Voják a tanečnice

První opera Bohuslava Martinů Voják a tanečnice (1927) na libreto J. L. Budína podle Plautovy komedie Lišák Pseudolus se hraje i u nás velmi vzácně, její inscenace můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Světová premiéra se konala sice už rok po vzniku opery v Brně, ale po ní čekala partitura skoro čtyřicet let v poličském archivu, dokud si jí nevšimlo divadlo v Olomouci (1966, 1990 Ostrava, 2000 Státní opera Praha). Předností a zároveň handicapem této opery je její kaleidoskopický charakter, tolik připomínající umění mezi dvěma světovými válkami v bujaré revuální směsici hudebních i divadelních forem. Hudební neoklasická uměřenost smíšená s operou buffou, operetou, veselohrou od doby Plautovy až po tehdejší současnost, opera, balet, pantomima, jazz, inspirace všeho druhu, divadlo na divadle. Setkávají se oživlé předměty (lucerny, měsíc, pět dukátů), bájné postavy (muž na měsíci), historické veličiny (Cato, Plautus, Molière), do děje jsou vtaženy i veličiny divadelního provozu, které bývají divákům za „normálních“ okolností skryté (Režisér, Nápověda na jevišti, Kritik).

V každém případě lahůdka pro celý soubor, zejména pak pro autora hudebního nastudování a pro dirigenta a také pro režiséra! Střídání těch nejrozmanitějších stylů v co nejkratších intervalech není žádná legrace pro nikoho ze zúčastněných. Taková „operní forma“ musí vznikat na „zelené louce“, bez zatížení jakýmikoli konvencemi. Pro celý soubor může být utrpením, ale i povzbudivou zábavou a přináší mnohá překvapení. Mezi ně ovšem nepatří schopnost dirigenta a skladatele Petra Kofroně zvládat přepestrý sled hudebních stylů s nadhledem sobě vlastním (jeho dlouholetý trénink se soudobou hudbou je zjevně nezastupitelný). Všichni se mohli bezezbytku spolehnout na jeho precizní, až vojensky pevné gesto i na jeho v podpalubí dřímající, zato neustále přítomný smysl pro humor, který je bezesporu základnou jeho neochvějného stylotvorného cítění i v hudbě tak přebarevné a rytmicky obtížné. Také mladý režisér Tomáš Pilař našel ve Vojákovi a tanečnici již předpřipravenou ideální předlohu pro svou práci. Zatím se zdá, že mu vytvoření osobité koncepce pro inscenaci nedělá zvláštní obtíže. Shledal-li, že má Voják a tanečnice jakousi krasohledovou povahu, zvolil princip čarovné skřínky, která může obsahovat to vše a ještě mnohem víc. Do směsice budínovsko-martinůovské přidal také ještě trochu Ander­senovy pohádky o pastýřce a kominíčkovi a všechno sevřel do příběhu, který na jevišti vypráví Režisér, jenž za sebou přitáhne truhličku a vyndá z ní loutku „Kašpárka“–Pseudola. Pseudolovy loutkovité pohyby mohou průběžně napodobovat kterékoli zúčastněné postavy včetně sboru. Všichni musí umět hrát, zpívat, pohybovat se, tančit.

Scénografie Aleše Valáška se proměňuje a přestavuje podle potřeby, ale jejím základem je právě taková (ale o poznání větší) režisérova skřínka, která je rozkládací. Najde v ní pro sebe prostor kdokoli, ale na ní nahoře bydlí (a je vlastně od všech ostatních většinou izolována tanečnice) Fenicie – bílá labuť. Vysvobodit ji pro Vojáka Kalidora je cílem toho celého divadelního kusu. Už u Martinů zpívají nejrůznější předměty, ale v kostýmech Ivany Mikloškové k nim přibyl ještě šálek na kávu, v němž přebývá vojákova matka paní Malina, kostýmy zdůrazňují i „dřevěnost“ některých figurek, jako jsou především vojáček Kalidorus a ústřední postava Kašpárka-Pseudola, jinde výtvarnice podtrhne historičnost kostýmu řeckého vojáka Harpaxe (a Pseudolovy přítelkyně Aloisie v jeho kostýmu), avšak posune ho do karikatury komickým vycpáním hercových bicepsů. Tanečnice Fenicie a voják Kalidorus dubluje v patřičné pasáži také baletní pár a k tanci se příležitost často najde (choreografie Richard Ševčík).

Přehršlí nápadů obsažených v prvotině B. Martinů se nenechal zavalit ani jeden z inscenátorů. Tak jak to má správně být, propojili svou tvůrčí abecedu s tím, co jim autoři nabídli. Vzniklo představení plné krásných hudebních a divadelních nápadů a všichni zúčastnění na něm poctivě spolupracovali. Nelze proto po shlédnutí první premiéry (25. ledna 2014) hodnotit každý z jednotlivých výkonů. Chci-li však udělat výjimku, pak se musím zmínit o dokonalém pěvecko-herecko-pohybovém výkonu Ivany Veberové jako Černošky a o Kritikovi a Molièrovi Jaroslava Someše. Ti jsou dokladem, jak dokonalé stylizace (včetně kostýmů, samozřejmě) mohou pod vedením jednotného inscenačního vedení interpreti dosáhnout. Bravo inscenačnímu týmu, bravo plzeňskému opernímu souboru!

 

Psáno pro: HARMONIE 2014/03