sobota, 16. listopad 2013

Tosca v MET

Napsal(a) 

Patricia Racette a Roberto Alagna Patricia Racette a Roberto Alagna

V sobotu 10. listopadu měli návštěvníci vybraných kin možnost shlédnout – po Čajkovského Evženu Oněginovi a Šostakovičovu Nosu – tuto sezónu v pořadí třetí přenos operního představení newyorské Metropolitní opery: Pucciniho Toscu . MET se tak po experimentální avantgardě 20. let minulého století (Nos) vrátila k dramatu plnému afektů, jež je dnes součástí kmenového repertoáru snad každého významného operního domu.

Titulní roli, žárlivou zpěvačku Florii Toscu, ztvárnila americká sopranistka Patricia Racette , jež spolupracuje s MET již od roku 1995 a která ztvárnila řadu pucciniovských rolí – mimo jiné v operách La Bohème , Madama Butterfly a Turandot –, a svou úlohu zvládla, zvláště v dramaticky vypjatých pasážích, bravurně; nejen její pěvecký, nýbrž i herecký výkon byl dechberoucí. Snad jen slavná árie z druhé dějství Vissi d’arte mohla někomu připadat jako poněkud napjatá a málo uvolněná; mohla být jistě jemnější. Je však příliš snadné a neuvážené hodnotit celé představení prismatem jedné árie, zvláště v případě takto slavného „čísla“, jež staví interpretku do prekérního postavení: na jedné straně se očekává novost a originalita, na straně druhé se publikum nevyhne srovnávání s dnes již klasickými interpretacemi tohoto kusu, při koncertním provádění často vytrženého ze svého dramaturgického kontextu. Buď jak buď, Patricia Racette coby Tosca uchvátila především v těch živelnějších partiích své role svou dramatickou přesvědčivostí.

Patricia Racette Patricia Racette

Dvě hlavní mužské role – malíř Mario Cavaradossi a šéf policie baron Scarpia – nezůstaly úrovni protagonistky nic dlužny. Roberto Alagna (Cavaradossi) se představil českému divákovi na plátnech kin již minulý rok coby Radames ve Verdiho Aidě . I v Tosce znovu předvedl svůj jasný hlas a vytříbenou pěveckou techniku – nejen ve slavné árii E lucevan le stelle –, stejně jako kultivovaný herecký projev. Vpravdě démonicky působil George Gagnidze v roli podlého Scarpii: a kamera, jež je u operních přenosů mnohdy ošemetným úskalím – dávajíc divákovi nepřirozeně nehlédnout mnohdy až do krku zpěváků a v důsledku ho tak vzdalujíc živému představení –, v tomto případě jen posílila propracovaný herecký výkon Gagnidze, včetně detailní mimiky a gestikulace. Závěrečné Te Deum z konce prvního aktu, rozsáhlé tableau, při němž Scarpio osnuje své pikle, tak bylo i na plátnech kin vpravdě teatrálním zážitkem v doslovném smyslu.  

V přestávkách mezi jednotlivými dějstvími jsme se mohli stát svědky zkoušek na příští operu, kterou přenese MET do kin: bude jí 14. prosince Verdiho Falstaff a taktovky se po dvou letech po zdravotních problémech způsobených úrazem znovu ujme – doufejme, že v plné síle – James Levin .

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.