Štátne divadlo Košice na sebe výrazně upozornilo na festivalu Opera 2022 ve Stavovském divadle svou inscenací Donizettiho opery Roberto Devereux, které vévodil pozoruhodný výkon mladé pěvkyně Evy Bodorové v roli královny Alžběty. V pondělí 9. května jí byla na představení této opery v Košicích předána ředitelkou festivalu Lenkou Šaldovou a předsedou pořadatele festivalu, Jednoty hudebního divadla, Josefem Hermanem cena festivalu Opera zvaná Libuška. Košický soubor zopakoval ve svém domácím prostředí soustředěný výkon pod vedením svého šéfdirigenta Petera Valentoviče. (recenze představení zde) Roli Sáry, vévodkyně z Nottinghamu obdivuhodně ztělesnila ukrajinská zpěvačka Myroslava Havryliuk, jako její manžel se představil Marek Gurbaľ.
Košické divadlo slaví 75. výročí Národného divadla v Košiciach, rádo by se za generálního ředitele Andreje Šotha vrátilo k tomuto názvu. V době mezi 2. a 16. květnem připravilo v historické budově čtyři premiéry všech tří souborů a také slavnostní předávání Libušky. Den poté následovala premiéra inscenace Pucciniho Toscy. Autorem jejího hudebního nastudování (včetně sborů) byl opět šéfdirigent operního souboru Peter Valentovič, mimořádná osobnost, která má neobyčejně vyvinutý smysl pro divadelní, dramatické kvality dané opery. Hierarchizace a stavba hudební složky je po všech stránkách zacílena k potencování divadelního účinku na diváky. Pro roli Toscy pozval operní soubor arménskou pěvkyni Karine Babajanyan, která byla v letech 2003 až 2011 sólistkou Stuttgartské opery, kde se objevila v rolích Hraběnky ve Figarově svatbě, Fiordiligi v Così fan tutte, ale také jako Leonora v Trubadúrovi, Tosca nebo Norma. Ve Vídeňské státní opeře debutovala v roli Toscy v sezóně 2018/2019, zpívala ji také v opeře Unter den Linden v Berlíně a v lipské Opeře. Dokladem jejího širokého repertoáru je připravovaný debut v milánské Scale v Les noces Igora Stravinského, Sieglinda ve Wagnerově Valkýře v Budapešti a v létě dokonce Turandot v Torre del Lago Puccini. Šíře jejího repertoáru je až varující, ale paní Babajanyan a ti, kteří ji k tak závažným úkolům zvou, jistě ví, co dělají. Malíře Cavaradossiho zpíval Michal Lehotský, kterého známe i z jeho četných pražských vystoupení v Národním divadle (mj. i Dalibor v nejnovější inscenaci). Jeho hlas jej nezklame, a pokud by snad hrozilo zakolísání, vždy má záloze ještě silnější dynamiku. Trvalým hendikepem pana Lehotského jsou jeho vadné sykavky. Velmi jsem ocenila výkon sólisty košického souboru Mariána Lukáče, jehož jsme viděli jako Vévodu z Nottinghamu v pražském představení Roberta Devereux. Jeho Scarpia je zajímavá bytost, má v sobě rafinovanou záludnost a určitou, byť i negativní přitažlivost pro ženu, která jej nenávidí, tedy pro Toscu. Marián Lukáč staví postavu Scarpii po herecké i pěvecké stránce postupně jako záměrně nenápadného diktátora, který tvrdě prosazuje svou vůli.
