Letošního čtrnáctého bienále festivalu hudebního divadla Opera 2020 se účastní všechna stálá divadla naší republiky s výjimkou Severočeského divadla v Ústí nad Labem a dvě slovenská divadla, z Banské Bystrice a z Košic. Festivalový program obsahuje také inscenace šesti malých operních uskupení: Ensemble Damian, Run OpeRun, Ensemble opera diversa, Opera studio Praha, Hausopera a Opera povera.
Jihočeské divadlo České Budějovice přivezlo 11. února do Stavovského divadla svou dva roky starou inscenaci Verdiho opery La traviata, na kterou jsou právem hrdí. Zdejší operní soubor pod vedením režiséra Tomáše Studeného a za ředitelování osvíceného ředitele Lukáše Průdka usiluje o současný pohled na operní inscenace a je pro ně ochoten hodně udělat. Verdiho Traviata měla svou premiéru doma v Českých Budějovicích 20. října 2017 v Domě kultury Metropol, tedy v prostředí, které zejména po akustické stránce málo vyhovuje opernímu provozu. Dokud však město nepostaví novou divadelní budovu, je zejména operní soubor ve velmi složité situaci. Malá a velmi špatně renovovaná historická budova Jihočeského divadla může pojmout jen inscenace komorních oper. Hostování ve Stavovském divadle bylo pro českobudějovický soubor vítanou příležitostí.
Režisérkou a choreografkou inscenace je mladá žena mnoha talentů a profesí Veronika Poldauf Riedlbauchová, která připravila budějovické (a teď i pražské) publikum na svou inscenaci Traviaty také pomocí tištěného programu k inscenaci. V něm šifra -fř- ( dramaturg František Řihout) konfrontuje úryvky z knihy Karine Micard: Já, Giuseppina Verdi, v níž je průběh opery komentován slovy jejího autora, s inscenátorčinými myšlenkami. Veronika Riedlbauchová píše: „…můj způsob divadelního myšlení jde skrze metafory, symboly, znaky. Často říkám, že vytvářím na scéně ‚jevištní báseň‘. […] právě vizuální či pohybová metafora dokáže podpořit stylizaci, oživit nedějové části, odhalit skryté významy textu, a zintenzivnit tak hudební výraz.“
Mottem inscenace jsou slova rumunského divadelního režiséra Radua Afrima: „V divadle je mnohem důležitější to, co vnímáte, než to, čemu rozumíte. Nejúchvatnější je takové divadlo, kde hranice mezi realitou a surreálnem se stírají.“ Pravda, mnozí z diváků si přečtou program až po příchodu domů (jako já).
Veronika Riedlbauchová rozebírá svůj přístup k Traviatě a upozorňuje na to, že „Vnitřní svět Violetty […] rozkrývá taneční dvojice Matadora a Duše, která spolu se sborem obohacuje portrét o pohybové obrazy paralelního světa a podtrhuje tak symbolickou rovinu příběhu.“ A pokračuje: „Náš scénický prostor je prostorem psychickým. Scénografie podtrhuje téma očisty a oběti pomocí klíčového objektu – vany. Využívá také principu zmnožení různých dílčích prvků, a funguje tak na principu jakési instalace. […] Ocitáme se na velké párty, která je groteskním způsobem stržena do pohřbu.“
Veronika Riedlbauchová popsala svůj inscenační přístup opravdu důkladně. Kdyby jej naplnila tak, aby divák (v tomto případě já) především vnímal to, co mu inscenace říká, aniž by se snažil jí porozumět, byla bych vlastně spokojená. Linie výkladu se však neustále opakuje, takže divák je dříve či později doslova nucen ji pochopit. Občas mám bohužel pocit, že čím přesněji dokáže tvůrce svou inscenační práci slovně popsat a obhájit, tím těžší je pro některé diváky podlehnout kouzlu okamžiku, vnímat sdělené především emocionálně, nechat se jím unést a na konci si s úlevou třeba i poplakat.
