sobota, 18. květen 2019

Tři pomeranče bez šťávy

Napsal(a) 

 , foto Dasa Wharton foto: Dasa Wharton

Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním.

 , foto Dasa Wharton foto: Dasa Wharton

Osmadvacetiletý Sergej Prokofjev byl v květnu roku 1918 na cestě do USA (setrval tam osm let, aby se, jak známo, do Ruska zase vrátil). Vzal si s sebou první číslo Mejercholdova časopisu Láska ke třem pomerančům s již zmíněným textem scénáře, podle něhož si sám napsal libreto ke své stejnojmenné opeře. Ve skladatelově libretu silně inspirovaném tímto textem nemůžeme nepostřehnout minimálně dvojí inscenační optiku, jíž Prokofjev, rozený dramatik, otevírá své dílo divadelním realizátorům. Jedna z vrstev je vytknuta před oponu na proscénium a do „věží“. Je to vrstva zcizující, do níž patří Tragici, Komici, Lyrici, Dutohlavci a také Podivíni (akční desetičlenný mužský sbor). Především oni potřebují svůj osobní prostor, nadhled, z něhož komentují dění na jevišti. I bez těchto „narušitelů“ operního děje je v Pomerančích spousta jednajících postav, v nichž se musíme zorientovat. Autor nabízí inscenátorům mnoho různorodých postaviček inspirovaných mimo jiné commedií dell´arte. Překvapilo mne, že této možnosti režisér a choreograf Radim Vizváry nevyužil. Ve spolupráci s renomovaným scénografem Borisem Kudličkou a jeho spolupracovnicí kostymérkou Nataliou Katamikado se rozhodl pro jednotné scénografické řešení, jímž je šedý soudní dvůr s možností volného přesouvání jeho jednotlivých segmentů. Domnívám se, že to není právě šťastné řešení. Pokud chtěli inscenátoři operu vystavět jako soudní spor mezi dobrem a zlem, pak jim takto přísně determinované vnějškové řešení scénografie příliš nepomohlo. Sevřelo jednotlivé výstupy do uzavřených šedých kójí bez možnosti oddělit a zvýraznit narušitele – „nadfigury“ zastánců jednotlivých divadelních druhů a také Podivíny. Jediným zpestřením scénografie byl obrazový vstup pro Fatu Morganu reprezentující zlo (nóbl dáma s bílou vznešenou parukou – Eva Urbanová) a pro představitele dobra, Kouzelníka Celia (František Zahradníček v kostýmu čaroděje z Harryho Pottera). Dobro a zlo je tedy zabaleno do téže obalové techniky.

 , foto Dasa Wharton foto: Dasa Wharton

Všechny postavy se střetávají ve středu jeviště spolu se skupinou pohledných siláků a akrobatů Losers Cirque Company, kterou jsme již viděli v inscenaci Brittenovy opery Billy Budd (režisér Daniel Špinar, choreografie Radim Vizváry). Strhávali na sebe hodně pozornosti v rolích Oblud, Opilců, Nenasytů a Ďáblů, byli bonusem v nepřehledné inscenační struktuře, které chybí srozumitelná hierarchie postav i dění. Radim Vizváry tvoří v Pomerančích detaily a poněkud přitom zapomíná na architekturu inscenace a na její srozumitelnost. Tuto vlastnost ostatně projevil už ve své operní prvotině, jíž byla Donizettiho Poprasku v opeře rovněž na prknech Národního divadla. Režisérovi chybí odstup a nadhled nad inscenací. Vytváří ji sice jako „divadlo na divadle“, ale tyto dvě vrstvy od sebe neodděluje - hodí obecenstvo do vody, aniž by je naučil plavat.

 , foto Dasa Wharton foto: Dasa Wharton

Za slabé místo Vizváryho inscenační koncepce považuji však také nápad s Kuchařkou (Zdeněk Plech) oplývající třemi prsy, které jí Princ neobratně uzme a od té doby se předstírá, že jsou to tři pomeranče. Dramaturgem Ondřejem Hučínem označeno jako klasický iniciační mýtus, na jehož základě hypochondrický Princ dospívá v muže. A tak se opera poněkud plíživě sune ke konci. Radim Vizváry se svým pohybovým spolupracovníkem Markem Zelinkou zpočátku detailně rozpracovávají pohyby sboru, se sólisty však pracují jen okrajově (Král Zdeňka Plecha, Fata Morgana Evy Urbanové, Truffaldino Jaroslava Březiny, Kouzelník Celio Františka Zahradníčka, Smeraldina Jany Sýkorové, Clarice Andrey Tögel Kalivodové…). Výraznější herecké a pohybové modelaci se nepoddal Král ani Fata Morgana a další, vystačili si s běžnými operáckými manýrami. Podařilo se aranžmá ďábelské postavy Farfarella (Csaba Kotlár) neseného na ramenou Losers Cirque Company.

Prokofjevova mladistvá, sršatá, vtipná, kupředu se deroucí hudba ve velkém orchestrálním obsazení našla svého obratného tlumočníka v anglickém dirigentovi Christopheru Wardovi, který si v Národním divadle vydobyl ostruhy svým nastudováním Brittenova Billyho Budda. Prokofjevových Pomerančů se ujal s velkou vervou a vytvořil s dobře hrajícím orchestrem ND kompaktní, avšak značně jednolité, většinou ve forte zahrané představení, jemuž nedopřál víc kontrastních míst. Velmi dobře se ujal svého partu sbor Národního divadla se svým sbormistrem Martinem Buchtou, jehož vybraný jedenáctičlenný mužský sbor ve svých výstupech doslova exceloval.

 , foto Dasa Wharton foto: Dasa Wharton

Zdeněk Plech zazpíval svou roli Krále i Kuchařky plným barevným basem, Eva Urbanová byla dobrou Fatou Morganou, Andrea Tögel Kalivodová předvedla svou roli Clarice a Princezny Linetky znělým, avšak poněkud nepříjemně rozhýbaným hlasem v kontrastu k jednolitému pěkně barevnému výkonu Jany Sýkorové jako Smeraldiny a Nikoletky. Aleš Briscein byl Princem, Truffaldinem Jaroslav Březina – oba v prapodivných kostýmech. Kouzelně zazněl part Princezny Ninetky v podání Marie Fajtové.

Lásku ke třem pomerančům jsem viděla poprvé v tehdejším Smetanově divadle. Byla to inscenace režiséra Georgije Ansimova, která mne tenkrát v roce 1963 okouzlila a pobavila. Nepamatovala jsem si, jak vypadala scénografie, ale když jsem si našla černobílé fotografie z inscenace, čekalo mne překvapení – geniální Josef Svoboda navrhl polokruhovou scénografii s osmi horizontálně členěnými pódii, která obkružovala orchestr pod nimi.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.