pondělí, 13. únor 2017

Simon Boccanegra o politické moci dříve a dnes

Napsal(a) 

Simon Boccanegra, foto Annemie Augustijns Simon Boccanegrafoto: Annemie Augustijns

Opera Flandry v Antverpách a Gentu uvádí každou sezonu jednu operu Giuseppe Verdiho, tento rok je na programu Simon Boccanegra. Vzhledem k tomu, že Verdi napsal 26 operních děl, tak má antverpská opera na mnoho let postaráno. Když už jsme u těch čísel, je zajímavé, že Verdi se hraje mnohem více než Mozart, v posledních pěti letech to bylo šestnáct tisíc představení, tedy asi o pět tisíc víc než Mozartových oper. Melodramatická náplň verdiovských libret v tom asi hraje důležitou roli. V žebříčku popularity Simon Boccanegra určitě nekonkuruje třeba trilogii popolare (Rigoletto, Il trovatore, La traviata), bylo to vidět už na premiérovém představení, sál nebyl zcela zaplněn.

V Boccanegrovi - pomineme-li otcovskou lásku - je v příběhu důležitější politická moc než milování. Jedny přední belgické noviny měly dobrý nápad a pozvaly na generálku opery tři poslance tří různých politických stran, aby s nimi na celé straně novin prodiskutovaly podobu mocenské politiky ve 14. století a dnes. Možná je to dobrá idea i pro české politické představitele.

Simon Boccanegra, foto Annemie Augustijns Simon Boccanegrafoto: Annemie Augustijns

Simon Boccanegra neměl po své premiéře v roce 1857 v Benátkách žádný úspěch, Verdi byl zklamaný a vrátil se k tomuto dílu až po dvaadvaceti letech, Piaveho dost obtížně pochopitelné libreto společně s Boitem přepracoval a právě jedna z přidaných scén, kde v senátu dóže Boccanegra nabádá rozhádané strany ke svornosti, opravdu zapůsobila. Toto zpívané drama se odehrává v době renesance v Janově, ale děj o zranitelnosti politických a lidských ideálů je myšlen pro současnost a i budoucnost.     

Německý režisér nové generace David Hermann v Opeře Flandry dříve zklamal svým pojetím Kouzelné flétny, ale tentokrát vše napravil, Simon Boccanegra, trochu zkrácený, je hudební divadlo téměř se vším všudy. Hermann vyzdvihl mocenský boj a snahu o jeho vyřešení, ale i ponurost děje a tragické rozuzlení. Boccanegrova dcera je představena jako postava biblické Marie z renesanční malby. Symbolika pomáhá lepšímu pochopení děje a mohutná výprava Rakušana Christofa Hetzera se hbitě mění na otáčivém pódiu.

Simon Boccanegra, foto Annemie Augustijns Simon Boccanegrafoto: Annemie Augustijns

Stejné štěstí měla dramaturgie opery i s výběrem sólistů. Italský baryton Nicola Alaimo sice trpí nadváhou, ale jinak mu nelze nic vytknout. Uvedl se spoluprací na italských festivalech s Albertem Zeddou a Ricardem Mutim a v MET si zazpíval v Simonu Boccanegro Paola s Jamesem Levinem. Možná ještě přesvědčivější byla řecká sopranistka Myrto Papatanasiu jako Amelia Grimaldi. Krásně zabarvený bas má Číňan Liang Li (Jacopo Fiesco) a i menší role byly zcela v pořádku. Alexander Joel je sice víc doma v Covent Garden, ale i v Antverpách a Gentu je pravidelně za dirigentským pultem jako první hostující dirigent. Orchestr - zejména smyčce - upoutal jak v lyrických pasážích, tak v dramatických fragmentech. Zvláštní pochvalu si zaslouží sbor opery, na tak vysoké úrovni jsem ho ještě neslyšel.

Za zmínku stojí, že Opera Flandry je společně se Scalou, Covent Garden a operami v Houstonu, Stuttgartu a Lyonu v nominaci Opera Awards, které pořádá britský odborný časopis Opera. Tentokrát bylo na longlistu dvacet tisíc nominací, mezinárodní porota vybrala finalisty. Nás může těšit, že mezi nimi je v kategorii Nejlepší nová produkce Janáčkova Věc Makropulos (v režii Kornela Mundruczo a za hudebního vedení Tomáše Netopila ji uvedla Opera Flandry v září minulého roku) a v kategorii Světová premiéra opera Mirka Srnky South Pole (Bayerische Staatsoper, Kirill Petrenko). International Opera Awards budou vyhlášeny v londýnském Coloseu v květnu, tak držme palce.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.