Veristický večer s pasionálním akcentem v Bruselu

Po Dallapiccolovi a Rihmovi uvedla Královská opera v Bruselu Mascagniho a Leoncavallu, forma zůstala stejná, tedy dvě kratší opery v jednom představení, ale hudební náplň byla samozřejmě totálně odlišná. Bruselská opera se vrátila k tomuto „double bill“ se Sedlákem kavalírem a Komedianty po šestnácti letech a s úspěchem. Pozvala ke koprodukci s Londýnskou Covent Garden, Opera Australia a švédskou Göteborgsoperan výhradně italské operní tvůrce.

Benátský režisér Damiano Michieletto situoval oba příběhy do stejné malé Sicilské vesnice někdy na konci druhé světové války. Jeho změny jsou celkem zanedbatelné, z hostince v Cavalleria rusticana udělal pekařství matky Turidda a Komedianti odehrávají svoje představení v malém sále jakéhosi venkovského kulturního domu. Obě výpravy na otáčivé scéně jsou velmi realisticky pojaté, tedy ne v duchu socialistického realismu, ale v době vzniku Mascagniho aktovky nastupujícího verismu. Michieletto se zcela zbavil symboliky a výrazně podpořil pasionální akcenty jako je láska, žárlivost, nevěra a pomsta, kterých je v obou operách bohatě. „Obě opery jsou ze stejného universa,“ obhajuje Michieletto svůj koncept, „obě jsou ze stejného kraje v jižní Itálii a v obou příbězích dominuje milostný trojúhelník a také vliv náboženství. Podobná je i pozice a osud ženských představitelek.“ Jak výprava Paola Fantina, známého ze Salcburkského festivalu, tak kostýmy Carly Teti, která je zase doma ve Vídni, byly působivé svojí všední jednoduchostí.

 , foto La Monnaie/Forster

Pro dirigenta Evelina Pido je tato inscenace již čtvrtá v bruselské opeře a určitě ne poslední. V dílech, která oba skladatele udělala slavnými, je emocionální cítění partitur zcela zásadní a Pido řídil orchestr opery v tomto stylu. Operní sbory jsou na západě většinou menší než u nás a tak ten bruselský, vedle dětského sboru opery, podpořil sbor akademie. Pido měl trochu potíže tak velký sbor udržet v žádaném tempu.

Nedávno byla obě díla na programu MET, kde byla v roce 1895 poprvé společně uvedena. V New Yorku zpíval hlavní role v obou operách Roberto Alagna, v Bruselu se představili finančně méně nároční sólisté. Příjemným překvapením byl rumunský tenorista Teodor Ilincai (Turiddu), který si udělal jméno jako Pinkerton v Pucciniho Madame Butterfly. Pozadu nezůstal ani Carlo Ventre z Uruguaje jako Canio. K velké potěše publika vystřihnul nesmrtelnou árii Směj se, paňáco (Vesti la giubba), ale někdy mohl být šetrnější se svými decibely. Nelze také opomenout výbornou holandskou sopranistku Evu-Marii Westbroek, která upoutala v roli nešťastné Santuzzy. Stejnou postavu ztvárnila v této sezoně i v Metropolitní Opeře. No a na závěr dva interpreti mimořádné kvality: skvělý texaský baryton Scott Hendricks (Tonio) je v Bruselu, a nejen tam, pravidelný host. Z jeho prologu v Komediantech běhá mráz po zádech. Italská mezzosopranistka Elena Zilio, která v Bruselu debutovala jako Turiddova matka je sice malá postavou, avšak velká jako mamma Lucia, a to nejen pěvecky, ale hlavně herecky. Tato Bruselská inscenace zaujme každého operního příznivce a zvláštní potěšení budou mít milovníci italské opery v tradičním jevištním podání.

Sdílet článek: