úterý, 22. prosinec 2015

Věc Makropulos potřetí z Vídeňské státní opery: Průkopnická práce Jakuba Hrůši

Napsal(a) 

Foto Petr Veber Foto Petr Veber

Skutečnost, že se Janáčkova Věc Makropulos už v rakouské metropoli hrála, ale do Vídeňské státní opery se dostala až nyní, svědčí možná o konzervativnosti vedení tohoto divadla. Že se tam však s tímto dílem jako debutant dostal už ve čtyřiatřiceti dirigent Jakub Hrůša, svědčí naopak o jejich prozíravosti. Inscenace měla několik dní po premiéře při třetím z pěti prosincových představení (18. 12.) velmi dobrou podobu a průběh a u publika v zaplněném hledišti vynikající ohlas.

Je zřetelné, že orchestr asi přece jen při svých operních večerech častěji hraje vedle klasicismu především romantický a pozdně romantický repertoár a že mu je bližší bohatý, krásný a měkčí zvuk, než jaký v ideálním případě patří k sršatému a nenapodobitelnému Janáčkovu slohu, hraje však přesně, tvárně a kompaktně, což jsou hodnoty, které se k Janáčkově hudbě mohou přidat – a nejsou na škodu. Jakub Hrůša, očividně a určitě ne bez důvodu hodně soustředěn k orchestru, provádí hudebníky komplikovanou proměnlivou partiturou s neutuchající pozorností, s jasnou představou a zřetelně projevovanými záměry. Možná je zvuku někdy hodně, ale k Janáčkovi to patří – orchestrální složka často doříkává něco k tomu, co se zpívá; žije vlastním životem. Pěvci to ovšem nemají jednoduché. Musí se prosadit, a to nejen ryze akusticky, ale také dramatickou přesvědčivostí. Pokud se vídeňský operní orchestr od premiéry pro něj neznámého a ne zcela obvyklého díla dobral rychleji větší jistoty, zpěváci působili opatrněji.

Foto Petr Veber Foto Petr Veber
Češtinu vlastně zvládli obdivuhodně, i když jim samozřejmě je rozumět podstatně hůře než rodilým mluvčím. Výhodu měl mezi ostatními jen slovenský tenorista Ľudovít Ludha. Představitelka Emilie Marty, americká sopranistka Laura Aikin, během večera s příběhem jakoby postupně rostla. V prvním dějství působila herecky i hlasově nepříliš zajímavě, nebylo jí na jevišti plno. V „divadelním“ dějství také nebyla tou skutečnou obletovanou divou, ve finále však její postava příběhu už dominovala a dostala správný rozměr – plnokrevný, velký, přesvědčivý, věrohodný, dojemný, očistně tragický. Může to být záměr. Laura Aikin pojímá hrdinku civilně, není to od počátku žádné monstrum, a teprve v závěru zvýrazňuje poselství, které jí Karel Čapek dal do vínku a které Janáček s takovou empatií zhudebnil. Také asi sama ani není tak extrovertním typem. Její Emilia Marty má ovšem jedno velké plus: part je skutečně zpíván. Nejsme svědky výkonu odpovídajícího pozici pěvkyně na vrcholu či lehce za ním, v němž je třeba si pomáhat deklamací a v němž některé tóny už nejsou stoprocentně zvládnutelné a zvládané, ale jsme svědky výkonu vokálně zralého a přitom krásného, zejména ve vypjatém vrcholu dokonce ve vší dramatičnosti a realismu opravdu kantabilního.

Režisér Peter Stein se scénografem Ferdinandem Wögerbauerem zůstali u obvyklého vizuálního ztvárnění této opery. Kancelář, divadlo, hotelový pokoj, kostýmy odpovídající době… Je to sympatické a uspokojující. Emilia Marty v závěru skutečně umírá, v té chvíli janáčkovský patos jasně vystupuje do popředí a působí. Režie se nicméně celkově nedobrala pronikavé charakterizace postav a tak silných okamžiků pravdivosti, při kterých by běhal mráz po zádech. Barytonista Markus Marquardt tak Jaroslava Pruse hraje a zpívá opatrně, jako staršího muže, a nepřesvědčí příliš ani v okamžiku, kdy se dovídá o smrti syna. Ani Ľudovít Ludha nedává Albertu Gregorovi mladistvou výraznost a vášnivost. Obsazení, v němž dále figurují Thomas Ebenstein, Wolfgang Bankl, Margarita Gritskova či Carlos Osuna, je nicméně vyvážené. Jen tenorista Heinz Zednik v roli Hauka-Šendorfa bohužel už nemá dost hlasového temperamentu na požadovaný dojemný chvilkový přerod, proměnu starého člověka pod vlivem vzpomínek… Loňská brněnská inscenace režiséra Davida Radoka, do hloubky přesná, promyšlená a uhrančivě pravdivá, zůstává pro Věc Makropulos nepřekonaným ideálem. Pro základní uvedení díla do repertoáru Vídeňské státní opery a tím do povědomí dalšího, nového okruhu publika ovšem i Peter Stein udělal hodně. A Hrůšova práce na hudebním nastudování, zejména způsob, jímž donutil orchestr v „Haus am Ring“, operním domu na okružní třídě, aby se do hloubky a s úspěchem zabýval něčím novým, je průkopnická a hodna obdivu.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.