Vídeň: Mimořádný debut Plácida Dominga v roli Nabucca

Poprvé v historii Vídeňské státní opery ztvárnil v sezoně 2013/2014 Plácido Domingo titulní roli opery Nabucco Giuseppe Verdiho. Ve starší inscenaci německého režiséra Güntera Krämera, která je od roku 2001 na repertoáru prestižní rakouské scény, vystoupil až letos na jaře. Barytonový part Nabucca, krále babylonského, ztělesnil Domingo s úspěchem již v loňské sezoně v Královské opeře Covent Garden v Londýně, kde operu režíroval Ital Daniele Abbado. Před Vídní vystoupil v Nabuccovi  i v Pekingu, Petrohradu a ve Veroně. V rakouské metropoli zpíval Domingo 1., 4. a 7. května 2014. Poslední večer jeho hostování se stal současně významným dnem pro mnoho milovníků opery z celého světa.

V mediální prezentaci operních přenosů z Vídeňské státní opery se jednalo z technického pohledu o světovou premiéru snímání představení v livestream Ultra High Definition, kdy divadlo bylo vybaveno UHD kamerou. Od října 2013 předkládá vedení světoznámé scény všem divákům nabídku „Wiener Staatsoper live at home“, která umožňuje zájemcům po uhrazení finanční částky 14 euro sledovat živé přenosy vybraných představení ve Full HD na webové adrese www.staatsoperlive.com nebo přes Samsung Smart TV App. Od sezony 2014/2015 budou vysílání doplněna progresivním vývojem přenosů v UHD zajišťujících v současnosti obrazovou a zvukovou kvalitu na technicky nejvyšší úrovni.   

Dne 7. května 2014 řídil 66. představení španělský dirigent Jesús López-Cobos, který do provedení ve Vídeňské státní opeře vstoupil poprvé při její padesáté repríze. Na premiéru 31. května 2001 byl k jejímu hudebnímu nastudování přizván Fabio Luisi a od té doby se vystřídali ze zahraničních dirigentů Paolo Carignani,  Anton Guadagno, Michael Güttler, Michael Halász, Pier Giorgio Morandi, Renato Palumbo a Vjekoslav Šutej. Inscenace je od té doby uváděna v italštině. Na premiéře v roce 2001 Nabucca zpíval Leo Nucci. V průběhu repríz se obsazení častěji měnilo, většinou po krátkém několikadenním uvádění opery během jedné sezony. V titulní roli se objevili Georg Tichy, Anthony Michaels-Moore, Bruno Caproni, Lado Ataneli, Alberto Gazale, Juan Pons, Ambrogio Maestri, Zeljko Lucić, George Gagnidze a Andrzej Dobber. 

Nabucco, foto Michael Pöhn

Třetí Verdiho opera Nabucco patří k jeho nejznámějším dílům, partituru dokončil skladatel v říjnu 1841 a již premiéra 9. března 1842 byla v Teatro alla Scala v Miláně velmi úspěšná. Libreto Temistocla Solery, původně psané pro Otto Nicolaie, který  text odmítl zhudebnit, nabídl Verdimu intendant italského divadla Bartolomeo Merelli. Skladatele k tvorbě vyzval v jeho těžké životní krizi, kdy chtěl přestat komponovat. Premiéra však Verdimu vynesla nejen úspěch, ale i další Merelliho nabídky vzniku nových oper.     

Opera je vnímána ve skladatelově romantické tvorbě jako první velké politické dílo s dramatickým příběhem rozvíjeném na půdorysu historického pozadí a exotického prostředí. Příběh opery je situován do Babylónu a Jeruzaléma v době 6. století před naším letopočtem a vychází z obrazů atmosféry líčení babylonského zajetí Židů a jejich osvobození.  Biblický příběh o zajetí Židů a jejich obav z války s Babylonem, koncipoval německý režisér Günter Krämer v abstraktních obrazech, které v moderním pojetí s minimem konkrétních náznaků reality mistrovsky přesunul z originální linie libreta zasazeného do 6. století před naším letopočtem až do současnosti. Publiku nabídl operní obrazy a situace, které svou výrazovou silou připomněly utrpení Židů a Zeď nářků, jedinou zachovanou část chrámu krále Šalamouna v Jeruzalémě. Režisér emotivně propojil biblický námět, historii, nedávnou současnost 20. století a naše 21. století.      

