích zvykem. Předvyprávěl ji divákům videopříběhem promítaným na oponu: Vesmírná loď, která odstartovala ze Země a jmenuje se Sedm slunečních kruhů, se srazila s rojem asteroidů a odeslala svou posádku v záchranných modulech na nejbližší obyvatelnou planetu. Údajně tu žijí už deset let a marně se pokoušejí navázat kontakt se svou raketou. V posádce vznikla krizová situace, její kapitán zemřel a zůstala po něm jeho žena, první důstojnice (Královna noci) a druhý důstojník Sarastro. Ten ovládl situaci a zajal dceru Královny noci Paminu. Královna a její pobočnice (Tři dámy) chtějí zvrátit status quo. Využijí prince Tamina, který se na planetě objevil coby „vesmírný turista“ a také Papagena, místního domorodce. Sarastro má podobu pohádkového kouzelníka s bílými dlouhými vlasy a kosmický skafandr (kostýmy Jany Prekové). Zdá se vám to poněkud složité? Mně taky. Avšak celou první polovinu představení jsem se královsky bavila. Takže: experiment se z mého hlediska podařil, přinejmenším z poloviny.
Po přestávce inscenaci poněkud spadl řemen. On ten Sarastro totiž moc důstojníkem není. Je to spíš osoba poněkud vážná, filozoficky smýšlející, takový bělovlasý tajemnější taťulda ve skafandru. A přitom si vymyslí těžké zkoušky pro mladý pár – Paminu a Tamina – a ejhle zázrak – jim se podaří navázat spojení s raketou, která může pozemšťany dopravit zpět na zeměkouli.
Trošku mi v tom balábile překážela scénografie Andreje Ďuríka, která si například příliš nevěděla rady se třemi vstupními branami ke zkouškám odvahy. Jakési tři prapodivné masivní podstavce pod notebooky mně příliš nepřesvědčily, podobně jako papundeklové černobílé kulisy, které měly připomínat filmovou podobu starých sci-fi filmů. Sarastrova říše v inscenaci jaksi nebyla přítomna (ostatně Sarastro and his boys byli na té náhradní planetě jen j.h.). Pozemšťané v čele se Sarastrem nakonec nastoupili do rakety a zanechali po sobě na jevišti zmatené domorodce, lidi i zvířata, kteří odzpívali závěrečný hymnus. Sbor zády (čelem k odlétající raketě v pozadí jeviště) a šup, rychle se zavírající se opona. Nějak ta inscenace postrádala konec.
Zpívalo a mluvilo se německy (s občasným vtipným českým přípodotkem), texty byly proškrtány. Reprízu 30. dubna dirigoval autor hudebního nastudování Pavel Šnajdr. Ocenila jsem oživující kontrasty hymnicky pomalých částí a téměř krkolomně rychlých pasáží, průběhu večera však zatím chyběla divadelně citlivá návaznost jednotlivých scén a občas drobně nesouznělo orchestřiště s jevištěm. Pěvci měli přesně vypracované herecké a pohybové role včetně vzájemných vztahů. V koordinaci se zpěvní linkou byli úspěšní vlastně všichni sólisté – Jan Šťáva jako sonorní Papageno, Daniel Matoušek v roli Tamina, Andrea Široká jako Pamina, Jiří Sulženko úspěšně pracoval na nejhlubších polohách partu Sarastra, Doubravka Součková neměla pro Královnu noci svůj den (anebo už ta role není pro ni?), Tři dámy byly krásně sezpívané (Daniela Straková-Šedrlová, Markéta Cukrová, Jarmila Balážová), Tři géniové také. Zahanbit se nenechali ani Mluvčí/Kněz Josefa Škarky, Monostatos Petra Levíčka, Papagena Evy Esterkové. Sbor byl využit všestranně – pohybové kreace těhotných (nebo jen buclatých) myšek nešlo přehlédnout. Představení „řídil“ v černém obleku Muž se zaječíma ušima (tedy jako by sám režisér Miroslav Krobot, který tuto roli hrál ve filmu Martina Šulíka).
V Kouzelné flétně obvykle vyhraje jedna z bojujících stran a singspiel zůstává oblíbenou, kdysi dávno tak populární „kouzelnou podívanou“, která vždy zachraňovala divadelní pokladnu. Ale když třeba Pamina a Tamino mají stejnou kostýmní vizáž (podobně jako Papageno a Papagena), pak se možná i naivní ctitel pohádek ptá, jak to, že „vesmírný turista“ Tamino jako by z oka vypadl dívce Pamině, s níž se nikdy předtím nesetkal, kde se na té planetě vlastně vzal, proč a čeho se bojí a na co má tu zlatou hůlku, tedy flétnu).
Sečteno a podtrženo. Krobotovu Kouzelnou flétnu jsem ráda viděla a slyšela. Určitě se líbit bude (škarohlídům pak určitě ne!). Je vtipná a hravá. Sarastro a jeho mudrci jsou trochu stranou, ale jindy tomu bývá zase právě naopak. Není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem. Miroslav Krobot byl tímto pasován na operního režiséra.
