úterý, 3. březen 2015

V Opavě ožila ponurá inscenace Verdiho Macbetha

Napsal(a) 

Macbeth v Opavě, foto Petr Veselý Macbeth v Opavěfoto: Petr Veselý

Slezské divadlo v Opavě po nedávném pozitivním ohlasu Její Pastorkyně na festivalu Opera 2015 (cena diváků za nejlepší představení) představilo v neděli další operní premiéru. Macbeth Giuseppe Verdiho se v Opavě představil jako ponuré, stísněné drama. Navzdory finančním škrtům, které divadlo zažilo a zažívá, se v rámci možností podařilo připravit inscenaci důstojnou a přes některé výhrady poměrně přesvědčivou.

Vedle Wagnera patrně nejslavnější operní skladatel Verdi to z počátku neměl v životě dvakrát jednoduché. Narodil se v roce 1813 ještě před sjednocením Itálie ve vesnici Le Roncole a francouzský úředník této tehdy francouzské provincie jej pokřtil jako Josepha-Fortunina-Francoise. Později se stal „Rakušanem“ podle nového dobyvatele, který ovládl zemi. První operu Obertho složil v roce 1839, to už byl tři roky ženat s Margheritou Barezziovou.

Jenže tragédie začala stíhat tragédii: nejprve mladé rodině zemřela malá dcerka, posléze umřel také jejich syn a za několik měsíců i Verdiho mladá žena. Ironií osudu pak ještě skladatelův mecenáš Bartolomeo Mirelli v La Scale změnil svůj plán a chtěl po něm komickou operu! Rozkolu zabránil jen odhad impresária Mirelliho, který rozpoznal Verdiho nesmírný talent.

Macbeth je příznačný novým přístupem k operní látce. Skladatel píše zpěvní linky této temné, osudové tragédie podle dramatických dispozic předlohy. Snaha o maximální intenzitu výrazu, expresivně vyhrocené pěvecké party hlavních hrdinů Macbetha a jeho ženy, i zcela mimořádná hudba této opery, která je konglomerátem fantastična, iracionality, strachu, temných sil i hrdinství, lákají k novým nastudováním a interpretačním sondám.

Verdi si pečlivě vybíral předlohy a celý život lpěl na dramatické nosnosti a kvalitě libret. Jeho nejčastějším „dodavatelem“ byl Francesco Maria Piave, jenž také vytvořil s Andreou Maffeim libreto podle stejnojmenné tragédie Williama Shakespeara z roku 1606. Světová premiéra se uskutečnila 14. března 1847 ve Florencii v Teatro della Pergola. Dílo mělo úspěch u diváků, konzervativní kritika už byla nadšena méně. Verdi se po letech k Macbethovi vrátil a přikomponoval nová hudební čísla, baletní scény a celé dílo přepracoval.

Macbeth v Opavě, foto Petr Veselý Macbeth v Opavěfoto: Petr Veselý

Režie Jany Andělové Pletichové tentokrát vsadila na úspornější výrazové prostředky místa, času a děje. Bylo až s podivem, že scéna, která byla od začátku do konce představení stejná, nepůsobila toporně a jednotvárně. Jednoznačným úspěchem výtvarného řešení scény (Jaroslav Milfajt) byla stěžejní kulisa, která zlověstně upoutávala pozornost. Výkony některých sólistů tentokrát nebyly bez problémů. Naproti tomu orchestr Slezského divadla pod vedením dirigenta Petra Šumníka tentokrát podal jeden ze svých lepších výkonů.

Na úvod zaujala sekvence s létajícími čarodějnicemi a depresivní „pavoučí“ oltář z pokroucených černých sloupů připomínajících temnou svatyni, dále však nic přesvědčivého nepřidala. Scéna vraždy krále je však představena sugestivně a připomněla poučenost také filmovým řemeslem (F. F. Coppola – Rozhovor).

Pěvecky přesvědčila zejména sólistka opavského divadla Katarína Jorda Kramolišová (Lady Macbeth), jíž pěvecky i herecky náročná role svědčí a dozrává k pozoruhodným výkonům. Alexandr Vovk (Macbeth) jí sekundoval dobře herecky, pěvecky byl ve vyšších tónech zpočátku méně přesvědčivý.

Verdiho Macbeth je typický nejen náročnými pěveckými party, ale rovněž důležitostí dramatického hereckého projevu. Téma osudu se vine jako příznačná bílá nit celým dílem a hlavní postavy dramatu jednají a konají své činy pod rouškou osudové vrženosti a nezvratnosti. O to náročnější je nestát se pouhou replikou, ale vdechnout svým činům také vnitřní opravdovost.

