Premiérou Pucciniho Vlaštovky se poprvé představil nový hudební ředitel Státní opery dirigent Martin Leginus, jehož cílem je především kultivace hudební podoby zdejších inscenací. Protože se Státní opera hodlá i nadále věnovat světovému opernímu repertoáru, zvolil dílo Giacoma Pucciniho a to v koncertním provedení. Dílo málo hrané, ale mající mnoho typických rysů pucciniovského kompozičního stylu. Vlaštovka nevyniká výraznou dramatickou stavbou, je spíš jakousi salónní operou, jež velmi dobře snáší určitou náznakovost jevištní akce, ba dokonce se domnívám, že jí určitá nedoslovenost divadelní podoby a z toho plynoucí částečný odstup interpretů od jejich rolí vyloženě svědčí. Ač Státní opera ohlásila koncertní provedení, v podstatě předvedla poloscénickou verzi, kterou zahájila i uzavřela pootevřená opona se symbolickou dvojicí mladé ženy a ji chránícího muže. Baletní dvojice, která operu tímto způsobem uvedla, se čas od času prolnula při taneční hudbě jevištěm. Děj opery se odehrává v interiérech, jejichž zařízení zastoupil zjednodušený náznak scény a také nezbytné notové pulty. Přesto byly některé výkony pěvců plnohodnotně výrazově naplněny – ať už to byl Jaroslav Březina jako básník Prunier nebo Jana Sibera v roli komorné Lisetty, Luciano Mastro jako Ruggero Lastouc, Eva Hornyáková jako Magda de Civry (která se na prvním z pouhých dvou provedení nepředstavila v nejlepší kondici – měla problémy ve střední poloze), ale také Zdeněk Plech v roli bankéře Rambalda Fernandeze nebo tři mladé dámy (Gabrijela Ubavić, Yukiko Šrejmová-Kinjo a Jana Horáková Levicová). V programu zůstalo oznámení o uvedení koncertní verze a autor scénického aranžmá Petr Jirsa je tu zapsán jako asistent režie, scény a choreografie.
Hvězdou večera byl orchestr Státní opery pod vedením svého ředitele Martina Leginuse, který věnoval hudebnímu nastudování opery mimořádnou péči a vypracoval orchestrální part v neobyčejné plastičnosti instrumentační, temporytmové a dynamické do obdivuhodné čistoty a stavební logiky. Také sbor se pod vedením Adolfa Melichara ve svém vystoupení předvedl v příznivém světle. Teď se už snad můžeme těšit na nové inscenace, které mají postupně nahradit ty, které po celá léta na jevišti Státní opery přetrvávají. V příští sezoně? Doufejme, že ano.
Psáno pro: HARMONIE 06/2014
