úterý, 10. leden 2017

Úspěšné debuty v drážďanských Hoffmannových povídkách

Napsal(a) 

Hoffmannovy povídky, foto Jochen Quast Hoffmannovy povídkyfoto: Jochen Quast

Počátkem prosince připravila Semperoper v Drážďanech premiéru opery Hoffmannovy povídky Jacqua Offenbacha a byla to hned pro několik umělců zkušenost, kterou v tomto světově věhlasném operním domě uvedli zcela poprvé. Debut to byl pro francouzského dirigenta a hudebního skladatele Frédérica Chaslina, který se narodil roku 1963 v Paříži a je častým hostem na mnoha divadelních scénách po celém světě. Se značně zredukovaným počtem hráčů souboru Staatskapelle Dresden si doslova, a to v nejlepším slova smyslu, pohrál. A nejenže jako celek připravil posluchačům nepřebernou řadu pikantních offenbachovských barev, nechal citlivě vyniknout i významným osobnostem svěřeného tělesa. Za všechny hráče jmenujme například hobojistku Céline Moinet, jejíž nástroj bylo skutečnou radostí poslouchat! Další sóla, ať už ta od prvního violoncellisty či ta od hráčů na horny, byla vždy pastvou pro uši a v průběhu večera jsem nezaznamenal jakékoliv zaváhání. Ušlechtilost tónu, jeho nesení se prostorem a unikátní soustředěnost, to vše bylo výsledkem dirigentovy do detailu promyšlené instrumentální přípravy.

Debutantem byl v Semperově opeře též představitel Hoffmanna. Američana Erica Cutlera jsem měl možnost slyšet v divadle naživo prvně. V návaznosti na záznamy jeho hlasu z některých divadelních produkcí jiných scén jsem vrcholná očekávání neměl. Oč však příjemnější překvapení to bylo, slyšel-li jsem jeho tenor tváří v tvář! Jeho výkon herecký i pěvecký byl impozantní. Ve všech dějstvích svůj hlas neúnavně ovládal výtečným stylem, překrásné kulaté výšky mu z úst přímo proudily a právem si na konci večera vysloužil dlouhotrvající a bouřlivý potlesk. Podobným způsobem lze popsat úspěch německé mezzosopranistky Christiny Bock, kterou příroda obdařila charismatickým jevištním projevem a plným a ohebným, spíše temněji zabarveným hlasem. Postava Múzy plně odpovídala jejímu naturelu a svým výkonem patřila k tomu nejlepšímu, co bylo onoho večera v Drážďanech možno slyšet. Vzhledem k tomu, jak kvalitní pěvce se pro inscenaci podařilo zajistit, lze přívlastek „nejlepší“ rozšířit i mnohem dále. To, jakým způsobem zazpívala maličká a mladičká Finka Tuuli Takala svůj part Olympie, bylo příkladné. Její koloratury měly vše, co si jen dokážu přát a není vůbec divu, že jí byly v této sezóně též v Drážďanech svěřeny role Gildy, Blonde a Královny noci. Jméno Tuuli Takala, kterého budou zanedlouho plné všechny hudební časopisy, diskuse, internetové portály, významné světové produkce a galakoncerty, všem vřele doporučuji si zapamatovat. Antonií byla velmi citlivě a tklivě zpívající Sarah-Jane Brandon, jíž nedělalo problémy z čistě zazpívaného pianissima přecházet do dramaticky vyznívajících pevných výšek. Světově vyhlášenou pěvkyní je dnes již kanadská sopranistka Measha Brueggergosman (Giulietta), u které se tak dostávám k v pořadí třetímu úspěšnému debutu v Drážďanech. Bezpečně předvedla, proč je celosvětově vyhledávanou pěvkyní a i díky svému prvku exotiky byla bezvadným článkem dámské části obsazení. Bylo by snad i zločinem, kdybych napsal, že elitní německá mezzosopranistka Christa Mayer v roli „hlasu matky“ pouze doplnila výčet výše popsaných umělkyň. Scéna, ve které se objevuje a postupně se při zpěvu v tercetu přibližuje blíže a blíže k divákům na scénu, byla právě díky jejímu přednesu tak úchvatná, že bych ji označil za absolutní vrchol celého večera.

Hoffmannovy povídky, foto Jochen Quast Hoffmannovy povídkyfoto: Jochen Quast

Vrátím-li se k mužům, dostávám se k ikoně basového oboru, kterou je bezesporu britský umělec Peter Rose. Ať už píseň o diamantu, či jakákoliv jiná scéna, vše bylo v jeho čtyřech ďábelských rolích podáno mistrně. Tak jak tohoto pěvce dlouhodobě sleduji, je to osobnost s velkým srdcem a snad nevyčerpatelným potenciálem. Z dalších představitelů mile rád jmenuji velmi dobře se profilujícího tenoristu Aarona Pegrama, který dal rovněž svým čtyřem postavám neobyčejně zajímavý náboj.

Celkově svou inscenací režisér Johannes Erath spolu s autorkou scény Heike Scheele a autorkou kostýmů Gesine Völlm vytvořili poutavou jevištní zábavu, ve které použili jak postranní lóže, tak i například prostor uličky mezi sedícím obecenstvem první řady a zády dirigenta. Jednotlivé výjevy a scény na sebe šikovně navazovaly, výsuvné plošiny vytvářely v prostoru vícevrstvé plastické obrazce, promítané video nebylo k účinku zneužito, nýbrž využito, a to, co se dělo na scéně, odpovídalo zpívanému slovu. Není zde záměrem popisovat více, každý potenciální divák, nechť objevuje sám. V Semperoper bylo opět možno zažít špičkový operní večer a dovoluji si na závěr připomenout, že dálnice z Prahy do Drážďan je konečně od 17. prosince nově otevřena, a že je tak cesta autem do půvabného saského města pohodlnější než kdykoliv předtím.           

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.