Strhující pěvecké výkony, ale i režijní slabiny v nové inscenaci Rusalky v londýnské Královské Opeře

Nová inscenace Rusalky v Královské opeře Covent Garden (21. února–7. března) byla právem dychtivě očekávána jak ze strany publika, tak v tisku. Po premiéře poslední inscenace Dvořákovy nejslavnější opery v Covent Garden v roce 2012 (režírovali Švýcar Jossi Wieler a Sergio Morabito, rozený v Německu) označil tehdejší známý kritik deníku The Telegraph režiséry za „vandaly“, a negativní recenze vyšly i jinde. Je však nutné podotknout, že operu tehdy dirigoval s velkým úspěchem známý a velmi nadaný Kanaďan Yannick Néget-Séguin.

Po deseti letech angažovalo vedení Královské opery do nové inscenace této opery mladý režijní tým: Britka Natalie Abrahami má za sebou pouze tři opery, řídila však (s Carrie Hill) pět let scénu Gate Theatre ve známé londýnské čtvrti Notting Hill, a poté pracovala jako ředitelka proslulého místního divadla Young Vic. S americkou režisérkou a choreografkou Ann Yee spolupracuje již 15 let; Yee má na kontě šest oper a řadu muzikálů a her jak v severní a jižní Americe, tak v Evropě. Hudební nastudování bylo svěřeno zkušenému Semjonu Byčkovovi. Sedmdesátiletý dirigent ukázal velké porozumění pro Dvořákův styl již při loňském koncertním provedení opery v Praze (kromě hlavní role však s jiným obsazením).

Zmíněná šokující inscenace švýcarsko-německého týmu byla nejprve uvedena na salcburském festivalu v roce 2008 (kde ji dirigoval Franz Welser-Möst). Přes některé negativní recenze (například „An Uglified ‚Rusalka‘ in the World’s Most Beautiful Town [Zošklivělá Rusalka v nejkrásnějším městě světa], Opera Today) ji tamější publikum tehdy přijalo, jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, s nadšením.

Kromě salcburské inscenace zažili diváci v různých evropských zemích Kvapilovu a Dvořákovu lyrickou pohádku i v jiných tristních pojetích. Někteří režiséři nebo režisérky námět bohužel vůbec nepochopili, ba někdy bylo jejich pojetí absurdní. Na některé režijní nápady vzpomínám s opravdovou hrůzou. Na postavu vodní víly nemáme ovšem český copyright – podobný příběh se objevuje i v mýtu jiných národů. Ze slovanských je dobře znám i v ruském folklóru, a připomeňme si, že první provedení Dargomyžského Rusalky se konalo v roce 1856, téměř půl století před premiérou Dvořákovy opery.

, foto Camilla Greenwell

Na jakékoliv nové představení Rusalky se nicméně obvykle vypravuji se smíšenými pocity. Jakkoliv nemám námitky proti nějakému novému uchopení námětu, je důležité, aby režisér neopomenul dva zásadní aspekty libreta: zaprvé rozlišit svět lidí a svět pohádkových bytostí, a nezbavit tak inscenaci nutné osy, a zadruhé zachovat hloubku závěru, v němž tragicky dochází k naplnění Rusalčiny a Princovy lásky až v okamžiku jeho smrti. A pokud jsou inscenace uváděny v zahraničí v českém originále, mám také někdy obavy o to, jak zvládnou zpěváci výslovnost.

V této souvislosti musím hned na začátku recenze nahlásit určité spojení s touto inscenací: představitelka Ježibaby, slavná anglická mezzosopranistka Dame Sarah Connolly, mne požádala již loni o pomoc s českou výslovností, což mi samozřejmě bylo velkou ctí.

Není mi známo, zdali to byl záměr, ale mezi hlavními funkcemi bylo v inscenaci pět žen (režisérka, choreografka, scénografka, návrhářka osvětlení a návrhářka kostýmů), a i příspěvky v programové brožuře byly pouze z per žen.

Režijní pojetí bylo založeno na ekologickém světonázoru; chtělo zdůraznit nutnost přestat přírodu vykořisťovat a vytvořit si s ní harmonický vztah. Toto pojetí se zpočátku zdálo být přijatelné: během předehry a v prvním dějství rozlišily režisérky svět lidí a svět nadpřirozených bytostí dostatečně. Jevištní návrh (Chloe Lamford) ukázal poměrně naturalisticky pojatý les s bujnou vegetací (v rámci ekologického pojetí byl les vyroben z odřezků a zbytků ze starších inscenací). Přes všechny tyto prvky byla však scénografie poněkud zastaralého zrna.

Nicméně obraz tanečního páru jakoby plovoucího, s dechberoucí odvahou a graciézností, v hlubokém, průhledném jezeru vysoko nad jevištěm byl nezapomenutelný. Během Rusalčiny slavné árie k měsíčku však nebylo vidět žádné lunární těleso – měsíční paprsky pouze procházely kruhovým otvorem vysoko nad zpěvačkou. Tento aspekt návrhu ovšem nebyl novinkou – podobný design, jen s větším otvorem, byl k vidění v inscenaci téže opery v Garsingtonu loni v létě.

