čtvrtek, 29. prosinec 2016

Sir John Falstaff opět na prknech Státní opery

Napsal(a) 

Falstaff, foto Wiener Staatsoper / Michael Pöhn Falstafffoto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Tragédie Otello Giuseppe Verdiho měla být posledním operním kusem stárnoucího skladatele, ale nakonec se libretistovi a skladateli Arrigo Boitovi podařilo přesvědčit tehdy už skoro sedmasedmdesátiletého mistra ke zhudebnění komedie – a sice Shakespearových Veselých paniček windsorských. Partitura byla hotova roku 1892 a o rok později zazněla opera v divadle La Scalla ve světové premiéře pod taktovkou Edoarda Mascheroniho.

Falstaff je poslední Verdiho operou, která, jak už to tak bývá, zúročila všechny skladatelovy znalosti a talent, a která s instrumentační průzračností a šarmem zpracovala příběh stárnoucího, ale stále po dobrodružstvích prahnoucího bonvivána. Překrásná árie Nanetty jako elfí královny v posledním dějství opery je svou lehkostí a střídáním jedné tóniny s druhou hudební předzvěstí nastupujícího impresionismu. Kdoví, kam by Verdiho kroky směřovaly v dalších operách. Hudební vykreslení charakterů vytváří na jevišti plastické, živoucí figury. Celá opera končí rozsáhlou fugou, stvrzující závěrečné poselství, že vše na světě je nerozum a bláznovství. Vždy budou existovat mazané paničky, žárliví manželé, záletní podvodníci, zamilované mladé párečky, prohnaní sluhové, využívající situace a inspirující se skutky svých pánů. Vždy tu bude společnost, bavící se na úkor podivínů, do ní nezapadajících, aby tak zakryla svoje vlastní podivínství a úchylky. Falstaffův obří břich je metaforou jeho hladu po životě, po milostných zážitcích. Sir John je ve své vážnosti a sebezahleděnosti komický, je bezprostřední a nepoučitelný jako dítě. Jeho windsdorští spoluobčané si z něj utahují, napálí a poníží ho, a on se tomu přesto v duchu usmívá, je nad věcí, neotřesitelný. Falstaff je mnohoznačný – vypočítavý, sobecký, nečestný, zároveň ale veselý a živý. V jeho obří postavě a charakteru je symbolicky obsažen celý svět.

Falstaff, foto Wiener Staatsoper / Michael Pöhn Falstafffoto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Poslední inscenací s taktovkou v ruce se Falstaff stal i pro dirigenta Maestra Zubina Mehtu, jehož přáním bylo uvést toto dílo v klasickém nastudování: tedy v dobových kostýmech, s dobovou scénou a bez jakýchkoliv režijních excesů, které by protiřečily příběhu, či postavám. Režisér David McVicar toto přání respektoval a inscenoval Falstaffa v alžbětinských kostýmech (Gabrielle Dalton) a na dobové scéně (Charles Edwards). Velmi pěkně byla udělaná např. scéna zjevení elfí královny se skřítky s lampiony v lese. Na velké hlavní oponě byl vyobrazen Falstaffův rodokmen, který jsme měli možnost studovat během dlouhých přestaveb jeviště.  V hlavní roli vystoupil Ambrogio Maestri, který je typově pro roli jako stvořen a na prknech státní opery v ní debutoval už v roce 2004 (mnou navštíveného večera mu Maestro Mehta osobně předal kytici za 250 účinkování v této roli). V úloze jeho (ne)zdárného sluhy Bardolfa mu výborně sekundoval Herwig Pecoraro. Komickými prvky na sebe upozornila Marie-Nicole Lemieux jako Mrs. Quickly, poslyně lásky. Hila Fahima byla jasným a znělým hlasem roztomilou svěží Nanettou a současně krásnou a důstojnou elfí královnou. Obě windsorské paničky – Alice Ford Carmen Giannattasio a Meg Page Lilly Jørstad byly tak akorát koketní a vychytralé.

Verdiho Falstaff ve Vídeňské státní opeře je velmi pěkně udělanou, klasickou, tradiční inscenací s dobrými pěveckými výkony a pod taktovkou živé legendy Maestra Mehty i pěkně zahraným představením. Skromnost, samozřejmost a pokora, s jakou sloužil partituře, je inspirací a zážitkem. Pokud si představení udrží interpretační kvalitu, bude to další kvalitní, tradiční kus v repertoáru tohoto operního domu. Nicméně musím dodat, že na Salieriho Falstaffovi (vůbec prvním zhudebnění této Shakespearovy komedie) v Theater an der Wien jsem se pobavila více.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.