Trojice komorních inscenací na festivalu Opera 2022: Beyond the Garden, TiAmo a Logika chaosu

Na letošním patnáctém festivalu Opera 2022 bude z ohlášených devatenácti představení osm věnováno inscenacím malých operních souborů, alternativě stálých kamenných divadel. O víkendu 29. a 30. ledna jsme mohli vidět produkce ansámblů mezinárodní Opera povera, brněnského ISHA tria s hosty a v neděli 6. února pak produkci pražské Run Operun.

Beyond the Garden (Za zahradou)

Opera povera (Concept operapovera) uvedla v koprodukci se Slovinským komorním hudebním divadlem a Cankarovým domem v Lublani ghost operu Stephena McNeffa Beyond the Garden (when the past is not what you want to remember – když minulost není to, na co byste chtěli vzpomínat). Komorní opera o prologu a sedmi scénách vznikla na libreto básnířky Aoife Mannix. Původní inspirací byl příběh Almy Mahlerové a její dcery Manon Gropius, která zemřela v osmnácti letech (Alban Berg jí věnoval svůj houslový koncert Památce anděla). Během vývoje společného díla skladatele a libretistky se vztah Almy a Manon stále víc rozvolňoval ve prospěch obecnějších vztahových problémů a duševních hnutí stárnoucí ženy a mladé dívky. Z Almy se stala Ottilia a z Manon Klara. Také časová souvislost se obrátila naruby a celá opera dostávala složitější a složitější strukturu. Styčné body však zůstávají. Scénografie se vždy mění při hostování malého souboru v různém prostředí, je tak trochu site-specific.

Divadelní sál Venuše ve Švehlovce u Náměstí Jiřího z Poděbrad se stal velmi působivým scénografickým prostorem, režisér inscenace Rocc jej dokonce nazval nejlepším, v jakém zatím hráli. Prolog opery tu mohl zaznít z balkonu, zpívaný dialog probíhal uvnitř pokoje, jehož součástí byl prostor pro orchestr a pro diváky, krásně byly využity prosklené dveře v pozadí osvětlené modrými reflektory. Těmi mohla volně odcházet a přicházet Klara, zatímco Ottilia zůstávala u svého křesla s nezbytnou sklenkou v ruce.

Skladatel Stephen McNeff se při debatě po představení zmínil, že nekomponoval u klavíru, ale psal svou hudbu přímo pro nástroje malého orchestru (klarinet, housle, kontrabas, harfa, rozšířené bicí, klavír). Orchestr řídil mladý slovinský dirigent Iztok Kocen. Bylo až překvapivé, nakolik byla řeč vokálních interpretek a nástrojů jednolitá, a přitom neustále proměnlivá. Pro postavu Ottilie se podařilo získat renomovanou britskou mezzosopranistku Susan Bickley, jejíž výkon byl po pěvecké stránce barevný, kulatý, výrazově dokonalý, a také po stránce herecké excelentní. Obtížný part Klary zpívala a hrála rovněž na vysoké úrovni sopranistka Katja Konvalinka, která je zároveň ředitelkou Slovinského komorního hudebního divadla, které operu spoluprodukovalo. Obě dámy byly kostýmovány tak, aby bylo na první pohled patrné, že představují dvě naprosto kontrastní bytosti. Ottilia – to je stárnoucí dáma ve zdobném brokátovém županu a v upnuté krajkové pokrývce hlavy, reprezentuje poslední léta rakouského císařství, Klara je v moderním sněhobílém jednoduchém overalu. Ottiliin svět ubíhá od vánoc 1964 v New Yorku až do velikonoc 1938 v Benátkách, kdy pochopila, že ztratila to, co měla nejcennějšího – totiž kontakt s někým, koho na rozdíl od svých střídajících se manželů a milenců skutečně hluboce milovala.

Opera Beyond the Garden je pro Operu povera charakteristická, patří mezi Roccovy typické projekty. Režisér totiž nejraději spolupracuje s žijícími skladateli, byť to někdy (a v tomto případě velmi výrazně) znamená, že autor má chuť měnit některá místa své skladby téměř po každém představení…

ISHA Trio, foto Josef Herman

TiAmo (Miluji tě)

O den později následovala v divadle La Fabrika další inscenace současné opery v Roccově režii, tentokrát týmová opera brněnských či moravských tvůrců pod názvem TiAmo od skladatelů Ivo Medka, Sáry Medkové a Víta Zouhara, kteří se spolu s ISHA triem (Lucie Rozsnyó – hlas, Hana Hána – flétna, hlas, Sára Medková – klavír, hlas) spolupodíleli na interpretaci díla. Ivo Medek – ready-mades, bicí, Vít Zouhar – hlas, laptop, Lukáš Medek – video, Jiří Pejcha – zvuk. Týmová práce na TiAmo, díky níž vznikla koláž „o proměnách ženských rolí, tužeb, potřeb a objektů jejich zájmu: láska, matka, nástroj, hračka, emancipace…“ byla údajně inspirováno novinovými zprávami „které reagují na změny ženských postojů a práv poslední dekády a proměny jejich vnímání v globální společnosti“. Jednotlivá témata na sebe bezprostředně navazují, vstupují do nich těsně propojené různorodé prvky včetně videovstupů zachycujících videozáznam inscenace.