Scénografka Lucia Škandíková vytvořila bílou, ze tří stran uzavřenou scénografii, jíž v pozadí jeviště vévodí prostorná vana. Za ní je horizontální pás zrcadel, která mohou být podle potřeby zcela průhledná. Tam se odehrávají vysvětlivky (Violettino druhé já – Duše – píše ve druhém jednání zrcadlově obráceně Alfrédovi dopis, Alfrédův otec Giorgio Germont psaní na sklo alespoň naznačuje). S dopisy je to tu vůbec dost složité a nepřehledné. Nějaký z nich transportuje při svém cupitání sem a tam přes celé proscénium Annina, obdařená mimořádnou jevištní důležitostí. Má vytřeštěné oči za svými brejličkami, na loutkovitě vztyčených rukou ostře žluté uklízecí rukavice. V prvním jednání sbírala do velkého modrého pytle rekvizity, jimiž paní režisérka nešetří. Violetta přichází s náručí rudých karafiátů hned dvakrát – postupně jí odpadávají. Sbor (dobře připravený sbormistrem Martinem Veselým) pokrývá jeviště tu skleničkami na víno, tam dámskou obuví, na konci ještě bílými karafiáty. Ve druhém jednání, v němž sbor nezpívá, přichází s průhlednými maskami lidí chtivých senzace – mnohé z nich se smějí či spíše vysmívají. A vida, ve druhém dějství u Flóry se z nich najednou stanou Violettini fandové. Distancují se od nevychovaného Alfréda a vyrukují každý s Violettinou fotografií – hodně doslovná metafora. Domnívám se, že inscenace je trošku zahlcena režisérčinými četnými opakujícími se nápady, z nichž se nechce vzdát ani jediného.
Ale k samotné Violettě: vana – očista a oběť. Violetta a Alfréd se setkávají obklopeni přepestrou sbírkou sboristů v individualizovaných kostýmech napříč staletími, s konečnou korekcí současné módy. Začátek je rozpačitý. Opilá či jinak omámená společnost se potácí a padá, je až podivné, že Violetta patří do takového společenství buranů. A že tam za ní přijde distingovaný Alfréd. Jediní čistí mezi špinavými? Ještě ne, zatím si Violetta spíš jen myje ruce. Kolem ní krouží tančící Matador a také její alter ego – Duše. Zejména zpočátku spolu Violetta a Alfréd komunikují stylizovanou posunkovou řečí, která se však postupně vytrácí a mění se v běžná operní gesta. Nejméně je choreografickou gestikou zasažen otec Giorgio Germont, který se drží své elegantní hůlky. Zato Annina jako by z oka vypadla služebné Glaše z Janáčkovy Káti Kabanové, kterou režíroval v Národním divadle Robert Wilson. Obsesivní chování – Glaša neustále leštila talíře, Annina cupitá s dopisem nebo bez něj přes jeviště.
Pěvci se obdivuhodně přizpůsobili režisérčinu vedení a přes náročnost pěveckých partů vytvořili sdělné a přesvědčivé postavy. Traviata potřebuje pouze tři výrazné sólisty – Violettu, Alfréda a jeho otce Giorgia Germonta. Jak už to tak u nás chodí, všichni byli hosté. Marie Fajtová – Violetta neměla svůj úplně nejlepší den, projevovalo se to občas ve výškách a v jejich nedozpívanosti.
Paolo Lardizzone odzpíval svého Alfréda také zatěžkaněji než by asi rád. Svatopluk Sem měl pocit, že musí předvést svůj krásně barevný baryton v jeho plné síle. V tomto punktu si byli všichni sólisté rovni. Jako by nevěděli, že nemusí přezpívat neakustické prostředí budějovického DK Metropol, ale že jsou v akusticky vstřícném Stavovském divadle, kde by byly spíš na místě jemnější dynamické modulace hlasů. Orchestr za řízení dirigenta Maria De Rose zněl nesrovnatelně lépe než v Budějovicích, dirigent předvedl svůj standardní výkon – italská opera mu sedí. Otázkou zůstává, zda inscenaci dále nezatěžkalo otevření obvyklých škrtů, ale mnoho inscenátorů je přesvědčeno, že pokud neuvedou určitou operu pokud možno kompletně (tak jak ji skladatel napsal!), je to špatně.
Jihočeské divadlo z Českých Budějovic předvedlo na festivalu hudebního divadla Opera 2020 jednu ze svých zajímavých inscenací. Pod vedením ředitele Lukáše Průdka divadlo bohatýrsky slaví sto let své existence. Dokladem toho je nejen jeho účast na festivalu Opera 2020, ale zároveň také na jeho druhé pražské divadelní přehlídce Jihočeského divadla zvané Jižní spojka 2020. Aby divadelníci budějovickému magistrátu něžně připomněli, že jim slibuje dávno plánované vystavění nové budovy divadla na Mariánském náměstí, půjčili si od bratří Formanů jejich dřevěnou Boudu, kterou na tomto místě postavili. Uvedli v ní mimo jiné Formanovu zkrácenou verzi Smetanova Dalibora s novým textem libreta. Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích by si díky svým odvážným aktivitám, které získávají přízeň obecenstva, tu novou divadelní budovu konečně opravdu zasloužilo.