Silné sugestivní prolnutí dramatických scén se současností se opíralo o abstraktní řešení scénografické koncepce. Manfred Voss a Petra Buchholz pro každé dějství zvolili velkoformátové plochy a prostor jeviště maximálně otevřeli. Zadní prospekt napříč dějem měnil barevné pozadí, prvnímu a druhému dějství dominovala černá, kombinace bílé a černé, ozvláštněné i oranžovou. Modrá, růžová a bílá převažovaly v dalších dvou aktech a vždy korespondovaly tonálně s kostýmy i atmosférou děje. Manfred Voss, který nesl zodpovědnost také za světelný návrh, vyzdvihl osvětlením siluety postavy i jejich mimiku, do široka otevřel horizont a akcentoval symbolicky výstižné dekorace, např. dřevěného houpajícího koníka, maketu rámu malého divadla, postranní skleněný stolek v podobě prosvíceného kvádru, v jehož vnitřku byl umístěn meč a model hlavy s korunou. Režisér s hravostí využíval i zrcadlení siluet. Výjimečná byla koncepce svícení mimiky pěvců, kdy v první polovině opery bylo použité bílé půlkruhové pozadí za pěvci, kteří měnili v průběhu situací aranžmá, přičemž  za jejich hlavou bylo černé půlkruhové pozadí a jejich tváře byly nasvíceny intenzivně. S ohledem na průběh děje byl divák bohužel dlouho odkázán na sledování sytého tmavého velkého zadního prospektu, který při změnách barev na světlé, byl na monstrózní ploše rozostřený a nejasný. Ve vztahu k lyricko dramatickému příběhu podtrhl zvolený kolorit sice    hloubku sdělnosti příběhu a slyšitelnosti zvuku, ale i z mého sedadla v přízemí nebylo opticky příjemné dívat se dlouho na pozadí tmavé či nejasně osvětlené.                 

Kostýmní výtvarník Falk Bauer navrhl k opeře kostýmy současné, střídmé a uniformní. V konfrontaci s nimi honosnou elegancí překypoval modrý model role Abigail a kožešina modrého obleku krále Nabucca.

Titulní dramatickou barytonovou roli krále babylonského Nabucca ztvárnil Plácido Domingo s velkou grácií. Legendární španělský pěvec své předchozí repertoárové tenorové těžiště nastudovaných rolí oper 19. století, rozšířil o další velkou náročnou roli, kterou si mohl dovolit zpívat až při svém nedávném přechodu k barytonovým partům. Verdi ve své třetí opeře exponuje v titulní roli poprvé baryton a úzce sepjatý komplikovaný vztah otce a dcery, který dominuje i v jeho dalších operních dílech.  Třiasedmdesátiletý Domingo dokázal mistrovsky rozehrát na jevišti složitý charakter vládce a mocného muže oděného v civilním bleděmodrém obleku s bílou košilí a šedým kabátem s velkým kožešinovým límcem. S brilantní pěveckou technikou ztvárnil roli v pestré škále hlasových, výrazových a dynamických rejstříků. V klíčové scéně, kdy Nabucco přesvědčuje Židy a Babyloňany, aby zavrhli své bohy a uctívali jen jeho,  zpíval Domingo na prosvíceném stolku a v momentě nejvyššího rouhání, kdy má být zasažen bleskem a zešílet, nechal režisér prudce sežehnout texty na projekci, písmo symbolicky stékalo až se rozpustilo. Teatrální efekty působily nesmírně sugestivně a zesílily emocionalitu prostředí. Po počátečních áriích a duetech sklidil Domingo od publika sice velký potlesk,  ale beze slov „bravo“. Ve třetím a čtvrtém dějství, zejména v žaláři, kde Nabucco všemi opuštěn žádá Hospodina o pomoc, se dostalo Domingovi v situaci, kdy v pokleku zpívá dlouho očekávaných výkřiků „bravo“ ozývajících se z mnoha stran vyprodaného divadla. Po osvobuzujícím finále, kdy Nabucco přestoupil na židovskou víru a propustil Židy ze zajetí, sklidil Král opery Plácido Domingo ovace ve stoje a dvacetiminutový potlesk.

Po boku Plácida Dominga zazářila v roli Abigail, domnělé starší dcery Nabucca, ruská sopranistka Anna Smirnova. Její postava intrikánky usilující získat nástupnictví na babylonském trůně, nezná překážek. Fenenu osočí kvůli tajnému vyznávání židovské víry. Když ve třetím dějství vzrůstá Abigailina touha, kdy se zmocní královské koruny a nutí Nabucca k vynesení rozsudku smrti nad Židy, mezi něž patří i Fenena, dokáže Anna Smirnova gradovat svůj projev s velkou dávkou energie. Skleněný stolek, na kterém Domingo či Smirnova střídavě zpívali, byl lehkou výstižnou symbolikou křehkosti lidské moci. Na scéně Smirnova po boku Dominga podává excelentní výkon, má krásné výšky a hlas s proměnlivými sytými barvami skvěle ovládala. K roli přistoupila s velkou elegancí a s maximální intenzitou.   