Tři mladé ženy ISHA tria byly středem zájmu, jejich dalším jevištním spoluhráčem byl skladatel Ivo Medek hrající na bicí apod. Vít Zouhar a Lukáš Medek seděli za laptopy, Jiří Pejcha u zvukového mixážního pultu. Večer působil dojmem bezprostřední improvizace, bylo však jasné, že v tomto počtu jednotlivých tvůrců by skupinová improvizace nebyla realizovatelná. Dívky měly hlavní hereckou roli, ozvláštňovaly ji i častou proměnou kostýmů, ostatní je doprovázeli nebo obkružovali dalšími doprovodnými akcemi. V koláži hudebních stylů se neztratila ani folklórní inspirace, součástí byly ukolébavky všeho druhu včetně té Brahmsovy hrané dětskou plyšovou hračkou. Základním stavebním prvkem večera byla hravost všech zúčastněných a jejich společná snaha pojmout originální příspěvky jednotlivých tvůrců a interpretů do volně tekoucího díla, v němž jednotlivá témata navazovala jedno na druhé. Divadelnost večera spočívala ve zdůrazňování „koukatelnosti“ jednotlivých hudebních vstupů.

Byl to inspirativní hudební večer interpretovaný umělci spřízněnými volbou – tak jak je to možné tradičně snad opravdu jenom v Brně. A bezpochyby celá tato produkce, nejen Ivo Medek jako takový, byla ready-mades. Součástí večera byla i debata po představení, v níž se diváci mohli ptát na vznik díla a na další zajímavosti týkající se jeho realizace.

Run Operun: Logika chaosu, foto Vojtěch Brtnický

Logika chaosu

Operní skupina Run Operun předvedla spolu se členy Please the Trees na festivalu Opera 2022 svou nejnovější inscenaci. Takto čtvrtou reprízu Logiky chaosu, která měla premiéru po snad pěti covidových odkladech 1. září 2021 v Divadle NoD, kde ji nazkoušela a provádí. Je výsledkem spolupráce souboru Run Operun s rockovými hudebníky Václavem Havelkou a Kryštofem Kříčkem. Konkrétně její dramaturgyně Vilma Bořkovec – zde v roli režisérky – a dramaturgyně Barbora Pokorná se spolupodílely na textu večera a spolupracovaly se zúčastněnými pěvci, jejichž pěveckou improvizaci řídila koučka Bella Adamová. Ústřední postavou je herec Milan Vedral (Jan), který pozval k sobě na večírek čtyři vzájemně si neznámé osoby. Rózu (Eliška Gattringerová), Heřmana (Martin Vodrážka), Lucii (Eva Esterková) a Václava (Raman Hasymau). Každý z nich je stižen určitou formou psychické deformace, projevuje se jako samostatná osoba, která se dostává do tělesného kontaktu s ostatními pouze ve společných tanečních mezihrách.

Večer, který moderuje hostitel Jan, má velmi jednoduchý text, který se nejméně třikrát opakuje, pokaždé v poněkud jiné konkrétní podobě. Celá produkce má jednak performery, ale také minimálně tři další aktéry, kteří jsou viditelní za sklem jen pro ty diváky, kteří nesedí pod nimi (hraje se uprostřed divácké quasi arény). Operní pěvci dostanou možnost projevit se jako profesionální pěvci a tím se inscenace oddaluje od diváků, které, pochopila-li jsem dobře, hostitel považuje také za své hosty. Je to dobře, nebo špatně? Je-li součástí inscenace hudební improvizace, klade se obecenstvu určitá překážka v možnosti přidat se k improvizaci. A tak, jak už to bývá v podobně koncipovaných inscenacích, herec Milan Vedral s aktivní součinností diváků nepočítá. Ostatně diváctvo bylo tuhé. Zasmálo se snad jen při replice, že slovo „kajak“ zní stejně jak zepředu dozadu, tak i obráceně. Napadá mne – co by si počali účinkující, tedy konkrétně hostitel Jan, kdyby se aktivní diváci k jejich improvizaci připojili? Pro dané čtyři hosty měl nachystán převlek do artistních kostýmů růžové barvy (s výjimkou Lucie), v nichž se proměnili v loutky, ve výtvarné objekty. Chtěla bych zažít vpád diváků do té rádoby svobodomyslné „improvizace“! To by teprve byl večer s výrazným zakončením!

Sdílet článek: