pátek, 21. srpen 2015

Smetanovy Dvě vdovy z Bad Aibling

Napsal(a) 

Dvě vdovy, foto Wolfgang von Hörsten Dvě vdovyfoto: Wolfgang von Hörsten

Opernbühne neznamená německy jen obecně „operní scéna“, ale v hornobavorském lázeňském městě Bad Aibling se tak nazývá spolek, který se spoluúčastí profesionálů a amatérů (hlavně v orchestru a sboru) uvádí v dřevěné budově jízdárny na zámku Maxlrain každoročně v létě jednu operní produkci. Repertoárové zaměření aktivity spolku je unikátní. Předvedl tu během 35 let impozantní přehlídku kdysi i velmi populárních, ale dnes málo hraných nebo zcela zapadlých oper od 18. do 20. století.  K těm zapomenutým můžeme zcela jistě počítat i Dvořákova Šelmu sedláka (1995) a z německého pohledu také Smetanovu Hubičku (1999) a letos provedené Dvě vdovy (hrálo se šest představení).

Obtíže, s nimiž musel při hudebním nastudování zápolit dirigent Richard van Schoor, naznačují jednu z příčin, proč se Smetanovy opery třeba v Německu tak málo hrají. Zatím poslední německý překlad Kurta Honolky totiž neodpovídá té podobě opery, jakou jí Smetana vtiskl přepracováním v roce 1877, ale neautentické úpravě, která značně zasahuje do hudebního organismu díla (jejího autora klavírní výtah vydaný po polovině 20. století zamlčuje). V materiálu, který si v Bad Aiblingu sehnali, bylo tolik chyb a rozporů mezi partiturou, klavírními výtahy a orchestrálními hlasy, že by to uvedení opery snad úplně znemožnilo, kdyby si hratelné noty se značným úsilím a ztrátou času sami nedali dohromady. Na vrub takových těžkostí zřejmě spadají i některé z četných škrtů: ze 140 minut celé opery zůstalo 90 minut čistého času hudby. Jistě se lze smířit s vydatným krácením recitativních pasáží, jimiž Smetana nahradil původní mluvené dialogy, méně už s vynecháváním v hudebních číslech zejména v prvním jednání a zcela neomluvitelné byly škrty v předehře. Dirigent se v daných podmínkách zjevně rozhodl hrát raději méně, ale dobře. Operu nastudoval velice svědomitě, výkon orchestru a sboru měl zcela profesionální úroveň, hrálo se ve svižných tempech a v bezvadné souhře. Pěvecky znamenité dvojici vdov, které zpívaly Doris S. Langara (Karolina) a Lisa Koroleva (Anežka) chyběl jen větší barevný kontrast hlasů, neboť obě sopranistky zpívají v podstatě stejný koloraturní obor. Virgil Hartinger (Ladislav) zpíval zřejmě v těžké indispozici: jeho znělý a příjemně zbarvený lyrický tenor se ve stoupání tenčil a výškám se vyhýbal úplně.

Dvě vdovy, foto Wolfgang von Hörsten Dvě vdovyfoto: Wolfgang von Hörsten

Režisér Stefan Kastner pojal komiku Dvou vdov přímočařeji a rázněji a živý ohlas dosvědčil, že se strefil do vkusu publika. Legrace mířila i do vlastních řad pořádajícího spolku, když sbor nastoupil s početnými transparenty jako „Vdovský pěvecký spolek“ nebo dvoučlenný „Spolek stříbrné svatby“. V režii bylo plno hezkých nápadů, například truchlící vdova, která se při předehře modlí u krucifixu, si po své velké árii v zoufalství pořádně zavdá z Mumlalovy placatice, a tím si dodá kuráže, aby se oblékla do plesové toalety. Když se pak subtilní Anežka rázně chopí rozložitého Ladislava k závěrečnému kvapíku, divák vidí, že se proměna ze smutné na „veselou“ vdovu úspěšně skončila. Nečekané možnosti odkrylo pojetí hajného Mumlala. Z pěveckého hlediska sice nebyl barytonista Philipp Gaiser na místě, ale v bavorském kostýmu se předvedl jako výtečný představitel oboru, který se v operetě jednoduše označuje jako komik a který se tu stal téměř hlavní rolí. Z tercetu druhého jednání, v němž se konečně dostali ke zpěvu také představitelé dosud němých rolí komorné Lidky a zahradníka Toníka Kristina Scherer a Andreas Stauber, se stalo ústřední komické číslo se skvostným Mumlalovým „šmírováním“ zamilovaného párku, a po jeho „brrr“ už nemohlo přijít nic než bouřlivý aplaus. K režii mám jen jednu výhradu. Co by asi řekl Smetana, který trval na tom, že „ušlechtilý mrav a způsoby musejí z jeviště vanout“, kdyby viděl, jak při předehře Karolina vypouští z rána oknem tajného nočního návštěvníka, na něhož číhá jeho „stará“ a ručně si to s ním vyřídí? Takový nápad na úrovni „pozdravů z kožených kalhot“ si režisér určitě mohl odpustit.

Celkový dojem z představení byl nicméně radostný a povznášející. Vyjdeme-li z předpokladu, že pořadatelům šlo o to, pokusit se o dílo, které se v Německu nehrálo celá desetiletí, a diváckým ohlasem povzbudit případná větší divadla, pak výsledek bezpochyby naplnil očekávání.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.