Po třiceti letech se vrátilo na repertoár Vídeňské státní opery oblíbené operní drama giocoso La cenerentola Gioachina Rossiniho. Opera ve dvou aktech zachycuje známý pohádkový příběh. Na rozdíl od tradované verze opírající se především o předlohu Charlese Perraulta Cendrillon, ou la petite pantofle de verre (Popelka aneb skleněný střevíček), vychází inscenované dílo ze sujetu libreta psaného Jacopem Ferrettim. Rossini charakterizoval svou operu výstižným podtitulem o vítězství dobra: ossia La bontà in trionfo. Od premiéry v římském Teatro Valle 25. února 1817 sklízela Popelka už v 19. století úspěchy i na dalších scénách Ameriky, Austrálie a Evropy.
K novému vídeňskému nastudování Rossiniho opery La cenerentola byli přizváni německý režisér Sven-Eric Bechtolf a španělský dirigent Jesús López-Cobos . V rakouské metropoli se konala premiéra 26. února 2013 v italštině. Opera se hraje bez škrtů, protože podle dirigenta je mistrovským dílem, které žádné změny nepotřebuje. Před premiérou Jesús López-Cobos přiznal, že v opeře cítí více melancholie a blízké jsou mu humanistické ideje díla. Své pocity prý přirozeně vnáší do interpretace. S novou inscenací díla se setkává ve své kariéře již potřetí. Po produkcích v Paříži a Ženevě dílo nastudoval s Orchestrem Vídeňské státní opery . Lehkost a preciznost, kterou Rossiniho hudba vyžaduje, působí v podání tělesa pod jeho vedením dojmem těžším, než by si komedie zasloužila. Styl belcanta, melodické bohatství, kantilény sólistů, působivé ansámblové scény se Sborem Vídeňské státní opery (velmi zdařilé vedení sbormistra Martina Schebesty ) vynikají muzikalitou a pozitivním nadšením ze hry na scéně i v orchestřišti. Rossiniho hudba je v instrumentaci barevně pestrá a bohatá na odstíny, které charakteristicky podbarvují jednání postav. Buffoneskní situace plné emocí jsou prodchnuty ve dvou aktech v Bechtolfově režii nejen humorem a ironií, ale i sentimentem, smutkem a důstojností. Prolínání postav z různých společenských vrstev má v díle silnější rozměr, který vídeňská inscenace sympaticky napříč obrazy umocňuje tak, že všichni lidé jsou si rovni. Bechtolf stírá komicky rozdíly společenské hierarchie a dílo tak přibližuje publiku.
Víceúrovňový prostor scénografa Rolfa Glittenberga umožňuje sólistům i sboru rozehrát v obou aktech různá jednání synchronně a režisér využívá scénu velmi funkčně. Na jevišti pracuje efektně jak s prolínáním času, tak míst, kam situuje obrazy. Klíč k inscenaci našel navzdory pohádkovým rysům v realistickém zakotvení příběhu, kterému chtěl vtisknout i prvky dadaistické a surreální. Prostředí opery zasazuje do fiktivní italské země zvané San Sogno z doby padesátých let minulého století. Scénu zpestřil i vlajkami se symboly raka a srpu. Příběh společně s kostýmní výtvarnicí Mariannou Glittenberg získal s použitím módního oděvu nejen exkluzivní nádech, ale i prvky karikatury společenských typů. Princ Don Ramiro se pyšní ve své garáži luxusními modely vozů a společnost se schází překvapivě v bufetu, u zmrzlinářky nebo v interiérech u velkých stolů. Pro zlé Popelčiny sestry, Tisbe a Clorindu, nechybí na scéně ani kadeřnické helmy ze salonů, módní časopisy a šatny. Kuchyň obstarává Popelka Angelina, na jevišti je i ložnice jejího otce Dona Magnifica. V libretu Jacopa Ferettiho chybí postava zlé macechy, známé z proslulé pohádky. Režisér ji ovšem nechává zjevit na scéně ze záhrobí a oživuje ji se symbolickým gestem, kdy matka vrhne kytici, kterou princ posléze daruje ve správném okamžiku Angelině. Poněkud zahlcený jevištní prostor omezuje pěvce v jejich pohybu a zcela plynulé tempo brzdí někdy i jevištní proměny. Komické převleky postav přinášejí nejen veselé okamžiky, ale také velmi břitký humor. Ve finále nad povrchnostmi a intrikami přece jen zvítězí upřímnost a prostý přístup k osobnímu životu. Dobro na přání Rossiniho přes veškerá úskalí na scéně triumfuje.
Princ Don Ramiro ruského tenoristy Dmitrije Korčaka je sebevědomý elegán, který si dokáže podmanit své okolí nejen na scéně, ale i v publiku. Operní situace dokáže vtipně pointovat a disponuje světlým zabarvením hlasu, kterým ze svého stylu belcanta činí pro posluchače výjimečný zážitek. Mladý pěvec patří k nejžádanějším své generace a hostoval již na mnohých prestižních scénách světa. Velkým talentem se slibnou budoucností je i jeho mladý kolega, italský barytonista Vito Priante , letošní debutant ve Vídeňské státní opeře. Dandiniho zpívá s plným nasazením zářivým a sytým témbrem, komikou nešetří ani v detailech a v jednáních hraje za všech okolností s noblesou jak sluhu, tak prince v převleku. Zesměšňuje s elánem i pěvce popu. Ve Vídni potvrzuje své jedinečné kvality, za které byl oceňován dosud především na předních evropských scénách. Italský barytonista Alesandro Corbelli , zástupce starší generace ztvárňuje svou roli s nadhledem. Don Magnifico, otec dcer Clorindy a Tisbe žijící společně s Popelkou Angelinou, je v jeho podání seriózním typem, autoritativním i laskavým rádcem. Hlas flexibilně, bravurně a měkce přizpůsobuje různým situacím. Irská mezzosopranistka Tara Erraught je vitální, energická a roli Angeliny prodchnula svítivým témbrem, kterým dokáže rozzářit nejen hudební styl belcanta, ale i průběh děje, ve kterém se proměňuje z ženy v domácnosti do žádané dámy, do které se zamiluje princ a její budoucí manžel. Její koloratury jsou krásné, ztvárnila roli ostatně již v Hamburské státní opeře. Mladá ruská mezzosopranistka Margarita Gritskova vkládá do role Tisbe charakter rozverné kokety, její hlas je pěkný zejména ve výškách, ale v hlubších polohách se ztrácí a její role nepůsobí vždy přesvědčivě. Moldavská pěvkyně Valentina Nafornita je hlasově výraznější než Gritskova, atraktivněji a dramatičtěji prožívá situace, které naplňuje lahodným sopránem. Vynikající italský basbarytonista Ildebrando D’Arcangelo ztělesňuje princova pedagoga Alidora s vášní a výrazně profilovaným charakterem.
Pro české diváky bylo příjemné vidět ve Vídni překvapivě v obsazení pátého představení 10. února našeho pěvce Adama Plachetku , který zaskočil za nemocného Ildebranda D’Arcangela. Jeho výkon byl výjimečný a kompaktní v souhře. Alidora obdařil kreativností s řadou krásných hlasových odstínů. Obtížného úkolu se zhostil také 7. ledna, kdy zpíval za Ferruccia Furlanetta ztvárňujícího Mustafu v Rossiniho opeře Italka z Alžíru. I když mnozí v hledišti opeře aplaudují a někteří bučí, patří nová inscenace prestižní scény k moderním kusům, které jsou nadprůměrné.
