pátek, 21. říjen 2022

Švanda dudák jako rodinné představení?

Napsal(a) 

Svatopluk Sem, Kateřina Jalovcová (Královna), foto Serghei Gherciu Svatopluk Sem, Kateřina Jalovcová (Královna)foto: Serghei Gherciu

V rámci cyklu Musica non grata uvedl operní soubor Národního divadla operu Jaromíra Weinbergera (1896–1967) Švanda dudák, která v době svého vzniku prošla mnoha světovými divadly se značným ohlasem. Dramaturg Ondřej Hučín v bohatě vybaveném programu cituje článek Miloše Kareše, autora libreta opery, v němž píše: „Jisto je, že „Švanda dudák“ byl hrán na 120 evropských operních scénách s největším úspěchem, že úspěšně zakotvil i v repertoiru Metropolitan Opery v Novém Yorku, že byl přeložen do němčiny, srbochorvatštiny, polštiny, francouzštiny, angličtiny, do jazyka dánského, švédského, maďarského atd.“ Max Brod poupravil koncepci opery a její libreto a přeložil je do němčiny po svém charakteristickém způsobu poněkud volněji. Nepříznivé světové poměry přerušily úspěšné tažení Weibergerovy opery po světě, roli tehdy hrálo to, že byl autor židovského původu. Švanda dudák se objevil na jevišti u nás krátce po válce v Plzni (1947), mnohem později v Českých Budějovicích (1975), roku 2006 v Opavě. V Německu jsme mohli operu vidět v Berlíně ve Staatsoper v režii Damiana Michieletta, na Wexford Festival byla roku 2003 odměněna cenou. Viděla jsem drážďanskou premiéru s názvem Švanda dudák v režii Axela Köhlera (2012), o dva roky později inscenoval Švandu ještě v Palermu. Drážďanská inscenace měla velký úspěch, odehrávala se na jevišti, ale její závěrečný sbor zazněl překvapivě ze tmy z přízemních proscéniových lóží: „Na tom našem dvoře všechno to krákoře i ten kohout. Nemohu na tebe potěšení moje zapomenout…“ Převážně německé obecenstvo bylo tímto vyzněním překvapeno, ba i dojato a tleskalo ze všech sil.

Martin Bárta (Druhý zbrojnoš), Jana Šrejma Kačírková a Vít Šantora (První zbrojnoš), foto Serghei Gherciu Martin Bárta (Druhý zbrojnoš), Jana Šrejma Kačírková a Vít Šantora (První zbrojnoš)foto: Serghei Gherciu

Švanda dudák je po hudební stránce jakýmsi holdem Weinbergerovým současníkům, ale především předchůdcům (sám zmiňuje Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka). Jeho hudba zní svěže, bezproblémově, podobá se filmové hudbě včetně četných názvuků na styl, ale i melodii, rytmiku celé řady skladatelů českých i světových. Dalo by se říct, že skladatelova muzika nijak nesvazuje jevištní dění. Toho plně využil režisér a světelný designer Vladimír Morávek pro své typické režijní tvarosloví. Mnoho barev, mnoho inspirací, hodně lidí na jevišti, přeblikávající dvě řady reflektorů nad jevištěm – pří běh se v tom barevném krasohledu až trochu ztrácí. Scénografie Martina Chocholouška překypovala směsicí různorodých prvků – modrý cibulákový vzor pokryl bílý domek, ubrus, nádobí, ba i obří sochu velekočky. Sylva Zimula Hanáková cibulákově pojednala Dorotčinu zástěru, ke kroji jí dala na hlavu plzeňskou holubičku a obklopila ji různorodými přebohatými a přebarevnými kostýmy všech možných postav. Různá prostředí se mezi sebou mísila, s nimi i jejich obyvatelé – domácí zvířata, zestárlá Dorotka, mladá Dorotka, smutná královna a její dvořané, čerti všeho druhu i křehoučká baletní princeznička. Před představením kvokala a kokrhala strakonická drůbež na potenciální diváky z venkovní galerie Národního divadla směrem ke kavárně Slavii. Aby to diváci (ne)měli jednoduché, připsali inscenátoři ještě mluvenou postavu jakéhosi Kašpárka-Kohouta, který děj občas přerušoval a vyzýval jednotlivce v obecenstvu k sólovému zpěvu (David Bosh). Pro případ nezájmu byl v lóži prvního pořadí připraven chlapec, který zazpíval „Na tom našem dvoře“ i s doprovodem varhan. Délka představení se prodloužila nejen o tyto přípodotky, ale také o dvě přestávky a nedovedu si představit, že by malé neposedné diváky mohla takto zatěžkaná zábava na delší dobu upoutat. Ale třeba se mýlím.

David Bosh, Svatopluk Sem, foto Serghei Gherciu David Bosh, Svatopluk Semfoto: Serghei Gherciu

Morávkův kaleidoskop plný roztodivných frajkumštů (i létající ptákoklukové se nad jevištěm objevili) však doprovází nijak jednoduchá hudební sazba. Orchestr je bohatě instrumentovaný a sólisté mají se svými pěveckými party opravdu přemnoho práce, skladatel je nešetřil ani v nejmenším. Pan režisér Morávek většinou nechával téměř bez pohybu – ten za ně obstarávali kolegové herci, tanečníci a sboristé, nedomnívám se však, že vždy k dobru věci.

Inscenace je obsazena dvěma kompletními sadami sólistů (premiéry byly 6. a 9. října). Ve velmi obtížné roli Dorotky jsme mohli vidět sopranistku Janu Šrejma Kačírkovou, které mnoho jiných rolí sedí zajisté více, a to jak po stránce pěvecké, tak i herecké, Alžběta Poláčková bojovala také statečně, ale jako by se vyhýbala legatům a bylo jí málo rozumět. Oba Švandové – Svatopluk Sem a Jiří Brückler – působili velmi sympaticky, ale ani u nich zřejmě režisér neusiloval o podrobnější vypracování postavy. Na dudy si Švandové moc nezahráli – zaskotačil si s nimi na královnině dvoře baletící skotský dudák a později také Babinský. Pro režiséra byla inscenace Švandy dudáka sen, v němž je vše dovoleno. Těžká tenorová role loupežníka Babinského byla svěřena Martinu Šrejmovi a Jaroslavu Březinovi, pro druhého z nich byla viditelně a slyšitelně vhodnější, s rolí Čerta si zábavně poradili jak Jiří Sulženko, tak František Zahradníček, každý podle svého naturelu, Černokněžníkem byl Martin Bárta a Roman Janál, Pekelným hejtmanem Ondřej Koplík a Dušan Růžička.    

Dirigent Zbyněk Müller vedl orchestr, sbor (sbormistr Pavel Vaněk) a sólisty s přehledem, chytře podporoval určitou ležérnost a zábavnost Weinbergerova operního jazyka a nebýt nepříliš citlivých přerušení celistvosti večera, byla by inscenace Švandy dudáka jistě vhodnější i pro děti, jimž měla být jako rodinné představení určena. Byl to dlouhý večer. Ale máme se na co těšit. Jaromír Weinberger napsal při příležitosti světové premiéry své opery Švanda dudák v Národním divadle roku 1927: „V Strakonicích za oltářem dlouhá léta pokrýval prach dudy. Až bude v Čechách nejhůře, spustí dudy samy od sebe a vrátí radost všemu lidu.“

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.