Avšak vývoj děje v inscenaci v ROH ukázal slabiny režijního pojetí. Především byla osa příběhu přece jen narušena. Vzhledem k tomu, že pojetí chtělo znázornit znesvěcení přírody lidstvem, ukázal jevištní návrh ve 3. dějství – v příkrém kontrastu k 1. dějství – Rusalčin nadpřirozený svět patřičně zpustošený (zde byly použity zbytky recyklovaných fóliových balónků, které nasbíral tvůrčí tým). Pohled z hlediska zastánců ekologického světonázoru však nevystihl jádro příběhu. Nemá to totiž být příroda, která je v posledním dějství opery znesvěcená; vyhaslá, ba zneuctěná je naopak Rusalka. Svět, do kterého se vrátila z Princova zámku, by měl být stejně podivuhodný jako předtím, a lišit se tak od povrchního a často falešného světa lidí, v němž nemohla se svou nezkaženou duší a prostotou uspět.

, foto Camilla Greenwell

Některé nápady však byly zdařilé – režisérky se snažily v inscenaci skloubit tradiční pojetí s moderním, a například svatební scéna s hosty seskupenými uvnitř velkých bílých rámů působila neotřele; vynikl rovněž balet v hollywoodském stylu, se záměrně křečovitými pohyby tanečníků. Osvětlení (Paule Constable) bylo velmi atmosférické. Výborně byly navrženy i některé kostýmy (Annemarie Woods) – například Rusalka byla před plesem na zámku oděná netradičně do bílého kalhotového kostýmu, s vlasy upravenými do mikáda, a jinde upozornila hluboká, viditelná jizva na jejich obnažených zádech na strasti, jimiž patrně musela projít během přechodu z jejího světa do světa lidí. Tradičně rudá róba Cizí kněžny byla skvostná. V rámci ekologického pojetí byly na některé kostýmy použity zbytky z kostýmů z bývalých inscenací jiných oper, a dokonce i programové brožury byly vytištěny na ekologicky přípustném papíru. Celkově však byla inscenace nevyrovnaná, a aspekty eko stylu a recyklace se často neshodovaly s libretem, navíc vůbec neodpovídaly například nádherné hudbě na začátku 3. dějství.

A z jakého důvodu byla změněna jména některých rolí? Ježibaba zde byla přejmenována na „Wise, eternal spirit“ (Moudrý, věčný duch) – snad aby byl z role vymýcen jakýkoliv náznak čarodějnictví? Jak pak vysvětlit celou scénu přípravy lektvaru, po jehož požití se Rusalka stane člověkem? Z Cizí kněžny se stala z neznámých důvodů „Vévodkyně, z politického hlediska Princi rovnocenná“. Toto „politicky korektní“ přejmenování postav nemělo podle mého názoru smysl. A z Hajného se stal, tak jako v jiných inscenacích, Kuchtíkův skutečný strýc. Řada režisérů, ba překladatelů, patrně neví, že oslovení „strýčku“ je v češtině (tak jako i v jiných jazycích) možné, i když se nejedná o pokrevního příbuzného.

Po hudební stránce se vše v představení usadilo až ve chvíli, kdy se Princ poprvé setkal s Rusalkou; tento okamžik byl skutečně kouzelný. Semjon Byčkov vystihl i duch tanečních prvků a čísel, a nebyla zde ani stopa po těžkopádnosti. Nicméně ačkoli Byčkov Dvořákovu zvukovému světu rozumí velmi dobře, a orchestr ROH byl ve vrcholné formě, výsledek nebyl tak homogenní, jak bych si přála, a některá tempa byla dost pomalá (zejména v 1. dějství).

, foto Camilla Greenwell

Litevská sopranistka arménského původu Asmik Grigorian byla půvabná a pravdivě ztvárněná Rusalka. V roce 2021 vystoupila Grigorian v ROH jako Jenůfa, a po tehdejším výborném debutu se dalo čekat, že zde zpěvačka brzy vystoupí i v jiných rolích. Její krásný, lyrický hlas má pro Rusalku ideální barvu, a v klíčových pasážích opery byl patřičně nosný. Její podání dramatické árie „O marno“ bylo snad nejlepší, jaké jsem kdy slyšela, a Grigorian ukázala právem víc vášně, než obvykle slýcháváme – Rusalka má, podle mého názoru, být v té chvíli žena z masa a krve, ne nedotknutelná vodní víla. Její výslovnost patřila v obsazení k těm nejlepším. S rolí určitě objede půl světa; již v květnu tohoto roku si ji zopakuje v Bavorské státní opeře, v inscenaci Martina Kušeje.

V roli Ježibaby debutovala v ROH zmíněná Dame Sarah Connolly. Jak uvedla v rozhovoru pro deník Daily Telegraph 21. února, v inscenaci „jsme se vzdálili od všech obvyklých čarodějnických klišé. Chtěla jsem, aby Ježibaba byla zábavná a drzá, sexy a rozhněvaná. Všechno to, co cítí žena, které je téměř šedesát [Connolly je 59, pozn. aut.], ale nemá vždy možnost to vyjádřit.

