Tato sezona přímých přenosů představení Metropolitní opery v New Yorku do kin je pečlivě namíchána z pěti starších inscenací, které už viděli i diváci v kinech – Turandot, Massenetova Manon, Madama Butterfly, Tosca a Donizettiho Marie Stuartovna – a z pěti nových produkcí, Achnaton Philipa Glasse, Vojcek, Porgy a Bess, Händelova Agrippina a Wagnerův Bludný Holanďan. U dvou z nich, u Achnatona a u Agrippiny budeme dokonce přítomni premiéře.
První přenos Met live in HD proběhl v sobotu 12. října a přinesl řadu informací nejen o samotné produkci a o jejích protagonistech. Představením provázela mimořádně sympatická budoucí představitelka Bess Angel Blue, která inspirovala všechny protagonisty večera k velmi spontánním odpovědím na její otázky. Vzpomínalo se pochopitelně také na opulentní inscenace Franca Zeffirelliho, který zemřel v červnu ve věku devadesáti šesti let, tento přímý přenos mu byl věnován. Jeho scénografii diváci na počátku druhého jednání nadšeně zatleskali, což jsem zažila pouze jednou, ve Velkém divadle v Moskvě.
Úplný začátek představení, dirigovaného novým hudebním ředitelem Met Yannickem Nézet-Séguinem (od 2018), byl poznamenán několikerými pohledy jak sboru, tak i sólisty směrem k dirigentovi, který mimochodem v novém nastudování dirigoval svou první operu od skladatele Giacoma Pucciniho. Jeho pojetí mne přesvědčilo svým důrazem na výrazně kontrastní plochy velkooperní střídané s komickými čísly tří ministrů a se ztišenými intimními místy partitury, z nichž nejvíce vynikla scéna s Liu ve třetím jednání. Otrokyni Liu ztělesnila vynikající mladá italská sopranistka Eleonora Buratto, která si získala obdiv obecenstva svou přirozeností a hloubkou prožitku. Její hlas je kulatý, barevný, jednolitý ve všech rejstřících a pěvkyně s ním zachází s obdivuhodnou muzikalitou, perfektně frázuje. Navíc svůj výkon přesvědčivě vyklenula a dokázala se poddat melodii natolik, že diváky doslova fascinovala.
Představitelka Turandot, americká sopranistka Christine Goerke se postupně rozezpívala – zpočátku malinko zápasila se znělostí a prozpívaností výšek. Přestávková videovzpomínka na Jessye Norman, která zemřela 30. září, a zařazení dvou árií v jejím podání – Ariadny ze Straussovy Ariadny na Naxu a Sieglindy z Wagnerovy Valkýry, byla jistě nezáměrnou ranou pod pás. Jessye Norman svým velkým, přirozeně znějícím hlasem a zdravým temperamentním muzikálním projevem i představitelskou přesvědčivostí předvedla, co znamená pojem pravá operní diva. V tomto punktu k ní měla mnohem blíž představitelka Liu Eleonora Buratto.
Poprvé se v živém přenosu z Met představil azerbajdžánský pěvec Jusif Ejvazov, manžel Anny Netrebko. Jeho tenor má temnější barvu, zní tlumeněji než průraznější hlasy jeho stimmkolegů a pochopitelně nemůžeme u něj ani u jeho spolusólistů odhadnout, nakolik se jejich hlas nesl rozlehlým hledištěm Met. V přímém přenosu obstál však Ejvazov díky své kvalitní dechové technice velmi dobře, dovedl si rozvrhnout síly a part zvládal s přehledem. Také po stránce herecké a pohybové nezklamal – má živou mimiku a pohybuje se docela přirozeně.
Party tří ministrů – Pinga, Panga a Ponga (jejich představitelé nebyli, bohužel, v programu uvedeni!) bývají vždy příležitostí k dokonalému ansámblovému zpívání. Dva tenoristé jako Pang a Pong, zkušení zpěváci, zpívali výborně, jejich hlasy zněly zářivě a patřičně průrazně, ale mladý barytonista barevně nevýrazného a málo znělého hlasu nevytvářel patřičně kontrastní pěveckou linku, „netvrdil muziku“. Sezpívanost tria na to silně doplácela.
Inscenace měla svůj faktický hudební vrchol ve chvíli smrti Liu. Tato scéna byla tak působivá, že jsem opět jednou díky pojetí dirigenta Yannicka Nézet-Séguina dala bezvýhradně za pravdu Arturovi Toscaninimu, když po smrti Liu ukončil představení Turandot a odložil taktovku přibližně se slovy: tady mistr skončil své dílo. Co by si však režisér Franco Zeffirelli počal s tou lidem tak oblíbenou operou, kdyby neměla slunečný happy end a nevrátila se v něm na jeviště Met jeho bombastická scénografie. A tak následoval dlouhý dosti nezáživný duet Turandot a Kalafa a závěr, v němž zopakovali některé melodie z dřívějšího průběhu opery. A tak vyzněl konec opery jaksi přilepeně, jako by tam byl hlavně kvůli vizuálnímu efektu.