Anna Smirnova, foto Michael Pöhn

Ukrajinská mezzosopranistka Zoryana Kushpler zpívající Fenenu v lehkých béžových šatech nepůsobila příliš výrazně. Jen v okamžiku osvobození ze Zachariášových rukou židovským vojevůdcem Ismaelem, se projevila vitálněji a s lyrickým jemnocitem zpívala árie i duety. Ani v rozhodujících momentech, kdy král Nabucco zvolil Fenenu za následnici trůnu, poté co se Abigail  nezdařily intriky získání následnictví na babylonském trůně, neboť byl odhalen její otrocký původ, nedokázala Kushpler roli Feneny zahrát průbojněji. Ukrajinský tenorista Marian Talaba patří k pěvcům, kteří v Krämerově vídeňské inscenaci zpívají delší dobu. S ohledem na časté proměny v obsazení této inscenace, patří pěvec k nejstabilnějším z týmu produkce. Ismaele, syna krále Jeruzalemského, zpívá s lehkostí a pěkné zabarvení hlasu má především ve střední poloze. S hereckými pointami a dramatickým espritem podává na scéně úctyhodný výkon.

Ukrajinský basista Dmitry Belosselskiy vtiskl postavě židovského velekněze Zachariáše důstojnost a uhrančivost. Zpěvu dodal lesk hřejivého a sytého témbru. Velekněz Baalův, jihokorejský basista Il Hong, svou pěveckou suverenitou vytvořil na jevišti vedle Zachariáše roli výrazově zastřenou a epizodní. Rakouský tenorista Benedikt Kobel v mozaice postav učinil z menší role větší. Abdallo, babylonský voják, působil v jeho podání energickým a přísným dojmem. Uniformní rysy dokázal obohatit mimikou a gesty, kultivovanou pěveckou technikou a dramatickou klenbou frází. Australská sopranistka Caroline Wenborne propůjčila Anně, sestře Zachariáše, jemnou okázalost, zpívala sebejistě a přispěla k perfektní souhře.

Talaba, Domingo, Belosselskiy, Kushpler, Wenborne, foto Michael Pöhn

Jesús López-Cobos, bývalý generální hudební ředitel Německé opery v Berlíně (1981  – 1990), hudební ředitel Španělského národního orchestru, dlouholetý šéfdirigent Cincinnati Symphony Orchestra (1986 – 2001), hudební ředitel Teatro Real (2003 – 2010), svými bohatými hudebními a divadelními zkušenostmi přispěl k výbornému souladu mezi jevištěm a orchestřištěm. Orchestr Vídeňské stání opery řídil s hlubokou koncentrací, vroucí lyrikou a exponovanou dramatičností. Dílo vystavěl dirigent s obdivuhodným citem pro výrazový operní přednes. Návštěvníci velmi často odměnili hudební znění potleskem po skončení jednotlivých obrazů. Jevištní orchestr Vídeňské státní opery, řízený za scénou dirigentem Davidem Aronsonem,podpořil v některých situacích účinněji scénický a dramatický rozměr.

K premiéře hudebního nastudování díla Sborem Vídeňské státní opery byl v roce 2001 přizván  Ernst Dunshirn, od čtyřicáté reprízy nese za přípravu vokálního tělesa odpovědnost sbormistr Thomas Lang. Pod jeho vedením letošní květnové představení vyznělo s výjimečnou intenzitou. Günter Krämer inscenoval sugestivní obrazy i pro sboristy. Nejsilnější momenty, kdy byli oděni všichni v černých kostýmech, aranžoval režisér v současné paralele. Texty na tmavé projekci jakoby psané sboristy se vztyčenýma  rukama vnesly do scénického dění žhavou aktuálnost i biblický příměr, podobně jak jedna ze závěrečných scén zapálení malé makety rámu divadla, za nimiž každý sborista nesl velkou černobílou fotografii lidí, kteří v pomalých pohybech procházeli zadním plánem jeviště. Obrazy Židů odvlečených do babylonského zajetí i Zachariášova věstba jejich osvobození,  umocnila v závěrečných scénách dějovou katarzi a silné drama. 

 

Sdílet článek: