Festival Opera 2015 vstoupil do svého dvanáctého ročníku (koná se vždy v roce zakončeném lichou číslicí) premiérou opery Arriga Boita Mefistofeles ve Státní opeře. Program festivalu je letos zvláště bohatý a nabitý událostmi, účastní se jej nejen všechna česká, moravská a slezská divadla, která mají operní soubory, ale poprvé také všechny tři operní soubory ze Slovenska. Jednu z dramaturgicky nejzajímavějších inscenací přivezlo tentokrát Moravské divadlo Olomouc, které si pro svůj večer v Národním divadle zvolilo u nás zcela neznámou operu terezínského skladatele Viktora Ullmanna Pád Antikrista. Její premiéra zahajovala v Olomouci festival Dny židovské kultury 18. října 2014, tedy v den sedmdesátého výročí skladatelovy smrti v koncentračním táboře v Osvětimi. K tomu musíme dodat, že Pád Antikrista, který skladatel dokončil roku 1935, měl svou světovou premiéru teprve o šedesát let později, roku 1995 v německém Bielefeldu a podruhé byl uveden v lednu 2007, kdy jsme tuto operu viděli opět v německém divadle, tentokrát v Hofu.
Viktor Ullmann, který zemřel v pouhých šestačtyřiceti letech, vybral pro své operní dílo antroposoficky zaměřenou “dramatickou skicu” Alberta Steffena. Její obsah je filosofickou disputací na téma bůh či ďábel a její postavy jsou bezejmenné – krutý a despotický Regent (diktátor), Kněz, Technik (vědec-konstruktér), Umělec (básník), Hlídač/Stařec, Vyvolavač, Eurytmistka. Kněz, Technik a Umělec jsou v Regentově vězení, z něhož mohou vyjít jen tehdy, splní-li jím určený úkol. Kněz a Technik Regentovi vyhoví, Umělec zůstane raději uvězněn. Veden Starcem uvědomí si svou osobitost, nazve Regenta Antikristem a skrze utrpení těla osvobodí svého ducha. Regent pyšně míří vzhůru k nejvyšším bytostem v raketě, kterou pro něj Technik zkonstruoval, je však zničen. S úlevou vítají vzkříšený Kněz, Technik a Umělec pád Antikrista.
Skladatel Ullmann byl stoupencem antroposofických myšlenek Rudolfa Steinera a vstoupil do Antroposofické společnosti ČSR roku 1931 za patronace skladatele Aloise Háby. Operu Pád Antikrista opatřil podtitulem Bühnenweihefestspiel (volně přeloženo slavnostní světící hra nebo zasvěcovací hra), který před ním použil pro svůj Prsten Nibelungův a pro Parsifala Richard Wagner. Není proto divu, že bylo Moravské divadlo s touto inscenací pozváno už v době olomoucké premiéry do centra Steinerovy antroposofické školy, jímž je v současné době rekonstruovaná budova Goetheana ve švýcarském Dornachu, aby zde jako první účinkující vstoupilo do nově vybudovaného orchestřiště, jež dosud Goetheanu chybělo. Diváci jejich výkony odměnili potleskem ve stoje.
Šéf opery Miloslav Oswald projevil svým rozhodnutím zařadit Ullmannův Pád Antikrista do repertoáru Moravského divadla (existovala pouze jediná nahrávka ze světové premiéry v Bielefeldu) velkou odvahu, protože olomoucké obecenstvo už dávno odvyklo dramaturgické odvaze operního souboru. Protože jej však Pád Antikrista opravdu zaujal, věnovalo divadlo jeho inscenování mimořádnou pozornost. Nabízela se možnost respektovat specifiku Steinerova antroposofistického učení, jehož součástí je eurytmie (způsob lidského projevu prostřednictvím tělesného pohybu), kterou Rudolf Steiner přiřadil k jednotlivým typům umění (básnictví, hudba, divadlo, malířství, sochařství, tanec) jako jim rovnou samostatnou kategorii. A právě ze Steinerových uměleckých zásad se rozhodli vyjít zvolení inscenátoři v čele s režisérem J. A. Pitínským, který k výtvarné spolupráci vyzval své osvědčené spolupracovníky, scénografa Tomáše Rusína a autorku kostýmů Zuzanu Rusínovou-Štefunkovou. Pro takto sestavený inscenační tým nebylo problémem chápat eurytmii jako základní inscenační princip v duchu definice antroposofického divadla, v němž jsou “zvláštním způsobem stylizovány všechny prvky jevištního výrazu až po scénografii, antinaturalistickou podobu kostýmů, osvětlení“.
Scénografie Pádu Antikrista obsahuje výrazně geometricky formované prvky, projevující se i v jednoduchém originálním nábytku, abstraktní fantazijní kostýmy jsou podřízeny výtvarné, nikoli charakterotvorné logice a barevnými kontrasty oživují spíše neutrální scénografii ozvláštněnou geometricky formovanými světelnými tvary. V akčních zlomech doplňovaly scénografii projekce, dokreslující dramatické situace. Pohybové herectví nahradilo veškerou mimiku a jakékoli psychologické projevy jednajících postav, které byly výrazně nerealisticky líčeny. Dirigent Oswald modeloval orchestr velmi plasticky a bohatě strukturovanou Ullmannovu hudbu architektonicky přesně vystavěl, inscenátoři společně postupovali krok za krokem v intencích mimořádné abstrakce sdělovaných myšlenek slovních i hudebních, v jejich vzájemné provázanosti, která se s odstupem od říjnové olomoucké premiéry ještě dále prohloubila.
Také hostování v Národním divadle inscenaci prospělo zasazením stylizovaně formované inscenace do slavnostního novorenesančního rámce. Zejména představitel Regenta (Antikrista) Václav Málek se ve své roli oproti premiérovému výkonu více uvolnil a po pěvecké i herecké stránce předvedl svou vrcholnou kreaci prostou všech zbytečných tenzí. Podobně přesvědčiví byli všichni ostatní účinkující jako Jiří Přibyl (Hlídač/Stařec), Martin Štolba v roli Technika, Milan Vlček jako Umělec, Petr Martínek, který ztělesnil Kněze, Nataša Kraus jako Eurytmistka. Také orchestr řízený dirigentem Miloslavem Oswaldem podal mimořádný obdivuhodný výkon. Zážitek.
