sobota, 2. srpen 2014

Styriarte v kouzlech přírody

Napsal(a) 

Florian Boesch a Martina Janková, foto Werner Kmetsch Florian Boesch a Martina Jankováfoto: Werner Kmetsch

Letošní XXIX. ročník hudebního festivalu Styriarte se ve Štýrském Hradci a jeho nejbližším okolí uskutečnil s mottem „V kouzlech přírody“, takže se vedle hlavních festivalových destinací v Hale Helmuta Lista a Štěpánčině sále štýrskohradeckého Casina hrálo i na zámeckých nádvořích, v parcích, a dokonce v lese (Lesní dóm, Hebalm). České barvy, kterými je festivalová dramaturgická a interpretační duha v posledních letech pravidelně zbarvena, hájila dvojice debutantů, hráčka na flétnu traverso Michaela Kouřilová jako členka flétnového tria La foresta incantata (9. 7. 2014 zámecký park Eggenberg) a Tomáš Král v roli Ottokara coby člen sólového týmu v na­studování Weberova Čarostřelce dirigenta Michaela Hofstettera (4., 5. 7. 2014), a pravidelní hosté festivalu, Zemlinského kvarteto, tentokrát nikoliv v českém repertoáru (Haydn, Brahms, Bartók, 20. 7. 2014), a sopranistka Martina Janková v ústřední festivalové produkci scénického nastudování Purcellovy semi-opery Královna víl (premiéra v Hale H. Lista 21. 6. 2014, recenzuji reprízu 25. 6. 2014). Zatímco koncertní festivalový projekt spiritus agens festivalu Styriarte Nikolause Harnoncourta byl věnován dvojímu provedení Mozartovy symfonické trilogie KV 543, 550 a 551 (Casino 5. a 7. 2014) a mělo se jej vedle televizních diváků ORF3 a štýrských příznivců festivalu, sledujících velkoplošné obrazovky ve Štýrském Hradci a dalších lokalitách, dočkat v repríze i salcburské festivalové publikum (21. 7. 2014), dirigentův operní projekt byl po Prodané nevěstě (2011) a Rytíři Modrovousovi (2013) věnován Purcellově operní revue, hudebnímu apendixu k Shakespearově Snu noci svatojánské. Inscenace vzešla z rodinné dílny NikolausePhilippa HarnoncourtovýchElisabeth von Magnus, pokud k Harnoncourtovu klanu nepočítám přátele ze souboru starých nástrojů Concentus musicus Wien, Sboru Arnolda Schoenberga a sólisty Martinu Jankovou, Dorotheu RöschmannFloriana Boesche, patřící k dirigentovým vyhledávaným pěveckým oporám a pravidelným uměleckým partnerům.

Lesní dóm, Hebalm, foto Werner Kmetsch Lesní dóm, Hebalmfoto: Werner Kmetsch

Tak jako si Purcell nelámal hlavu se shakespearovskou předlohou, z níž se v jeho operní koláži neobjevila v podstatě jediná postava, nelámal si s Purcellovým dílem, které Harnoncourt starší na Styriarte nastudoval koncertně již před dvaceti lety, ani dirigentův syn Philipp, který dvouhodinový Purcellův útvar proměnil v kaleidoskop scén na téma útěku z civilizace do lesa, pralesa, divočiny, přejících lásce, láskám a laskání a zabydlených podivnými bytostmi, opy, lidoopy, hippies. Na scéně se tak střídají antičtí bohové, nymfy a satyrové, měšťáci i hippies, ale i opilý kavárenský povaleč v povolání básníka, městská panička, ba dokonce sám Elvis Presley, žijící v Purcellově lese pod Oberonovou identitou. Aby divák neutonul v přívalech impresí, árií, sborů a divokých tanečních scén, provází jej dějem taneční pár prchající do lesa, v němž se mu nakonec dostane požehnání sňatku z rukou samotné bohyně Juno. Jeviště se skulpturou ze starých oken a dveří, které je třeba cestou z rousseauovsky prokleté civilizace otevřít, sice podléhá permanentní změně, vysokou konstantou nastudování jsou však výkony sboru, který si sáhl na dno svých hereckých a tanečních možností, bezchybně hrajícího orchestru, ať již na jevišti, nebo ze zákulísi, a sólového kvinteta, doplněného tenoristou Joshuou Ellicottem a kontratenoristou Terry Weyem. Skvělým hlasům vévodil pan Boesch, jehož znělý hlas se nesl po dvě hodiny sálem, korunou nastudování pak byla dvojice sopranistek, paní Janková se svým dívčím hlasem a rozpustilým herectvím, paní Röschmann se svým temně ženským sopránem, jemuž museli všichni podlehnout v dojímavé elegii na počátku V. aktu (housle sólo Andrea Bischof). Když už se tovární hala mohla proměnit v koncertní sál, proč by v ní nemohla Purcellova hudba v Harnoncourtových rukou dojímat posluchače a hnát je do lesů? Zázraky se dějí. Ty hudební přinejmenším ve Štýrském Hradci.

Psáno pro: HARMONIE 8/2014

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.