Režisér Anton Korenči, který připravil také inscenaci Roberta Devereux, byl postaven před složitý úkol, když se při jeho druhém setkání s operou stala scénografkou Toscy malířka Lucia Tallová, která se s divadelní prací potkala poprvé a uskutečnila ji ve spolupráci s Ondrejem Zacharem. Základem jejího scénografického řešení je její obří obraz černobílé oblohy před bouří „Clouds“. Na počátku je v pozadí jeviště, ve druhém jednání je pozorovatelný jen skrze okna Scarpiova paláce, na konci dominuje jako celek, avšak zároveň zmenšuje hrací prostor pro třetí jednání do úzkého pruhu rovnoběžného s proscéniem. Závěru opery byl tedy ponechán pouze miniprostor, v němž, jak se ukázalo, bylo technicky téměř nemožné zrealizovat Tosčinu sebevraždu, pověstný skok z Andělského hradu do Tibery. Záměr spoléhat se na to, že divák přistoupí na přímočarou výpověď výtvarnice, pro niž je její obraz zobrazením hrdinčina nitra a ta, oblečená do černobílého kostýmu, s obrazem na závěr splyne, nebyl, domnívám se, realizovatelný. Kostýmy slovenského módního návrháře Borise Hanečky (zatím navrhoval divadelní kostýmy pouze čtyřikrát) se postupem děje vztahují stále více k výtvarnému jazyku paní Tallové. První Tosčin kostým je historizující, ten druhý, u Scarpii, je spíše působivou módní kreací než funkčním divadelním kostýmem. V posledním dějství má na sobě Tosca již zmíněnou černobílou odliku obrazu.
Velmi si cením pečlivě připraveného programu k inscenaci (dramaturg Stanislav Trnovský), který poskytuje mnoho zajímavých informací o skladateli, o jeho opeře i o jejích inscenacích v průběhu času. A také velmi konkrétní rozhovory s výtvarníky, kteří se výstižně vyjadřují o svých uměleckých záměrech a o vzájemné spolupráci.
Tosca a Cavaradossi jsou v Košicích postavami z klasické konzervativní inscenace, pouze postava Scarpii představuje originální osobité pojetí interpreta a dosahuje působivých současných parametrů. Režisérovi Antonu Korenčimu byla jeho úloha nesmírně zkomplikována spoluprací se dvěma málo zkušenými, ba v podstatě nedivadelními výtvarníky. Rozdíl mezi jeho inscenací Roberta Devereux s detailně vypracovanými hereckými výkony a inscenací Toscy je jasně patrný. V Tosce byl hnán ke konzervativní inscenaci už výběrem hostujících představitelů Toscy a Cavaradossiho a výtvarníci vytvářeli do značné míry svou vlastní řeč.
Vedení operního souboru lze jen a jen pochválit za výběr spolehlivých sólistů, avšak, podle mého mínění, převyšoval je člen košického souboru, představitel Scarpii Marián Lukáč svým výrazným tahem na branku. Zjednodušení scénografie vedlo k až diletantskému oproštění prostředků zejména v posledním jednání, nezkušenost pana Hanečky pak oprostila např. Scarpiův kostým ve druhém jednání až k bezbarvosti (jeho nevýrazná světlá košile se světlou vestou byla téměř neviditelná před bílou zdí). Inscenaci chyběla hlubší tvůrčí spolupráce výtvarníků s režisérem, a také hostující sólisté režisérovi zajisté neposkytli dostatek času k modelaci jejich hereckých výkonů a k dopracování vztahů mezi jejich postavami. Odstup únorových generálních zkoušek s účastí publika (kvůli covidu) dosti zkomplikoval vyznění premiérového květnového večera. Chápu snahu vedení operního souboru o získání renomovaných spolupracovníků, ale ve srovnání s inscenací Roberta Devereuxe, kde dostali příležitost především domácí pěvci a dokázali jí využít ve prospěch inscenace, inscenace Toscy zůstává spíše v půli cesty.
Korunu večera si odnáší již zmíněná úroveň hudebního nastudování Petera Valentoviče, jehož přístup k inscenaci je opravdu pozoruhodný. Obdivuji Valentovičův mimořádný cit pro operní divadlo, pro jeho specifické vyzařování, které bez dirigentova hlubokého pochopení pro pěvce a pro úlohu orchestru v dramatické divadelní výpovědi jinde tak často oslabuje divadelní kvality inscenací. Košický operní soubor je živý a progresívní. Pochopitelně má každá inscenace své specifické vlastnosti, s nimiž nemusíme my diváci vždy souhlasit. Avšak právě onen už dříve zmíněný tah na branku košickému opernímu souboru vedenému Ronaldem Khernem Tóthem opravdu nechybí.
