sobota, 11. červen 2016

Straussovo vrcholné dílo vrcholem sezony Státní opery?

Napsal(a) 

Elektra, foto Patrik Borecký Elektrafoto: Patrik Borecký

Vloni Salome, letos Elektra: Státní opera v Praze dvě sezony po sobě představila ony dvě kultovní jednoaktovky Richarda Strausse, jež v mnoha ohledech – a nejde pouze o mohutné instrumentální obsazení, extrémně exponované pěvecké party, ale i o vypjatost emoční – představují dvojvrchol jednoho (postwagnerovského) operního směru devatenáctého století; a stejně jako Salome, i inscenace Elektry, jež měla premiéru 10. června (první z pouhých pěti představení plánovaných na červen), konfrontuje diváka s výdobytky režisérského divadla.

Začněme ale odjinud: Straussova a Hofmannsthalova Elektra je do značné míry psychologickou – či dokonce psychoanalytickou? (Hofmannsthal znal Freudovy texty) – studií třech ženských postav – Elektry, její sestry Chrysothemis a jejich matky Klytaimnestry – a my můžeme bez přehánění konstatovat, že dané role byly na premiéře podány bravurně. Elektra, stojící na scéně doslova od počátku do konce, v podání britské dramatické sopranistky Susan Bullock zcela splňovala autorskou představu ženy prahnoucí po pomstě, jíž obětuje vše – i eros –, a vynikala nejen pěvecky, ale i po herecké stránce (není divu: tuto roli zpívala mimo jiné v newyorské MET). Stejně tak Rosalind Plowright v roli Klytaimnestry a Anna Gabler coby Chrysothemis předvedly oslňující výkony: Německá pěvkyně Gabler dokázala – a i toto bylo dle našeho názoru v souladu s intencí autorů – přesvědčivě vyjádřit sebe sama coby protějšek Elektry: zatímco Elektra se zříká vnějšího světa a nevidí nic než pomstu, Chrysothemis, toužíc po lásce a rodině, tvoří kontrastní figuru. (K zdůraznění tohoto kontrastu přispěla velkou měrou i vhodná volba kostýmů, kdy oproti Elektřině matně černému oděvu Chrysothemis na scéně doslova světélkovala ve svých třpytivě meruňkových šatech.) Neméně přesvědčivá byla Plowright jako Klytaimnestra: zpočátku důstojná královna, později se ukazující coby hysterická a pocitem viny stíhaná bytost. Kvalita této inscenace podle mě stojí a padá s dechberoucím výkonem výše zmíněných dam. (Divákovi lze doporučit i krátké komentáře Bullock a Plowright, jež jsou ke zhlédnutí na YouTube.)

Elektra, foto Patrik Borecký Elektrafoto: Patrik Borecký

Jakým způsobem využil režisér Keith Warner potenciálu, který mu nabízela tato mezinárodní hvězdná (a i maďarský baryton Kàroly Szemerèdy v roli Oresta předvedl výkon světové úrovně) sestava? Ambivalentně. Na jedné straně inscenace obsahuje velmi působivé momenty – podtržení kontrastu jednotlivých postav, dramatický nástup Klytaimnestry, vizualisace její noční můry či zdárné vystižení celkové nálady díla, již sám Hofmannsthal sugestivně charakterizoval slovy Enge (těsnost), Unentfliehbarkeit (nemožnost uniknout) a Abgeschlossenheit (uzavřenost) –, na druhé straně nerespektováním jiných momentů, jež jsou neopominutelnou součástí díla samého: např. skutečnost, že vraždy v závěru opery divák nemá vidět, ale pouze slyšet – což se promítá do Straussovy hudby –, je velmi působivá dramaturgická myšlenka, kterou však Warner zcela zabíjí, nechávaje Oresta zavraždit svou matku naturalistickým způsobem, jenž upomíná na hororové filmy – a režisér se na žánr psychologického thrilleru přímo odvolává –, doma v kuchyni. (Vlasta Reitererová ve svém průvodní textu to, o co Hofmannsthalovi se Straussm šlo, popsala velmi dobře: „hrůznost toho, co jen tušíme a nevidíme, dovoluje pracovat s fantazií, vyburcované hudbou.“ – s. 22)

Krom toho Warner tomuto hudebnímu dramatu vnucuje jakousi rámcovou konstrukci, kdy dílo zasazuje do blíže neurčeného současného muzea – což ale, uznejme, docela dobře vystihuje výše zmíněnou Hofmannsthalovu charakteristiku díla –, přičemž celý příběh se de facto odehrává v hlavě jedné návštěvnice, jež zůstává v muzeu po zavírací době. Dále režisér necitlivě mění celkové vyznění díla, kdy se na konci dozvídáme něco, co staví jednání postav do úplně jiného světla, něco, co nelze označit jinak než další režisérismus non plus ultra. Barry Millington v programové brožuře píše: „bylo by nediskrétní prozrazovat tu předem detaily Agamemnonovy záhuby“ (s. 41). Neprozrazujeme je tedy ani my zde a nechť divák sám posoudí. Ostatně, dílo se rozhodně vyplatí navštívit: pěvecké výkony jsou fascinující. A co se týče režie: Věřte, že opernímu návštěvníkovi opravdu nehrozí nebezpečí větší, než je konfrontace s otázkou: proč to?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.