Macbeth v Opavě, foto Petr Veselý Macbeth v Opavěfoto: Petr Veselý

Orchestr v předehře šestiosminového Allegra assai moderata energicky zahájil úvodní souhru fagotů, hobojů a klarinetů přesvědčivě. Smyčcová sekce byla rozjitřená vzrušenými vibráty. Spolehlivé vedení orchestru Petrem Šumníkem bylo až do konce představení jednou z devíz nedělní premiéry.

Druhé dějství bylo uchopeno jistěji. Macbeth už naplno mohl vyjádřit propukající šílenství, které bylo gradováno vidinou zavražděného dalšího zavražděného – tentokrát Macbethova přítele Banca (Dalibor Hrda). Katarína Jorda Kramolišová jako Lady Macbeth zcela neotřesitelně kralovala scéně zvrácenou sebejistotou, s níž žene manžela do zkázy, pěvecky byla přesvědčivě afektovaná, jedovatá a intonačně jistá. Slušně se představila také mužská část pěveckého sboru Slezského divadla při přípravě vraždy Banca. Problémy, které Vovk projevil ve vyšších rejstřících svého partu, bohužel přetrvaly i ve druhém dějství.

Katarína Jorda Kramolišová svou roli ztvárnila s potřebnou strhující fatalitou, ale získala si diváky také plnokrevnou živočišností a sexualitou, již demonstrovala od prvního dějství v posteli s milencem. Ve druhém dějství byla její nebezpečná svůdnost prezentována druhou postelovou scénou s manželem – nyní již samozvaným králem Macbethem.

Macbeth v Opavě, foto Petr Veselý Macbeth v Opavěfoto: Petr Veselý

Poté co se mordy zaslepený pár rozhodne vyvraždit zbytek potenciálních soků (rodinu zavražděného Macbethova přítele Banca), dochází k dalšímu sestupu na pomyslné dno lidství. Život si zachraňuje pouze Bancův syn Malcolm (Dušan Růžička), kterému se před vrahy podaří uprchnout do Anglie. Odplata nebo spíše spravedlnost však na sebe nenechá příliš dlouho čekat.

Shakespeare svou tragédii vystavěl zejména na predestinaci osudu, před kterým se nedá uniknout. Díky tomu je jeho Macbeth psychologicky méně přesvědčivý, než jiná dramata a má svým způsobem blíže k antickému dramatu. Postava Macbetha se vzpírá jakémukoli prokreslenějšímu uchopení, zlo jej pohlcuje bez nároku na nějaký boj. Deux ex machina v této slepě osudové hře přichází v podobě pohyblivého lesa povstalců a protivníků, kteří naplní poslední část věštby. Macbeth umírá rukou Macduffovou (Juraj Nociar), jeho žena následkem šoku a šílenství opouští svět ještě před ním.

Jelikož Verdi vystavěl své hudební drama Macbeth zejména na sólech padoušského páru, nelze hodnotit výkony dalších protagonistů příliš relevantně. Co však vadilo, byl toporný herecký projev Dalibora Hrdy. Ostatní představitelé odehráli své party nikoli odevzdaně, předně bych vypíchnul výkony Rudolfa Medňanského, Juraje Nociara a herecký výkon milence Jiřího Siudy.

Na úvod zaznělo v projevu ředitele Slezského divadla Jiřího Paskera přání, aby se i za 200 let sešli lidé v tomto místě a prostoru nad uměleckým zážitkem. Takové přání je možné realizovat jen za předpokladu, že jej nebudou házet do žita lidé, kteří o penězích pro uměleckou instituci často díky rozmaru osudu nepodobnému Macbethovi rozhodují. Přejme si, aby jim toto představení evidentně realizované s jistým finančním nedostatkem, otevřelo oči.

Milan Bátor

Profesí hudební pedagog, teoretik a kytarista, vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Pochází z umělecké rodiny: bratr David je uznávaným básníkem, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým spisovatelkám, známá byla i přátelstvím s australským prozaikem Alanem Marshallem (Už zase skáču přes kaluže). Zájem o klasickou hudbu jej provází od dětství. Je vášnivým sběratelem a posluchačem nahrávek klasické, jazzové a rockové hudby na nejrůznějších nosičích, jako hudební publicista dosud napsal několik stovek textů uveřejněných v různých českých i zahraničních médiích. Od roku 2017 spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a Českým rozhlasem Vltava na tvorbě hudebních pořadů. Svůj bytostně existenciální zájem o hudbu ve všech jejích podobách vyvažuje aktivním hraním v komorních uskupeních a kapelách.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.