Vysoká, atraktivní zpěvačka předvedla Ježibabu svým způsobem jako amazonku. Toto pojetí je moderní, a Connolly se vyrovnala dobře s širokým hlasovým rozsahem, jehož si role vyžaduje. Domnívám se však, že jí režisérky nedaly vždy dostatek prostoru – ve svých jevištních vstupech byla někdy marginalizována. Ježibaba je v Rusalce jednou z klíčových rolí a doufám, že si ji tato vynikající mezzosopranistka zopakuje v jiné režii, kde jí bude dán větší prostor.

Emma Bell jako Cizí kněžna byla výtečná, až na výslovnost. Škoda – pro roli má všechny ostatní předpoklady: mocný hlas se správnou barvou, skvělý jevištní projev a v rudé róbě zapůsobila jako pravá svůdkyně. Dovedu si ji představit jako mimořádnou Makropulos, ale na češtině bude ještě muset pracovat.

, foto Camilla Greenwell

David Butt Philip byl prvotřídní, impozantní a oduševnělý Princ, opravdový Heldentenor s velkým, nosným hlasem. Jeho výslovnost by byla mezi sólisty nejlepší, kdyby nebylo Hajného. V jednom okamžiku v 2. dějství jsem si opravdu pomyslela, že velmi zábavný Ross Ramgobin (Brit indického původu) snad musí mít nezanedbatelné procento české krve. Navíc sledovat jej na jevišti byla radost – je to rozený divadelník se zcela přirozenou pohybovou kulturou. S čínskou sopranistkou Hongni Wu vytvořili velmi dobře sladěný párek. Okouzlující byla i scénka vodních žínek ve třetím dějství, jejich čeština však mohla být lepší.

Bohužel, a je mi velmi líto, že to musím říci, Vodník (polský basista Rafał Siwek) byl v obsazení nejslabší, i když jeho čeština byla celkem v pořádku; postrádal prostě potřebnou majestátnost.

Zpěváci pracovali se zkušenou českou jazykovou poradkyní a výbornou klavíristkou Ladou Valešovou (která již vystoupila na malé londýnské scéně v severním Londýně i jako dirigentka, v Janáčkově Bystroušce). Obecně však mají zpěváci, kteří nejsou slovanského původu, téměř vždy problémy s českými „dlouhými“ slabikami. Na druhé straně sboristé vyslovovali velmi dobře.

Na titulcích spolupracovala Martina Parker, a tak jako v Pastorkyni před dvěma lety byl její překlad někdy příliš volný, a poezie původního textu občas zcela vymizela. V divadle bylo pochopitelně o přestávkách možné slyšet řadu rozhovorů v češtině, a neodolala jsem proto nedat se do řeči s několika mladými ženami, které zřejmě v Londýně žijí už nějakou dobu. Ani ony nebyly s titulky spokojené.

Jak už jsem poznamenala v recenzi loňské Rusalky v Garsingtonu, čeští recenzenti si musí při zhlédnutí českých oper v zahraničí všímat, jak je pojímají a interpretují režiséři z jiných jazykových a kulturních prostředí, a jak je rovněž vnímají tamější diváci. Nicméně někdy je pro nás opravdu téměř nemožné nesrovnávat, tím spíš u takového klenotu české opery jako Rusalka. Jsme odchováni už od dětství pravidelnými poslechy této opery v podání předních českých interpretů, a jsme proto v jiné pozici než zahraniční publikum.

David Butt Philip, Emma Bell, foto Camilla Greenwell

V této inscenaci jsem však ocenila strhující výkony většiny zpěváků, a s určitými malými výhradami i celkové hudební nastudování – Dvořákovo kosmické finále bylo na pravém místě. Mé pocity z inscenace jsou však přece jen smíšené: jakkoliv je ekologický úhel v současné době velmi aktuální, některé prvky se mi zde zdály naroubovány násilně.

Mému dojmu odpovídají i titulky některých recenzí v místním tisku a na známých portálech:

„The message fights with the music in this eco-conscious staging“ (The Independent); „Eco-Dvořák lacks fatal attraction“ (The Times); „High musical standards compensate for a staging lacking in fairytale magic“ (The Stage); „Dated and wasteful“ (The Spectator); „Musically magnificent yet theatrically inert“ (Opera Today).

Přijetí opery vystihuje snad nejlépe následující citát Adriana Yorka z London Unattached: „This is an uneven production with sublime moments and some terrific singing and playing. It feels as if it needs to be run in, but is worth seeing for the music alone.“ [„Inscenace je nevyrovnaná, avšak s božským okamžiky a úžasnými pěveckými a orchestrálními výkony. Připadá mi, že by bylo potřeba ji zaběhnout, ale stojí za to vidět už jen kvůli hudbě.“]

Ačkoliv režijní pojetí rozdělilo diváky i kritiku na dva tábory, vzhledem k vizuální přitažlivosti, pozoruhodným pěveckým výkonům a orchestrální hře na nejvyšší úrovni se inscenace na prkna přední britské scény určitě vrátí.

Sdílet článek: