Po vynikající a úspěšné ostravské inscenaci opery Ambroise Thomase Hamlet, která tu měla premiéru v březnu roku 2016 a je dosud na repertoáru, zařadilo tuto romantickou operu do svého dramaturgického plánu také plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Ředitel divadla a operní režisér Martin Otava spolu se šéfdirigentem operního souboru Norbertem Baxou operu inscenovali v budově Nové scény a na roli Hamleta si přizvali oba ostravské představitele Hamleta – Thomase Weinhappela a Romana Hozu. Thomasova opera o Hamletovi vznikla na libreto Michela Carré a Julese Barbiera inspirované Shakespearem a hrou Alexandra Dumase a Paula Meurice. Inscenátoři zvolili londýnskou verzi opery bez baletních scén z roku 1869, avšak na rozdíl od ostravského provedení, které skončilo v souladu s textem libreta předzvěstí Hamletovy korunovace, zavraždí v Plzni Hamleta Polonius.
Nová scéna má technicky dobře vybavené jeviště, a tak jeho možností využili režisér se scénografem opravdu vrchovatě, autorem výstižných kostýmů byl Aleš Valášek, Antonín Pfleger měl na starosti světelný design. Musím však dodat, že samotnému výkladu operního Hamleta ta neustále se přeskupující hmota jevištní plochy zdaleka ne vždy pomáhala (scénograf Pavel Kodeda). To, co v prvních dvou dějstvích pětiaktové opery působilo nevšedně a dramatizovalo divadelní prostor, se po přestávce stalo do značné míry manýrou, která chvílemi znesnadňovala pohyb herců na scéně i jejich partnerskou součinnost. Na druhé straně však horizontální řešení scénografie, tedy častá manipulace s jevištními vozy, vyvažovalo největší handicap plzeňské Nové scény, jímž je jeviště a orchestřiště hluboko ponořené pod diváky.
Pěvci zvedaní spolu s částí scény nebo následující její pohyb se výškově přibližovali divákům v zadních řadách hlediště nejen fyzicky, ale také akusticky. Premiérový představitel Hamleta Thomas Weinhappel tím po stránce pěvecké oproti jeho ostravské kreaci spíše získal, avšak jeho herecko-pohybové aranžmá při jeho neustálém přemisťování občas ztrácelo svou výrazovou soudržnost a sugestivitu. Katarína Jorda Kramolišová se jako Královna Gertruda se svou rolí přesvědčivě vyrovnala po všech stránkách, také menším rolím nechyběla sdělnost. Krásně zněl zpěv Pavla Vančury jako Hamletova otce, také Laertes Paola Lardizzoneho hlasově zazářil, dobře se s rolí Polonia vyrovnal Jiří Kubík. Královnou večera byla mladá talentovaná Doubravka Součková jako Ofélie. Předvedla se v tom nejlepším pěveckém a hereckém světle, zapůsobila mladistvou čistotou a půvabem svého hlasu i celkového projevu. Udrží-li si poctivost svého přístupu k roli a nenechá se zotročit operní praxí, budeme mít bezesporu příležitost sledovat tu mimořádně nadanou lyrickou, koloraturní sopranistku v jejím postupném vývoji.
Sbor vedený sbormistrem Zdeňkem Wimrem odvedl výbornou práci a dirigent Norbert Baxa prokázal mimořádné pochopení pro francouzskou romantiku. Orchestr měl vypracovaný do všech detailů, modeloval hudební průběh operní tragédie přehledně a působivě v jednotlivých uzavřených celcích, které vystavěl s vědomím souvislého architektonického celku. V plzeňském repertoáru přibyla inscenace, která diváky jistě zaujme. Tím víc, že Thomasova Hamleta uvedlo divadlo v Plzni poprvé.
