úterý, 2. červenec 2019

Vídeňský Otello, další aktualizace podle šablony

Napsal(a) 

 , foto Wiener Staatsoper / Michael Pöhn foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Poslední premiérou letošní sezony Vídeňské státní opery byl Verdiho Otello. Do paměti se příliš nezapíše, určitě ještě méně než loňská inscenace v Mnichově.

V Bavorské státní opeře se režisérka Amélie Niemeyer aspoň pokusila vytvořit intimní, psychologickou studii ve stylu Ibsenových či Strindbergových dramat. Nedokázala ji sice dotáhnout do konce, nicméně náznak myšlenky to byl. Ve Vídni režisér Adrian Noble zůstal u nejuniverzálnější aktualizační šablony, použitelné takřka na veškerý operní repertoár. Režisér v rozhovoru v tištěném programu naznačil, že mu šlo o zdůraznění faktu, že Kypr (kde se děj odehrává) byl vždy pod něčí nadvládou, ať už Benátčanů či někoho jiného, a že ostatně dodnes je tento ostrov rozdělený. Napětí mezi domorodci a vládnoucí koloniální mocí je prý onou dynamickou silou, pohánějící lidské osudy. A proto tedy přesadil děj do doby před první světovou válkou.

 , foto Wiener Staatsoper / Michael Pöhn foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Jenže na jevišti to dopadlo tak, že ona „dynamická síla“ spočívala prostě v tom, že mezi postavami v evropských kostýmech z přelomu 19. a 20. století, v neformálním koloniálním obleku (ten má Roderigo) a dětmi v námořnických šatičkách se občas názorně projde pár postav v tradičních orientálních hábitech. Žádné napětí se nedá vypozorovat, tím méně lze pochopit, jak citlivé vztahy mezi etniky ovlivňují příběhy ústředních postav - koneckonců pro Verdiho byla politika jen pozadím pro osobní dramata. Vojenské uniformy mohly navíc klidně pocházet třeba z Berliozových Trójanů, které divadlo uvedlo loni na podzim. Jde prostě o jednu z mnoha nedomyšlených inscenací, které se bohužel dají vidět i ve Vídni. Protagonisté se navíc pohybují na jevišti bez důsledného vedení, spíš v typických operních pózách.

V představení 24. června lotyšský tenorista Aleksandrs Antonenko bohužel potvrdil špatný dojem, který před časem zanechal v kinopřenosu Aidy z Metropolitní opery po boku Anny Nětrebko. Nazdařbůh vypaloval jeden hlasitý tón za druhým – Verdi ovšem předepsal i jinou dynamiku. Po pauze, před začátkem třetího dějství, se Antonenko nechal omluvit pro indispozici, která je u něj zřejmě setrvalý stav. Představení dozpíval jak se dalo, ztvárnění nějakého vývoje postavy, která postupně propadá šílené žárlivosti, ovšem nebylo o nic přesvědčivější než vokální výkon. Tenhle Otello působí agresivně od počátku, takže je s podivem, že zaujal Desdemonu.

 , foto Wiener Staatsoper / Michael Pöhn foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Ruský barytonista Vladislav Sulimsky, obsazený do role Jaga, je pěvec noblesního typu, Jago však vyžaduje mnohem víc než permanentně kultivované zpívání. Při poslechu jakoby klidného a nenápadného zpěvu si nešlo nevzpomenout na Geralda Finleyho, který Jaga zpíval v Mnichově. Ač hlasově také není typickým Jagem, dokázal z něj díky svým deklamačním dovednostem vytěžit mnohem plastičtější portrét než Sulimsky.

Nejlepší pěvecký výkon večer podala Olga Bezsmertna, která má pro Desdemonu naopak lepší dispozice než Anja Harteros z mnichovské produkce. Bezsmertna může uplatnit kulatý, plný hlas, podařila se jí i pěkná, jemná piana. Krásně zazpívala Píseň o jívě i Ave Maria. Při zpívání ve forte ovšem její zněl zvláště ve výškách poněkud drsně. V menších rolích se slušně uvedli čínský tenorista Jinxu Xiahou (Cassio), jihokorejský basista Jongmin Park (Lodovico), Leonardo Navarro (Roderigo) či Margarita Gritskova (Emilia). Dirigent Myung-Whun Chung se soustředil hlavně na zvukový efekt, hned vstupní scéna bouře byla impozantní, nicméně i poté dával hudebníkům takříkajíc volnou ruku, takže ti hráli spíše ve vyšší dynamické hladině - což v případě tělesa Vídeňské státní opery naštěstí neznamená rachocení. Vůči zpěvákům to ale nebylo moc vlídné. Jako obvykle byl vynikající sbor.

Najít adekvátní představitele pro Otella a Jaga samozřejmě není snadné ani pro světové scény. Když se to nepovede, není to jistě omluvitelné, ale pořád vysvětlitelnější než umanutá snaha dodržet současný trend „hlavně ať se to neodehrává v době, do níž děj zasadil autor." A to i tehdy, když naprosto chybí nápad, jak tedy dotyčnou operu hrát.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.