V každém případě lahůdka pro celý soubor, zejména pak pro autora hudebního nastudování a pro dirigenta a také pro režiséra! Střídání těch nejrozmanitějších stylů v co nejkratších intervalech není žádná legrace pro nikoho ze zúčastněných. Taková „operní forma“ musí vznikat na „zelené louce“, bez zatížení jakýmikoli konvencemi. Pro celý soubor může být utrpením, ale i povzbudivou zábavou a přináší mnohá překvapení. Mezi ně ovšem nepatří schopnost dirigenta a skladatele Petra Kofroně zvládat přepestrý sled hudebních stylů s nadhledem sobě vlastním (jeho dlouholetý trénink se soudobou hudbou je zjevně nezastupitelný). Všichni se mohli bezezbytku spolehnout na jeho precizní, až vojensky pevné gesto i na jeho v podpalubí dřímající, zato neustále přítomný smysl pro humor, který je bezesporu základnou jeho neochvějného stylotvorného cítění i v hudbě tak přebarevné a rytmicky obtížné. Také mladý režisér Tomáš Pilař našel ve Vojákovi a tanečnici již předpřipravenou ideální předlohu pro svou práci. Zatím se zdá, že mu vytvoření osobité koncepce pro inscenaci nedělá zvláštní obtíže. Shledal-li, že má Voják a tanečnice jakousi krasohledovou povahu, zvolil princip čarovné skřínky, která může obsahovat to vše a ještě mnohem víc. Do směsice budínovsko-martinůovské přidal také ještě trochu Andersenovy pohádky o pastýřce a kominíčkovi a všechno sevřel do příběhu, který na jevišti vypráví Režisér, jenž za sebou přitáhne truhličku a vyndá z ní loutku „Kašpárka“–Pseudola. Pseudolovy loutkovité pohyby mohou průběžně napodobovat kterékoli zúčastněné postavy včetně sboru. Všichni musí umět hrát, zpívat, pohybovat se, tančit.
Scénografie Aleše Valáška se proměňuje a přestavuje podle potřeby, ale jejím základem je právě taková (ale o poznání větší) režisérova skřínka, která je rozkládací. Najde v ní pro sebe prostor kdokoli, ale na ní nahoře bydlí (a je vlastně od všech ostatních většinou izolována tanečnice) Fenicie – bílá labuť. Vysvobodit ji pro Vojáka Kalidora je cílem toho celého divadelního kusu. Už u Martinů zpívají nejrůznější předměty, ale v kostýmech Ivany Mikloškové k nim přibyl ještě šálek na kávu, v němž přebývá vojákova matka paní Malina, kostýmy zdůrazňují i „dřevěnost“ některých figurek, jako jsou především vojáček Kalidorus a ústřední postava Kašpárka-Pseudola, jinde výtvarnice podtrhne historičnost kostýmu řeckého vojáka Harpaxe (a Pseudolovy přítelkyně Aloisie v jeho kostýmu), avšak posune ho do karikatury komickým vycpáním hercových bicepsů. Tanečnice Fenicie a voják Kalidorus dubluje v patřičné pasáži také baletní pár a k tanci se příležitost často najde (choreografie Richard Ševčík).
Přehršlí nápadů obsažených v prvotině B. Martinů se nenechal zavalit ani jeden z inscenátorů. Tak jak to má správně být, propojili svou tvůrčí abecedu s tím, co jim autoři nabídli. Vzniklo představení plné krásných hudebních a divadelních nápadů a všichni zúčastnění na něm poctivě spolupracovali. Nelze proto po shlédnutí první premiéry (25. ledna 2014) hodnotit každý z jednotlivých výkonů. Chci-li však udělat výjimku, pak se musím zmínit o dokonalém pěvecko-herecko-pohybovém výkonu Ivany Veberové jako Černošky a o Kritikovi a Molièrovi Jaroslava Someše. Ti jsou dokladem, jak dokonalé stylizace (včetně kostýmů, samozřejmě) mohou pod vedením jednotného inscenačního vedení interpreti dosáhnout. Bravo inscenačnímu týmu, bravo plzeňskému opernímu souboru!
Psáno pro: HARMONIE 2014/03
