Tragédie Otello Giuseppe Verdiho měla být posledním operním kusem stárnoucího skladatele, ale nakonec se libretistovi a skladateli Arrigo Boitovi podařilo přesvědčit tehdy už skoro sedmasedmdesátiletého mistra ke zhudebnění komedie – a sice Shakespearových Veselých paniček windsorských. Partitura byla hotova roku 1892 a o rok později zazněla opera v divadle La Scalla ve světové premiéře pod taktovkou Edoarda Mascheroniho.
Falstaff je poslední Verdiho operou, která, jak už to tak bývá, zúročila všechny skladatelovy znalosti a talent, a která s instrumentační průzračností a šarmem zpracovala příběh stárnoucího, ale stále po dobrodružstvích prahnoucího bonvivána. Překrásná árie Nanetty jako elfí královny v posledním dějství opery je svou lehkostí a střídáním jedné tóniny s druhou hudební předzvěstí nastupujícího impresionismu. Kdoví, kam by Verdiho kroky směřovaly v dalších operách. Hudební vykreslení charakterů vytváří na jevišti plastické, živoucí figury. Celá opera končí rozsáhlou fugou, stvrzující závěrečné poselství, že vše na světě je nerozum a bláznovství. Vždy budou existovat mazané paničky, žárliví manželé, záletní podvodníci, zamilované mladé párečky, prohnaní sluhové, využívající situace a inspirující se skutky svých pánů. Vždy tu bude společnost, bavící se na úkor podivínů, do ní nezapadajících, aby tak zakryla svoje vlastní podivínství a úchylky. Falstaffův obří břich je metaforou jeho hladu po životě, po milostných zážitcích. Sir John je ve své vážnosti a sebezahleděnosti komický, je bezprostřední a nepoučitelný jako dítě. Jeho windsdorští spoluobčané si z něj utahují, napálí a poníží ho, a on se tomu přesto v duchu usmívá, je nad věcí, neotřesitelný. Falstaff je mnohoznačný – vypočítavý, sobecký, nečestný, zároveň ale veselý a živý. V jeho obří postavě a charakteru je symbolicky obsažen celý svět.
Poslední inscenací s taktovkou v ruce se Falstaff stal i pro dirigenta Maestra Zubina Mehtu, jehož přáním bylo uvést toto dílo v klasickém nastudování: tedy v dobových kostýmech, s dobovou scénou a bez jakýchkoliv režijních excesů, které by protiřečily příběhu, či postavám. Režisér David McVicar toto přání respektoval a inscenoval Falstaffa v alžbětinských kostýmech (Gabrielle Dalton) a na dobové scéně (Charles Edwards). Velmi pěkně byla udělaná např. scéna zjevení elfí královny se skřítky s lampiony v lese. Na velké hlavní oponě byl vyobrazen Falstaffův rodokmen, který jsme měli možnost studovat během dlouhých přestaveb jeviště. V hlavní roli vystoupil Ambrogio Maestri, který je typově pro roli jako stvořen a na prknech státní opery v ní debutoval už v roce 2004 (mnou navštíveného večera mu Maestro Mehta osobně předal kytici za 250 účinkování v této roli). V úloze jeho (ne)zdárného sluhy Bardolfa mu výborně sekundoval Herwig Pecoraro. Komickými prvky na sebe upozornila Marie-Nicole Lemieux jako Mrs. Quickly, poslyně lásky. Hila Fahima byla jasným a znělým hlasem roztomilou svěží Nanettou a současně krásnou a důstojnou elfí královnou. Obě windsorské paničky – Alice Ford Carmen Giannattasio a Meg Page Lilly Jørstad byly tak akorát koketní a vychytralé.
Verdiho Falstaff ve Vídeňské státní opeře je velmi pěkně udělanou, klasickou, tradiční inscenací s dobrými pěveckými výkony a pod taktovkou živé legendy Maestra Mehty i pěkně zahraným představením. Skromnost, samozřejmost a pokora, s jakou sloužil partituře, je inspirací a zážitkem. Pokud si představení udrží interpretační kvalitu, bude to další kvalitní, tradiční kus v repertoáru tohoto operního domu. Nicméně musím dodat, že na Salieriho Falstaffovi (vůbec prvním zhudebnění této Shakespearovy komedie) v Theater an der Wien jsem se pobavila více.
