úterý, 12. duben 2016

Vasco da Gama v Berlíně

Napsal(a) 

Pod tímto názvem (ačkoli se zpívá francouzsky a mělo by se psát Vasco de Gama) uvedla Deutsche Oper v Berlíně Meyerbeerovu poslední dokončenou – nedokončenou operu. Skladatel sice odevzdal pařížskému divadlu partituru, ale zemřel v průběhu zkoušek, během nichž, jak bývalo jeho zvykem, ve svých dílech prováděl i podstatné změny. Opeře proto chybí baletní hudba, kterou Meyerbeer komponoval vždy po dohodě s choreografem, a vyřešení se nedočkaly ani některé dramaturgické problémy, které vyplynuly z postupné proměny „exotické“ opery na operu historickou. Je hlavní postavou domorodá královna L’Africaine nebo portugalský mořeplavec Vasco de Gama?

V Berlíně sáhli po kritické edici, ale nebyli v jejím respektování tak konsekventní jako divadlo v Chemnitz při prvním provedení roku 2013. Dá se předpokládat, že se dosud hrané znění, jak je pro posmrtnou premiéru v Paříži 1865 upravil François-Joseph Fétis, bude kombinovat s novou verzí očištěnou od cizích zásahů. Téměř s jistotou se dalo předvídat, že Roberto Alagna (Vasco) bude zpívat hit „O paradis“ tak, jak ho dobře zná publikum na celém světě, a ne v autentické podobě s odlišnostmi v textu a v hudbě. Avšak dirigent Enrique Mazzola přihlížel k zažité praxi více, než bylo vhodné a nutné, zejména když škrty v partituře obhajoval v programu mj. nutností šetřit pěvce. Má snad Deutsche Oper v Berlíně méně schopné sólisty než opera v Chemnitz? Sama programová brožura usvědčovala inscenátory z nedůslednosti, např. když zdůraznila význam exotického koloritu, ale naproti tomu jedno podstatné číslo tohoto zaměření, indický pochod, bylo vynecháno, a také ohlašovaná restituce celé závěrečné scény smrti Séliky pod magickým manzanillovým stromem se na jevišti nekonala a nahradila ji obvyklá zkrácená verze. Hudební provedení mělo prvotřídní kvality, které se po koncertním uvedení Meyerbeerovy komické opery Dinorah se stejným dirigentem v minulé sezoně právem čekaly, ale takové ambice s ohledem na integritu díla, jako divadlo v Chemnitz, si Deutsche Oper nestanovila.

Režisérka Vera Nemirova uvedla příběh jakýmsi mottem, představovaným na rampě stále přítomnou bílou loďkou, jak ji z papíru skládají děti. Měl to být patrně symbol touhy po dálkách a naděje do budoucnosti, který není vyhrazen jen jednotlivcům (z loďky vystoupí a nakonec v ní odplouvá Inès, zatímco Vasco se vydává na pochod za dalšími výboji), ale celým společenstvím, jak naznačil vpád uprchlíků (?) do reálné situace, kteří na rampě sbírali své malé papírové lodičky. Režie se žel nesnažila realizovat dnešními prostředky důležitou součást účinu velké opery, totiž její vizuální stránku. Jednotný rámec celé opery (scéna Jens Kilian) tvořila půlkruhová černá stěna s nákresem mapy zeměkoule, která se dala nazad sklápět a tím zvětšovala hrací plochu. Ve stěně byly dva otvory, v nichž se objevovaly a zpívaly některé osoby. Jako nešťastný nápad se to ukázalo v druhém jednání, odehrávajícím se ve vězeňské kobce. Protagonistku Séliku (Sophie Koch) tu režie odsoudila za okénko, kde byla jako figurka na orloji vidět od pasu nahoru a měla v této pozici přednést celou velkou scénu ukolébavky. Navíc Vasco, jemuž ukolébavku zpívala, byl vzhůru, Séliky si vůbec nevšímal a pořád něco kutil se svými zavazadly. Podobně i Nélusko (Markus Brück) za zdí v okénku musel odzpívat větší část své árie. Výstupy hlavních postav tam jednoduše nepatřily, a Roberta Alagnu by k tomu nepochybně nikdo nedonutil, ten věděl, kde má svoje sóla přednášet – hezky na rampě.

Přesazení děje někam do padesátých let 20. století by přes všechny vzniklé anachronismy nevadilo, jako posuny v charakteru osob, u nichž jsem postrádal přesvědčivost a smysl. Vynalézavý libretista Scribe postavil příběh na dramaticky nosném milostném pětiúhelníku. Ve dvojici sokyň, milujících Vaska, režisérka zřejmě chtěla zvýšit aktivitu Inès a naopak Séliku učinit poddajnější. To zasáhlo i hudební koncepci, když pro představitelku Inès (Nino Machaidze) byla zvolena zpěvačka s poněkud tmavším a větším hlasem, než pro Séliku, ačkoli Meyerbeerův záměr byl přesně opačný. Režisérka předvedla Séliku i v rozporu s minimální pravděpodobností, s níž zkušený libretista Scribe vždy počítal, jako bytost zcela pasivní, která se nechá donutit nejen k přijetí křesťanství, ale i k mnišskému svěcení, a to vše v přítomnosti Néluska, který ji miluje a je jako kormidelník vlastně pánem zámořské výpravy, během níž se tento násilný akt odehrává. Markus Brück zde osvědčil své schopnosti, když skvěle odzpíval baladu o králi mořských bouří Adamastorovi, zatímco ho režie nutila tu na stole, tu na nápovědní budce „cvičit“ s dámičkou, která se vyklubala zpod řeholního hábitu. Soudě podle obvyklého aranžmá děkovačky, kdy se největší potlesk očekává při klanění protagonisty, pak berlínské obecenstvo zvolilo za hrdinu večera právě intrikána Néluska, který se v nejnovějších inscenacích jeví jako nejatraktivnější figura kusu.

K působivým momentům režie lze počítat s výjimkou zmíněných excesů třetí jednání na lodní palubě s výborně zvládnutými davovými výjevy a scénu královské rady v prvním jednání. Nemotorní funkcionáři v šedivých oblecích se tu pustí do sebe, chtějí se prát, ale neumějí to, jsou směšní, ale přesto nebezpeční. Paralela k nedávné minulosti i současnosti jako vystřižená.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.