sobota, 9. duben 2016

Surrealistický Král Kandaules Zemlinského

Napsal(a) 

Foto Annemie Augustijns Foto Annemie Augustijns

Po uvedení dvou absolutních taháků, starší Bohémy v režii Roberta Carsena a Verdiho Otella, sáhla Opera Flandry po téměř neznámém titulu, Králi Kandaulesovi  Alexandra Zemlinského. Tímto odvážným dramaturgickým činem sice antverpská opera odradila příznivce Pucciniho a Verdiho - už při premiéře byla volná místa – ale určitě potěšila pravé operní příznivce. Nás musí tento skladatel zajímat, protože byl 16 sezon hudebním ředitelem v nynější Státní opeře v Praze a propagoval skladby Mahlera a Janáčka. Zemlinského opus magnum není často programován, ač by si to zasloužil.  Za zmínku stojí inscenace na salcburském festivalu začátkem století. Důvodem není jen malá popularita díla podle románu nositele Nobelovy ceny André Gida, ale i to, že opera zůstala nedokončená. Zemlimsky ji začal komponovat před válkou, ale velkou část orchestrace (asi dvě třetiny) v pohnuté době nedokončil. Jeho žena se po válce snažila, bez úspěchu, aby to někdo vzal na sebe, teprve v roce 1996 se o to postaral, na zadání hamburské opery, britsko-americký odborník na Zemlinského, Anthony Beaumont a v tomtéž roce Státní opera v přístavním městě zorganizovala světovou premiéru, 54 let po smrti skladatele.

Opera Flandry pozvala svérázného ukrajinského režiséra Andrije Zholdaka, ten se ujal nejen režie, ale i očividně drahé výpravy s kterou mu pomáhal talentovaný americký osvětlovač A.J. Weissbard. Povedlo se jim na jeviště umístit tři poschodí moderního domu s šesti místnostmi a ještě i výtah. Scéna většinou září mnoha světly, ale vyzařuje spíše tmavou sarkastickou atmosféru děje, kterou zdůrazňují hliníkové konstrukce. Nevýhodou je, že jeviště je přeplněné, Zholdak to přehnal, protože vedle bohaté výpravy s mnoha rekvizitami obohatil děj symbolickými postavami, jako například dvěma mladými chlapci bezdětného královského páru. Výhodou naopak je, že se divák ani na chvilku nenudí, protože se od začátku až do konce ve všech místnostech pořád něco děje. Finský návrhář Thomas Lampinen navrhnul realistické kostýmy, které konfrontují s alegorickým pojetím Zholdaka. „Nerozuměl jsem tomu“, byla častá reakce diváků po premiéře. Musíme ale vždy vše ihned pochopit, není celkový umělecký dojem stejně důležitý? V postmodernistické době v druhé polovině minulého století byl symbolismus populární a jistá představivost posluchače je typická charakteristika surrealistické režijní úpravy Zholdaka a dramaticky-alegorických forem Gida.

Foto Annemie Augustijns Foto Annemie Augustijns

Král Kandaules je komorní opera s doprovodem velkého orchestru, kde hrají žestě a bicí nástroje důležitou roli. Nevím kdo dělal orchestraci té které části partitury, ale ať to byl sám Zemlinsky nebo Beaumont, oba prokázali velký talent a cit, finální zvuk je nádherný. Opera ­- kromě úrovně orchestru - stojí a padá s kvalitou manželského trojúhelníku. V dobré pěvecké trojici jasně vynikal v Izraeli narozený jiho-africký basbaryton Gidon Saks v roli chudého rybáře Gygese. Vlastní nádherně znějící sytý hlas, dnes má angažmá od Washingtonu přes Covent Garden a pařížskou operu po velké operní domy v Německu. Saks zná Belgii důvěrně, působil dlouho jako profesor na konzervatoři v Gentu. Do tamější opery se celá produkce přestěhuje po představeních v Antverpách. Švédská sopranistka Elisabet Strid (královna Nyssia) ztělesňuje hlavně Wagnerovské postavy, její partie není pěvecky ani tak náročná, ale vyžaduje herecký talent a ten ona určitě má, je na jevišti byla od začátku až do konce. Méně výrazný byl ruský tenor Dmitry Golovnin v titulní roli. Golovnin jeho postava je pěkně urostlá, ale hlasově má ještě rezervy. Hudebního nastudování se ujal Dmitri Jurowski, končící šéf Opery Flandry a nejmladší člen známé ruské dirigentské rodiny. Orchestru opery ponechal jistou volnost, z které vynikla zvuková bohatost orchestrace. Skladatelův kolega a přítel Arnold Schönberg kdysi řekl, že Zemlinského čas ještě přijde. Nevím, jestli už přišel, ale měl by, pokud tomu tak ještě není.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.